Většina komentářů k americko-íránskému konfliktu zdůrazňuje vojenské aspekty války – americkou palebnou převahu, letecké údery nebo naopak schopnost Íránu odolávat tlaku silnějšího protivníka. Takový pohled však zachycuje pouze část příběhu. Rozhodující roli podle některých analytiků nehrály rakety ani letadlové lodě, ale ropa a čas.
Klíčovým momentem se stalo uzavření Hormuzského průlivu, kudy běžně proudí přibližně pětina světových dodávek ropy. Právě tehdy začala skutečná zkouška odolnosti obou stran. Nešlo o to, kdo disponuje silnější armádou, ale kdo dokáže déle snášet ekonomické důsledky vzniklé krize.
Írán čelil problémům, které mohl odkládat
Uzavření průlivu zasáhlo také samotný Írán. Jeho export ropy se výrazně omezil, terminály utichly a skladovací kapacity se začaly postupně zaplňovat. Jakmile by byly nádrže plné, musela by země omezit těžbu, což je technicky složitý a nákladný proces.
Přesto nebyl Teherán zcela odříznut od zahraničních trhů. Část exportu pokračovala prostřednictvím alternativních tras a obchodních kanálů využívaných především čínskými a ruskými odběrateli. Írán sice přicházel o příjmy, ale šlo převážně o problém, který mohl řešit interně a jehož dopady bylo možné rozložit do delšího časového období.
Pro stát, který je po desetiletí zvyklý fungovat pod sankčním tlakem, představovala taková situace vážnou, nikoli však bezprostředně existenční hrozbu.
Washington netrápily dodávky, ale ceny
Spojené státy se naopak nepotýkaly s nedostatkem ropy. Díky vlastní produkci patří mezi významné producenty a exportéry energií. Skutečný problém vznikl jinde – na globálním trhu.
Uzavření Hormuzského průlivu vyvolalo prudký cenový šok. Výpadek tak významné části světových dodávek okamžitě zasáhl energetické trhy, zvýšil ceny pohonných hmot a vytvořil tlak na inflaci. Dopady se rychle přenesly nejen do Spojených států, ale také do ekonomik jejich spojenců.
Právě zde se ukázala hranice vojenské síly. Letadlové lodě mohou ničit cíle na pevnině, ale nedokážou okamžitě uklidnit nervózní trhy ani snížit ceny benzinu. Každý další den blokády znamenal rostoucí ekonomické náklady, které nebylo možné odstranit vojenskými prostředky.
Čas pracoval ve prospěch Teheránu
V podobných konfliktech bývá rozhodující schopnost vydržet období mezi prvotním šokem a konečným řešením. Z tohoto pohledu měl Írán určitou výhodu.
Jeho problémy rostly postupně – skladovací kapacity se plnily pomalu a ekonomické ztráty se daly rozkládat v čase. Naproti tomu Spojené státy a jejich spojenci čelili okamžitému tlaku cen energií a obavám z dlouhodobé nestability trhu.
Čím déle zůstával průliv uzavřený, tím více se podle této logiky zvyšovala vyjednávací síla Teheránu. Ne proto, že by disponoval silnější armádou, ale protože jeho protivník pociťoval důsledky krize rychleji.
Signál pro státy Perského zálivu
Události pozorně sledovaly také země Perského zálivu, zejména Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Konflikt jim podle některých pozorovatelů ukázal, že ani americké bezpečnostní garance nemusí být schopny rychle odstranit ekonomické následky uzavření klíčové dopravní tepny.
Pro regionální aktéry tak mohla být nejdůležitější lekcí skutečnost, že úzké námořní průchody představují nejen geografické body, ale také mocné ekonomické nástroje. Jejich zablokování může vyvolat tlak na světové trhy rychleji, než dokáže reagovat vojenská síla.
Zastánci této interpretace tvrdí, že konec konfliktu nebyl výsledkem jednoznačného vojenského vítězství jedné ze stran. Rozhodující byla spíše snaha zastavit ekonomické škody způsobené narušením ropných toků.
Pokud je tento pohled správný, pak hlavní poučení nespočívá v počtu odpálených raket nebo nasazených lodí. Skutečným faktorem byla rozdílná rychlost, s jakou obě strany pociťovaly důsledky krize.
Poučení pro budoucnost
Největším rizikem pro Washington by podle této analýzy bylo vyhodnotit konflikt pouze optikou vojenských operací. Pokud skutečně rozhodovala ekonomická zranitelnost spojená s energetickými trhy, pak bude klíčové posílit strategické rezervy, připravit krizové scénáře pro spojence a snížit závislost světové ekonomiky na jednotlivých úzkých dopravních trasách.
Dokud taková opatření nevzniknou, zůstane Hormuzský průliv jedním z nejcitlivějších bodů světové ekonomiky – a potenciálně i jednou z nejsilnějších pák, kterou může Teherán v budoucnu využít.
Zdroj: National Security Journal
Autor/Licence fotografie: Ropa (ilustrační obrázek), Pixabay