Ruský prezident Vladimir Putin se ocitá v nepříjemné strategické situaci. Válka proti Ukrajině nepřinesla rychlé vítězství, ruské jednotky nedokázaly během jarně a letní kampaně dosáhnout operačně významného průlomu a ukrajinské údery stále citelněji zasahují logistiku, energetiku i vojenské zázemí hluboko na ruském území. Přesto z toho automaticky neplyne, že Moskva přistoupí na kompromis. Naopak, právě kombinace vojenského vyčerpání, domácího politického tlaku a maximalistických válečných cílů může Kreml vést k dalšímu zvýšení sázky.
Článek National Security Journal upozorňuje na paradox, který je pro Putinův režim zásadní. Slabší vyjednávací pozice nemusí nutně vytvářet ochotu k ústupkům. V autoritářském systému může znamenat přesný opak. Snahu získat čas, vyčerpat protivníka a vytvořit na bojišti alespoň dílčí úspěch, který by Moskva mohla doma i navenek prezentovat jako vítězství.
Drahá ofenziva bez průlomu
Ruská armáda dál útočí na několika úsecích fronty, avšak její postup je pomalý a vykoupený vysokými ztrátami mužů i techniky. Analytici ISW uvádějí, že letošní ruská ofenziva dosud nepřinesla operačně významné zisky. Kreml sice nadále veřejně oznamuje dobytí důležitých lokalit, některá tvrzení však neodpovídají dostupným důkazům z bojiště.
To ovšem neznamená, že ruské útoky jsou bezvýznamné. Jejich cílem nemusí být pouze rychlý průlom k Dnipru nebo obsazení velkého města. Moskva může sledovat vyčerpávací strategii. Nutit Ukrajinu přesouvat rezervy, spotřebovávat munici, držet rozsáhlou obrannou linii a současně zvyšovat tlak na civilní infrastrukturu. Každý obsazený kilometr území pak může Kreml využít jako argument, že čas pracuje v jeho prospěch.
Z vojenského hlediska je však problém zřejmý. Ruské síly zatím neprokázaly schopnost přetavit místní taktické úspěchy do rychlého operačního zhroucení ukrajinské obrany. To omezuje hodnotu další velké ofenzivy. Může přinést územní zisky, ale také dále vyčerpat jednotky, které Rusko potřebuje pro dlouhou válku i pro odstrašování NATO.
Proč Putin nepřijme kompromis
Putinův problém není jen vojenský. Přijetí dohody bez jasně viditelného výsledku by znamenalo přiznat, že čtyři roky války, obrovské ztráty a rozsáhlá mobilizace ruské ekonomiky nepřinesly původně deklarované cíle. Pro režim, který svou legitimitu stále více staví na obrazu Ruska jako mocnosti schopné diktovat podmínky, by to bylo politicky nebezpečné.
Moskva proto dál formálně hovoří o připravenosti jednat, ale jen za podmínek, které jsou pro Kyjev prakticky nepřijatelné. Zejména na základě ruských územních požadavků a politických podmínek formulovaných už v roce 2022. Ruská diplomacie tak může používat jednání spíše jako nástroj nátlaku a propagandy než jako cestu ke skutečnému kompromisu.
Tato strategie dává Kremlu několik výhod. Udržuje dojem, že Rusko mír neodmítá, přenáší odpovědnost za pokračování války na Ukrajinu a její spojence a zároveň ponechává Moskvě prostor pokračovat v bojích. Pokud se navíc Západ začne rozcházet v otázce další vojenské pomoci Kyjevu, může Putin usoudit, že další měsíce války jsou levnější než politický ústupek dnes.
Ukrajinské drony zvyšují tlak
Na druhé straně se zhoršuje bezpečnostní situace uvnitř samotného Ruska. Ukrajina rozšířila kampaň dálkových úderů proti rafineriím, skladům paliv, logistickým uzlům a vojenské infrastruktuře. Údery už nejsou omezeny na pohraniční oblasti, stále častěji zasahují cíle hluboko v ruském týlu, kde Moskva nemá dostatek prostředků protivzdušné obrany k ochraně všech kritických objektů.
ISW upozorňuje, že rozsah ruského území se pro Kreml stává slabinou, kdy nelze efektivně chránit každou rafinerii, sklad, továrnu či dopravní uzel. Ruské mediální prostředí „válečných blogerů“ navíc otevřeně kritizuje roztříštěné řízení protivzdušné obrany a nedostatek personálu i techniky.
Ukrajinské útoky samy o sobě pravděpodobně Rusko nepřinutí ke kapitulaci. Mohou ale zvyšovat cenu války, komplikovat zásobování armády, vyvolávat problémy na domácím trhu s palivy a nutit Moskvu přesouvat systémy PVO z fronty do týlu. Právě zde vzniká pro Kreml nebezpečné dilema. Čím více chrání vlastní infrastrukturu, tím méně prostředků může použít k podpoře útočných operací na Ukrajině.
Eskalací k deeskalaci a náhradě rozumné strategie
Kreml proto může reagovat nikoli jednáním, ale další eskalací konfliktu. Nemusí to znamenat bezprostřední útok na stát NATO nebo použití jaderných zbraní. Pravděpodobnější je kombinace intenzivnějších útoků na ukrajinská města, energetiku a dopravní infrastrukturu, vyššího tlaku na frontě, sabotáží a hybridních operací v Evropě, kybernetických útoků či demonstrativních vojenských kroků v Baltském a Černém moři.
Cílem bude přesvědčit Ukrajinu i její spojence, že pokračování odporu je nákladnější než přijetí ruských podmínek. Taková strategie však nese značné riziko. Pokud Rusko nedosáhne hmatatelného úspěchu, může další eskalace jen urychlit jeho vojenské a ekonomické vyčerpání. Podle dostupných hodnocení ruské územní zisky zatím nezměnily celkovou strategickou situaci války, zatímco ukrajinská schopnost zasahovat ruské zázemí se zvyšuje.
Válka na Ukrajině: Rozhodující léto
Nejdůležitější otázkou nadcházejících měsíců nebude, zda Rusko dokáže obsadit další vesnice, ale zda dokáže vytvořit tlak, který zásadně změní politickou kalkulaci Kyjeva a Západu. Pokud ruská letní ofenziva zůstane sérií drahých lokálních útoků, Putinova pozice se může dál zhoršovat. Pokud však Moskva nalezne slabý úsek ukrajinské obrany nebo dokáže výrazně narušit zahraniční podporu Kyjevu, může získat prostor diktovat tvrdší podmínky.
Putin tedy není v situaci, kdy by měl mnoho dobrých možností. Má však stále dost prostředků na to, aby válku prodlužoval a zvyšoval její intenzitu. Právě proto není oslabení Kremlu automaticky cestou k míru. Může být naopak předzvěstí nebezpečnější fáze konfliktu, v níž se Moskva pokusí nahradit chybějící strategický úspěch větším násilím, tlakem a rizikem.
Zdroj: National Security Journal, ISW
Autor/Licence fotografie: Ruská armáda, Mil.ru, CC BY 4.0