Rok 1989 znamenal rozpad sovětského impéria ve střední a jihovýchodní Evropě. Výjimkou nebylo ani Rumunsko, kde si společenské změny vyžádaly mnoho nevinných životů. Nicolae Ceaușescu byl bezohledným diktátorem, který dovedl svou zemi na pokraj hospodářské katastrofy. Revoluce v roce 1989 však smetla i jeho.
Ještě v květnu 1989, při návštěvě Československa, si Nicolae Ceaușescu notoval s komunisty, zhruba o půl roku později však jeho život skončil v dramatickém procesu přechodu Rumunska od totality k demokracii. Rumunsko představovalo v 80. letech mezi socialistickými státy jakousi anomálii. Ceaușescu již dříve, navzdory odporu Moskvy, navázal čilé politické styky se západními státníky. V zahraniční politice si ponechával značnou volnost a mimo jiné odsoudil okupaci Československa pěti státy Varšavské smlouvy v roce 1968.
Krutý diktátor
O co liberálnější byl rumunský vládce v zahraničněpolitické oblasti, o to více utahoval šrouby doma. Rumunsko se v 80. letech potýkalo s vážnými ekonomickými problémy. Potraviny byly na příděl, běžné obyvatelstvo nemělo spolehlivé dodávky elektřiny ani topení a obchody zely prázdnotou.
Luxus pro sebe, chudobu pro ostatní
Ceaușescu odmítl tzv. přestavbu, kterou zahájil Michail Gorbačov, když při návštěvě Jugoslávie prohlásil, že Rumunsko již reformy provedlo a další záležitosti jsou pouze jeho věcí. Země se snažila o oddlužení, zejména zahraničního dluhu, avšak za cenu obrovské chudoby obyvatelstva a strukturální zaostalosti. Navíc si rumunský diktátor s manželkou Elenou, zapálenou stranickou funkcionářkou, dopřávali nevídaný luxus, jehož výrazem byl opulentní Palác lidu. To vše přispělo k pozdějšímu kolapsu komunistického režimu.
Zatímco v Polsku probíhaly v létě 1989 „kulaté stoly“ s opozicí a komunismus se postupně poroučel na smetiště dějin, Rumunsko patřilo spolu s Československem a NDR k nejrigidnějším režimům, které připouštěly pouze nepatrné změny v politickém systému. Nicméně zatímco v Československu a NDR nakonec neproběhly krvavé revoluce, v Rumunsku tomu bylo jinak.
Dramatické události začaly
Iniciátorem dramatických změn byl paradoxně sám Ceaușescu. Příslovečné škrtnutí zápalkou vyvolaly protesty na obranu populárního maďarského pastora Lászlóa Tőkése, které vypukly 16. prosince 1989. Tajná policie Securitate rozhodla o jeho vystěhování, což spustilo lavinu demonstrací v Temešváru. Protesty se dominovým efektem rychle rozšířily do dalších měst.
Rumunský diktátor nařídil do demonstrantů střílet, čímž si zpečetil vlastní osud. Ve dnech 17.–18. prosince 1989 armáda a bezpečnostní složky střílely ostrými do demonstrantů. Během rumunské revoluce přišlo o život asi 1 100 lidí. Jednání policie a armády akcelerovalo další protesty, které se přenesly do továren, podniků a dalších institucí. Režim začal reálně ztrácet kontrolu nad situací.
Dne 21. prosince svolal rumunský diktátor mítink na svou podporu, jenže dav se mu poprvé veřejně vzepřel. Záběry z této události tehdy obletěly svět.
Místo Vánoc poprava
Události poté nabraly prudký spád, jak už to v revolucích bývá. O den později spáchal sebevraždu ministr obrany Vasile Milea a armáda se začala klonit na stranu demonstrantů. Ceaușescu, který už měl ve skutečnosti moc jen „na papíře“, byl nucen uprchnout s manželkou vrtulníkem z budovy Ústředního výboru Komunistické strany Rumunska. Mezitím vznikla Fronta národní spásy, která dočasně převzala moc v zemi. Tvořili ji intelektuálové, studenti i armádní důstojníci, nicméně její vůdci byli většinou bývalí komunističtí funkcionáři, kteří se však výrazně nezkompromitovali.
Ceaușescovým se sice podařilo uprchnout, avšak brzy byli zadrženi u města Târgoviște. Muž, který ještě nedávno vládl pevnou rukou celé zemi, proti zadržení vehementně protestoval a upozorňoval na to, že je prezidentem, tedy autoritou oprávněnou rozhodovat. Odvolával se přitom na platnou ústavu. Vojáci však na jeho námitky nebrali zřetel a převezli manželský pár na nedalekou vojenskou základnu.
Dne 25. prosince se s manželi konal ve zrychleném režimu improvizovaný vojenský soud. Ceaușescu byl obviněn z genocidy, smrti více než 60 tisíc lidí, podkopávání státní moci, rozvracení národního hospodářství, zneužití moci a korupce. Svržený vůdce soud nebral vážně a všechna obvinění razantně odmítl. Proces, který měl spíše charakter revolučního tribunálu, skončil odsouzením manželů k trestu smrti. Trval pouhých 60 minut, což činí jeho legitimitu značně problematickou a dodnes vyvolává otázky, zda bylo skutečně nutné přikročit k popravě padlého diktátora a jeho ženy. Na druhé straně je třeba přihlédnout k tehdejší dynamice společenských změn, specifické situaci v Rumunsku i předchozímu vývoji.
Rozsudek byl vykonán okamžitě zastřelením. Ceaușescu, který vystupoval sebevědomě, jak bylo jeho zvykem, důrazně odmítl být před popravou svázán. Jeho protesty mu však již nepomohly. Rumunsko se tak stalo jedinou zemí východního bloku, která zažila násilnou revoluci a popravu svého vůdce.
Zdroj: Britannica, EBSCO
Autor/Licence fotografie: Ceaușescu, FORTEPAN / tm, CC BY-SA 3.0