Magazínu Securitytech.cz poskytla rozhovor diplomatka a politička Magda Vašáryová. Tématem interview byly česko-slovenské vztahy a jejich budoucnost v dnešní turbulentní době. Došlo i na současnou slovenskou politickou situaci. „Populismus se mu vyplácí a bylo by naivní čekat, že ho něco osvítí. Proč by se ho měl vzdát? Vždyť to je jeho recept na úspěch.“ říká o slovenském premiérovi Robertu Ficovi v interview Vašáryová. Další informace a zajímavosti najdete v našem rozsáhlém rozhovoru.
Paní Vašáryová, před 33 lety se rozpadlo Československo. Vy jste hrála jak v českých, tak slovenských filmech, máte k České republice a její kultuře blízko, sama mluvíte česky. Jak jste Vy osobně vnímala rozdělení Československa?
Všeobecně se, myslím, ví, že jsem byla proti rozdělení. Nejenom proto, že jsem byla v tu dobu velvyslankyně Československé republiky a slibovala jsem ji věrnost, ale věděla jsem, že rozdělení, ta síla roztrhnout stát hodí Slovensko blíž na Východ. A to se politikou Vladimíra Mečiara potvrdilo. Byl to zázrak, že jsme se z té pasti tehdy dostali. I s vaší pomocí.
Když se nyní 33 let poté zamyslíme, kdo podle Vás více na rozdělení vydělal, a kdo více tratil?
Ztratili jsme všichni a s tím také počítali ti, kteří i ze zahraničí proces likvidace ČSFR podporovali. Stálo nás to nejméně 10 let dalšího rozvoje, Slovensko ještě víc.
V čem jsou podle Vás Češi a Slováci stejní, a co je naopak zásadním způsobem od sebe odděluje?
Když jsem teď dokončila moji dizertaci na téma zrodu politických nacionalismů na přelomu 19. a 20. století, znovu jsem si uvědomila, že nejsme stejní, i když jsme si jazykově bližší než s Poláky. Zapomínáme, že Slováci žili 880 let v Uherském království a vy jste mezitím měli svoje království a pak téměř 400 let panování Habsburků. I když to byl málem 400 let stejný stát s jedním císařem, Uhry si udržely jiný právní systém, struktura církví byla úplně jiná, mezitím bylo Slovensko skoro 90% luteránské a pak také krvavě katolizováno, rozvíjeli jsme se jako národy jinak. A hlavně na konci 19. století, když my jsme úpěli pod maďarizací, vy jste si vybojovali českou univerzitu a budovali svou třídu vlastníků majetků.
V této souvislosti se nemůžu nezeptat, jestli český národ dozrál k tomu, aby měl jednou svou prezidentku? Co Česku chybí k tomu, aby jednou prezidentku mělo? Připomeňme, že Zuzana Čaputová se slovenskou hlavou státu stala v roce 2019.
Paní prezidentka byla až třetí v pořadí – první kandidátkou jsem byla já v roce 1999 a skončila jsem třetí ze všech kandidátů. Schytala jsem ty nejprimitivnější patriarchální předsudky, pak za deset let kandidovala Iveta Radičová a byla již druhá. Argumenty proti ní byli jiné, kultivovanější, a až pak přišla Zuzana Čaputová. Pokud by se opakoval náš scénář, budete mít prezidentku, když budu optimističtější, za nějakých 15 let.
Vy jste v jednom rozhovoru řekla, že je Vám líto, že Češi nemají víc ambicí. Jak jste to myslela?
To vám vyčítali Poláci již koncem 19. století. Zlobili se, že jste jako jediní z nás v lepší situaci nepřevzali vedoucí roli mezi slovanskými národy a přenechali jste ji Rusům, i když vás Karel Havlíček Borovský dostatečně varoval. Argumentovali, že se staráte jenom o svůj luxus a nechce se vám zabývat pomocí jiným. Kritika pak pokračovala celé století a skončila Pražským povstáním teprve 8. května 1945, tedy v době, kdy byla Varšava již zničena na 92%. Dost jsem si o tom teď přečetla v polských knihách.
Na Slovensku poslední roky probíhají turbulentní události, které vyvrcholily v první fázi vraždou novináře Jána Kuciaka, v druhé fázi pak nastoupily politické síly, které inklinují k Rusku, autoritářštějšímu vedení státu a chtějí větší odklon od EU. V České republice se nyní také změnila vláda. Kde vidíte příčiny či kořeny současného stavu?
Varovala jsem, že situace po sestavení tak slabé vlády s ještě slabším premiérem a mnoha trestně obžalovanými politiky může být ještě horší než u nás. Všichni mi říkali, že to v České republice nemůže nastat, jenom na Slovensku je to možné. A přitom jsme všichni kolem vás potřebovali, aby jste zvládli nástup „hnědých košil“. Chtěla jsem, abyste byli příkladem, který povzbudí optimismus třeba u Maďarů, kteří budou volit, a již teď se budím hrůzou, jak to dopadne. Zdá se, že ani po 104 letech vlastních národních států většina našich obyvatel pořád neví, kam chce patřit a co vlastně chce. Zrušili jsem „žalář národů“, ale neumíme si spravovat své národní státy v Evropě a nechce se nám převzít odpovědnost za osud EU. A to je nás 60 milionů v dnes již mrtvé V4.
Jak vidíte budoucnost česko-slovenských vztahů v politické rovině?
Jsem sice starší paní a někdy mám pocit, že vidím budoucnost jako nějaká čarodějnice, ale nevím – všechno je otevřené včetně toho, že například Slovensko přestane existovat jako suverénní stát. Bojím se toho.
Domníváte se, že právě větší příklon k Rusku, konzervatismu a autoritářštějšímu vedení státu je do jisté míry už v rámci Evropy trendem?
Příklon k Rusku je a vždy byl jenom sen o zemi, která neexistovala a dodnes neexistuje. A také je to jenom pomstychtivost, justovnictví některých politiků a jejich voličů, podpořeno penězi z Kremlu. Recept k autoritářství od Viktora Orbána je jistě pro mnoho lidí i u vás lákavý. Kdo by nechtěl přestat se otravovat volbami a hrozbou být v opozici, případně jít do vězení. Orbán je pro tyto lidi zářný příklad, jak být u moci co nejdéle. Kaczynski to vydržel 8 let a jeho ministři teď hledají azyl v Budapešti v Orbánově náruči. Tito populisté, prospěcháři, lapkové a hlupáci nejsou konzervativní, to si idea konzervativismu skutečně nezaslouží, aby si ji takhle zprznili.
Jak si vysvětlujete, že na Slovensku je tolik lidí, kteří mají pozitivní vztah k Rusku? Jeden z průzkumů v prvním roce války na Ukrajině ukázal, že většina respondentů si přeje vítězství Ruska v konfliktu.
Jak jsem již řekla, většina z nich nikdy v Rusku nebyla a ani tam nevyjede. Je to jenom jejich rozmar. Se sáhodlouhými následky na několik desetiletí. Ale stejně se všechno i náš osud rozhodne ve válce Ukrajinců o svoje přežití. O tom, jestli na našich hranicích nebudou netrpělivě přešlapovat Čečenci, Burjati a vyhladovělí Rusové se zbraněmi v rukou a chutí zbořit naše hezké domovy a odvléct naše děti na Sibiř.
Vy jste do politiky sama vstoupila, kandidovala jste na funkci prezidentky v roce 1999, rovněž jste se ucházela o post primátory Bratislavy, byla jste také poslankyní. Na co jste v politice osobně nejvíce pyšná a co Vám naopak vzala?
Nic mi nevzala, tuto romantickou pohádku nepěstuji. Byla jsem v politice 12 let, z toho 2 roky jako státní tajemnice MZV a šla jsem do ní se znalostmi z diplomacie a s odhodláním něco udělat pro mé děti a vnoučata. Bylo by velmi falešné, kdybych teď začala naříkat, že jsem si to představovala jinak. Naopak, po tolika letech v diplomacii jako úřednice, byť velvyslankyně jsem byla okouzlená svobodou. Konečně jsem mohla zodpovídat za všechno, co jsem říkala a dělala. Osobně a ne jenom jako člověk, který musí vykládat a obhajovat řeči a skutky politiků, což bylo někdy hodně obtížné. Ta svoboda byla úžasná a dodnes si ji pěstuji.
Jste velkou kritičkou slovenského premiéra Roberta Fica. Je nějaký krok, který Vás od něho v poslední době naopak pozitivně překvapil?
Znám Roberta Fica osobně od roku 2000, když přijel jako vyjukaný mladík do Varšavy. Ale je třeba si připomínat, že je to člověk, který jako dočasný pracovník Evropského soudního dvora napsal knihu o nutnosti znovu zavést trest smrti. Zdálo se mu to báječně populistické. A v tomhle duchu pokračuje. Populismus se mu vyplácí a bylo by naivní čekat, že ho něco osvítí. Proč by se ho měl vzdát? Vždyť to je jeho recept na úspěch. Bohužel, jen jeho osobní, Slovensko pod ním již 15 let trpí.
Autor/Licence fotografie: Slovenský premiér Robert Fico, Gage Skidmore, CC BY-SA 3.0
Mnozí komentátoři, analytici i historikové tvrdí, že jsme v době postfaktické plné dezinformací a sociálních sítí více než kdy jindy manipulovatelní. Existuje proti tomu vůbec nějaká obrana?
Mnozí moudřejší říkají, že bychom měli být vzdělanější, ale já znám spoustu i akademiků, kteří věří na Bilderberg. Musíme se smířit konečně s tím, že 35% našich občanů, a to ve všech státech, jsou lehce manipulovatelnými lidmi. A pokud jsou nakaženi hloupostmi a lžemi, není jim již pomoci. Propadli do vodního konspiračního víru a z něho se nedostane ani nejlepší plavec. To dokazuje i behaviorální psycholog Dan Ariely ve své knize o Nesmyslnosti. Máte ji v češtině, přečtěte si ji. Ostatní občané, kolem 15%, nepůjdou nikdy volit, radši odjedou k moři nebo na lyže, kašlou na volby, nechce se jim nést jakoukoliv odpovědnost, necítí žádnou povinnost vůči svému státu. A zbylých 40%, pokud si uvědomí nebezpečí, může situaci zvrátit. O ty je potřeba se starat, uklidňovat je a podporovat. To jsou lidé, o kterých se může říct, že jsou solí každého státu. Doufám, že k nim patříte.
Magda Vášáryová (*1948) je slovenská herečka, diplomatka a politička. Hrála v řadě českých i slovenských filmů. Po roce 1989 zamířila do diplomatických služeb, má pro to ostatně velmi dobré předpoklady, když hovoří několika světovými jazyky. Stala se velvyslankyní v Rakousku, působila i jako ambasadorka v Polsku. V roce 1999 kandidovala neúspěšně na úřad slovenské prezidentky. Od června 2006 byla poslankyní Národní rady za Slovenskou demokratickou a křesťanskou unii – Demokratickou stranu, v roce 2010 svůj poslanecký mandát obhájila. V roce 2024 jí byl udělen čestný doktorát na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity za zásluhy v oboru mezinárodních vztahů a diplomacie.
Autor/Licence fotografie: Magda Vašáryová, Jindřich Nosek (NoJin), CC BY-SA 4.0
.jpg){kind=link}