I na severoafrickém bojišti zanechali Čechoslováci svou stopu. Generál Karel Klapálek vedl 200. lehký protiletadlový pluk. Tato jednotka sice do důležité bitvy u El Alameinu nezasáhla, přesto v ní měla československá armáda své zástupce-pozorovatele, a to Karla Lukase a Pravoslava Řídkého.
Druhá světová válka také probíhala na severoafrickém bojišti. Z tohoto hlediska byla důležitá bitva u egyptského přístavu El Alamein, kde se střetla vojska Osy a Spojenců. Ve skutečnosti šlo o dvě bitvy, první probíhala ve dnech 1. až 27. července 1942 a druhá ve dnech 23. října až 4. listopadu 1942. Klíčové bylo druhé střetnutí, v němž Spojenci pod vedením rázného britského generála Bernarda Lawa Montgomeryho slavili vítězství. Erwin Rommel byl nucen ustoupit do Tunisu a německo-italské jednotky byly následně vytlačovány z Afriky.
Do významné bitvy na severoafrickém bojišti zasáhli i dva naši důstojníci, jimiž byli pplk. gšt. Karel Lukas, pozdější generálmajor, a škpt. gšt. Pravoslav Řídký. Dvojice byla vyslána v létě 1942 do severní Afriky, aby se seznámila s moderním vedením tankových operací. Řídký už měl za sebou solidní tankistickou praxi, zatímco Lukas štábní, měli se tak dobře doplňovat.
Na horkou půdu v Africe
Řídkého a Lukase přepravil na horkou severoafrickou půdu zaoceánský parník Queen Elisabeth, který neplul v konvoji, ale samostatně, aby mohl případně uniknout všudypřítomným německým ponorkám. Dvojice byla přidělena k 10. tankové divizi, kterou navštívil v srpnu 1942 i britský premiér Winston Churchill. Ten ve svých pamětech vysoce vyzdvihl kvalitu jednotky.
Řídký pak psal ve svém rukopisném konceptu hlášení, že on s Lukasem byli po celou dobu v roli pozorovatelů u A squadrony, což byla lehká rota vybavená tanky Crusader, žádnou velitelskou funkci nezastávali. Lukas se nebál hodnotit při svém pobytu nedostatky britského velení, ale s nadhledem sobě vlastním. Podmínky v severoafrické poušti byly skutečně nehostinné, jak později uvedl také Lukas. Vysoké teploty, neustále obtěžující hmyz, nedostatek vody, to vše a další ztěžovalo pobyt dvou Čechoslováků tisíce kilometrů daleko od jejich domovů.
Svědky významné bitvy
Řídký s Lukasem pak na vlastní kůži okusili bitvu u El Alameinu. 10. tanková divize dokázala postoupit 480 km až k městu Marsa Matrúh, kde zůstala jako záloha. 17. listopadu 1942 byli oba raněni leteckou pumou. Dvojice se následně léčila v Káhiře, Řídký se na frontu vrátil již na začátku prosince 1942, konce války se však nedožil. Zahynul v lednu 1943 i se svým skotským řidičem při německém náletu u letiště Castel Benito v Libyi. Pro Lukase naopak severoafrické dobrodružství prakticky skončilo, se svým kolegou a dobrým přítelem se už ale nesetkal. Lukasovo zranění se hojilo pomalu, počítal s tím, že na Nový rok 1943 bude již plně zdráv. V roce 1943 byl Lukas zařazen k 22. tankové brigádě, s níž se zúčastnil vylodění na Sicílii a jižní Itálii.
Žádný vděk za službu vlasti
Po skončení druhé světové války se Lukas stal leteckým atašé v USA a později i v Kanadě. Do vlasti se vynikající voják v roce 1947 vracel s velkým kreditem a především jako hrdina. Byl rytířem francouzské Čestné legie, nositelem tří Československých válečných křížů a dalších mnoha vysokých vyznamenání včetně amerického Legion of Merit (Záslužná legie). Následné čistky v armádě se dotkly i Lukase jako „reakčního západního důstojníka“ a lidsky a profesně jej ponížily. To byl ale teprve začátek Lukasova martýria, které nakonec dopadlo tragicky.
Podle nejnovějšího bádání historiků to vypadá, že mezi hlavními důvody pozdějšího Lukasova zatčení v roce 1949 byl hlavně majetkový prospěch. Lukas si přivezl do Československa svůj nablýskaný luxusní vůz Packard, který tehdy budil velkou pozornost, a to nejen v Praze. Po zatčení Lukase rozkradli příslušníci StB jeho byt a vzali prakticky vše, na co přišli, od peněz, amerických konzerv až po alkohol a cigarety, které si s sebou přivezl z ciziny. Byt, do kterého se několikrát tajní policisté vraceli, důkladně vyrabovali. Fanatický komunista Theodor Bělecký si ihned iniciativně přivlastnil Lukasův Packard. Bělecký patřil k vůbec nejhorším vyšetřovatelům. Mučil i ženy, které také znásilňoval.
Nelidské mučení a smrt
Generálmajor byl obviněn ze smyšleného činu, že údajně pomohl k útěku z Československa generálu Aloisi Liškovi ve svém voze Packard. Takové obvinění se však nezakládalo na pravdě. Liškovi se podařilo uprchnout i přesto, že byl pod bedlivým dozorem Obranného zpravodajství v čele s dalším komunistickým fanatikem Bedřichem Reicinem. Po Lukasově zatčení následovaly nesmírně kruté výslechy, které si nikterak nezadaly s nacistickou praxí. Dne 4. května 1949 byl v kanceláři StB v nechvalně proslulé pražské Bartolomějské ulici surově ztýrán šesti příslušníky tajné policie, což mu způsobilo těžká zranění v oblasti žaludku, ledvin a hlavy. Došlo k obnově jeho válečného zranění, měl rozdrcenou patní kost a rozbitá chodidla. Byl poléván studenou vodou. Vězeň komunistického režimu již později nebyl schopen normální chůze.
Lukasův zdravotní stav byl velmi vážný, přesto mu vyšetřovatelé odpírali jako v mnoha jiných případech zdravotní péči. Na kritický stav generálmajora upozorňovali jeho spoluvězni, leč marně. 19. května 1949 byl Lukas nakonec ve zbědovaném stavu převezen do vězeňské nemocnice, kde však ještě týž den na následky krutého mučení zemřel. Jeho závěr života tak připomíná osud faráře Josefa Toufara, umučeného o rok později. Tomu byla také odepřena nezbytná pomoc. Na Lukasově pohřbu, který se konal 26. května 1949, příslušníci StB autoritativně rozhodovali, kdo může přijít k hrobu válečného hrdiny. Pustili pouze nejbližší příbuzné.
Za své činy byl odsouzen jen Bělecký, a to k 5 letům vězení, po 2 letech však mohl vyjít na svobodu. Zemřel v roce 1987.
Zdroj: Historie a vojenství č. 2/1999
Autor/Licence fotografie: Bitva u El Alameinu, Public Domain
