Magazín Securitytech.cz oslovil senátora Pavla Fischera (BEZPP) s dotazem, co si myslí o nejnovějším dvacetibodovém plánu mírového ujednání na Ukrajině. „Je pro mě nepředstavitelné, že by USA k ukončení války s Ruskem potřebovaly asistenci Vladimira Putina, který je válečný zločinec a v této válce agresor,“ říká Fischer. Podle něho je cílem Ruska rozbít jednotu NATO a v manipulaci s veřejností se Moskva stala „skutečným světovým šampionem“. Více se dočtete v našem rozhovoru.
Co říkáte tomu, že dlouho diskutovaná ruská aktiva v Evropské unii zůstanou nakonec zmrazena na neurčitou dobu?
Pro mě to znamená, že EU přešla z režimu sankcí – které se musely obnovovat dvakrát ročně – do režimu trvalého zmrazení až do skončení války a do doby, než Rusko zaplatí Ukrajině reparace. Rusko má tímto rozhodnutím svůj majetek v zástavě. A dokud neskončí své válečné šílenství, bude s miliardami eur ročních výnosů nakládat samotná EU, která se tak stala jakousi „zastavárnou“. Je to rozhodnutí, které pomůže Ukrajině a alespoň částečně nutí Rusko, aby za svou nebezpečnou válku platilo už dnes.
Co soudíte o upraveném, nyní dvacetibodovém americkém plánu na ukončení války na Ukrajině? Jde o skutečné ukončení války, nebo o kapitulaci napadené země?
Zneklidnilo mě, kolik amerických návrhů jako by vypadlo z příručky Kremlu. Je pro mě nepředstavitelné, že by USA k ukončení války s Ruskem potřebovaly asistenci Vladimira Putina, který je válečný zločinec a agresor. V návrzích chyběla otázka unesených ukrajinských dětí, které byly násilně zavlečeny do Ruska, a dokonce až do Severní Koreje. Pokud se v návrhu na ukončení bojů neřeší otázka válečných zločinů, potrestání zločinů proti lidskosti a dalších činů, považuji takové návrhy za neúplné.
Není to ale poprvé, kdy si Amerika nechala věšet bulíky na nos. Stačí si vzpomenout na prezidenta Baracka Obamu a jeho snahu o „reset“ vztahů s Ruskem v roce 2009. Bylo to po ruské invazi do Gruzie a jsem přesvědčen, že tehdy bylo třeba zvolit zcela jinou politiku.
Přistupuje podle Vašeho názoru Donald Trump spravedlivě k oběma účastníkům konfliktu?
Ne. Zatímco ve Washingtonu nejspíše dospěli k závěru, že největším problémem je Zelenskyj, a že jakmile nebude u moci, situace se zlepší, já jsem přesvědčen o pravém opaku. Není to poprvé. Podobně postupovali v případě gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho. Tehdy také převládlo přesvědčení, že pokud bude prezidentem někdo jiný, Gruzie bude v pořádku. Výsledek? Dnes je Gruzie ve varu, lidé tam už druhým rokem demonstrativně protestují prakticky každý den, přestože je v prezidentském paláci dávno někdo jiný, navíc nezvolený podle demokratických pravidel.
Protože Saakašvili vadil především Moskvě, některé kruhy ve Washingtonu si tuto kritiku osvojily a nakonec získaly rozhodující vliv. Výsledkem je dlouhodobá nestabilita, která ohrožuje celý region Kavkazu.
Existuje šance, že by evropská politická reprezentace mohla tento plán alespoň částečně korigovat?
Evropští lídři dnes dělají dobrou práci. Na jedné straně zajistili, že velkou část břemene pomoci Ukrajině převzaly evropské státy, což je obrovský posun. Na druhé straně usilují o dialog a otevírají nové iniciativy, aby se ke slovu nedostaly ruské dezinformace. Zatím se to daří. Jak známo, cílem Ruska je rozbít schopnost NATO a EU jednat společně a zasévat nesváry. V ohrožení je i veřejná debata v naší zemi. V manipulaci s veřejností se Rusko stalo skutečným světovým šampionem – nesmíme ho podceňovat.
Je podle Vás nutné Ukrajinu nadále vojensky podporovat? A měla by pokračovat muniční iniciativa?
Každá iniciativa ve prospěch Ukrajiny je dobrá. Muniční iniciativa je skvělá, ale sama o sobě nestačí. Ve výsledku jde o to, aby se Ukrajina dokázala ubránit Rusku nejen dnes, ale i do budoucna. Teprve ve chvíli, kdy bude její vojenský arzenál natolik silný, že si na ni Rusko netroufne zaútočit, bude Evropa v bezpečí. Bezpečnost a stabilitu starého kontinentu nelze oddělit od bezpečnosti a stability Ukrajiny.
Jaká je v současné situaci politická pozice prezidenta Volodymyra Zelenského po korupčním skandálu? Neuškodil mu příliš v očích Ukrajinců i mezinárodního společenství?
O korupci se mezi ukrajinskou veřejností vědělo. Zásadní je fakt, že korupční skandály odhalily právě ukrajinské orgány činné v trestním řízení. To znamená, že právní stát na Ukrajině funguje a nebojí se zasáhnout ani v nejvyšších patrech moci. Paradoxně je to dobrá zpráva. Od nás se nyní vyžaduje, abychom veškerou poskytovanou pomoc ještě pečlivěji kontrolovali, protože musíme jednat s péčí řádného hospodáře.
Jaké jsou podle Vás skutečné cíle Ruska na Ukrajině?
Putinovské Rusko chce Ukrajinu zničit a zlomit. Tento konflikt trvá už jedenáctým rokem, započítáme-li anexi Krymu a okupaci východní části země. Putin od té doby měnil rétoriku a ukázal, že umí využít státní mašinérii k přepisování dějin. V jeho pojetí je znakem síly schopnost použít armádu i tam, kde mu to pravidla neumožňují. Sní o velkém impériu, které existuje jen díky násilnému zabírání cizích území. Sám se nezastaví – musí být zastaven. Proto tolik záleží na tom, kdy mu dokážeme jasně vymezit hranice jeho válečného šílenství.
Jak si vysvětlujete, že po anexi Krymu v roce 2014 Evropa Vladimira Putina podcenila?
Evropští lídři té doby byli připraveni na mír. Válka byla sprosté slovo a armáda popelkou. Vojáci sice už tehdy předkládali jasné scénáře, jak Rusko zastavit, ale neuspěli. Přitom budíčkem mělo být už ruské napadení Gruzie v roce 2008. Jaká byla odpověď Evropy? Rozhodnutí vybudovat plynovod Nord Stream 1, jehož druhá etapa byla uvedena do provozu v roce 2012. Teprve později jsme zjistili, že Rusko nastražilo past, která odsoudila státy EU k chorobné závislosti na levné ruské energii. Vysvětluji si to jako selhání strategického myšlení a slabost lídrů, jejichž okolí systematicky korumpovaly ruské peníze.
Na stole je plán ReArm Europe. Nepřichází už pozdě?
Nikdy není pozdě. EU sice nemá přímé kompetence v oblasti obrany, ale může prosadit zásadní změny k posílení obranného a bezpečnostního průmyslu. V Evropě dokážeme vyrobit téměř vše, chybí nám však deset let a zhruba sto miliard eur investic do inovací a výzkumu v oblasti obrany. Právě zde může EU nabídnout účinné nástroje.
Jak by se na tomto plánu měla podílet Česká republika?
Naše schopnost prosadit se v projektech obranné spolupráce v EU je mizerná. Jde o dlouhodobý problém, který se projevil například nízkým počtem projektů financovaných z Evropské obranné agentury, jež v minulých letech směřovaly do Česka. Musíme proto zásadně změnit kulturu uvažování. Nevím, kolik dnes v Bruselu působí lidí zastupujících český obranný průmysl, ale ještě nedávno to bylo žalostně málo. Dokud si neuvědomíme, že jde o obrovskou příležitost, zůstaneme jen komentátory dění. Já bych si přál, aby Česká republika byla aktivním aktérem. V tomto směru musí udělat mnohem více nejen soukromé firmy, ale především vláda – například zajištěním silné koordinace obranných projektů v rámci EU. Doufám, že nás v tomto ohledu čekají pozitivní změny.
Pavel Fischer (*1965), politik a diplomat, senátor. Na FF UK vystudoval francouzštinu a češtinu. Dvakrát kandidoval na funkci českého prezidenta, v roce 2018 a 2023. Zastával pozici ředitele politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, v letech 2003-2010 byl velvyslancem ve Francii. Fischer je zastánce prozápadního směřování České republiky a členství naší země v NATO a EU.
Autor/Licence fotografie: Se souhlasem Pavla Fischera