Na přelomu 50. a 60. let 20. století stál Sovětský svaz před zásadním logistickým problémem. Rozsáhlá naleziště ropy, plynu a nerostných surovin na Sibiři a v severních oblastech země byly prakticky nedostupné pro běžnou kolovou techniku.
Chybějící silniční infrastruktura, extrémní mrazy, hluboký sníh, bažiny a permafrost si vynutily vývoj zcela nové generace terénních vozidel. Jedním z nejambicióznějších projektů této sovětské éry se stal experimentální šestikolový stroj ZIL E167 z roku 1962.
Vznik projektu a role závodu ZIL
Vývoj vozidla ZIL E167 probíhal na počátku 60. let v moskevském závodě ZIL (Zavod imeni Lichačova), který byl klíčovým producentem těžkých nákladních a speciálních vozidel pro sovětskou armádu a státní sektor. Projekt navazoval na předchozí experimentální vozidla ZIL E134 a měl ověřit možnosti extrémní kolové platformy schopné provozu v podmínkách, kde selhávala i pásová technika.
Primárním cílem nebyla sériová výroba, ale získání dat pro budoucí vývoj těžkých terénních vozidel určených pro průzkum, logistiku a podporu energetických projektů v odlehlých oblastech, kde není po civilizaci stopa stovky kilometrů daleko.
Konstrukce přizpůsobená extrémnímu terénu
ZIL E167 byl postaven jako šestikolové vozidlo v konfiguraci 6×6 s masivním rámem a extrémně nízkým měrným tlakem na půdu. Klíčovým prvkem konstrukce byla trojice náprav s pohonem všech kol a velkoobjemové nízkotlaké pneumatiky, které umožňovaly pohyb po hlubokém sněhu, písku i rozbahněném terénu. Hlavní konstruktérkou tohoto superterénního vozidla byla A. D. Andrejevová.
ZIL E167 se pyšnil skutečně kolosálními rozměry (9 420 mm na délku, 3 130 mm na šířku a 3 060 mm na výšku) a byl poháněn dvojicí šestilitrových benzínových motorů ZIL-375 V8, každý o výkonu 180 koní s předehřívači. Každý motor poháněl jednu stranu hnacího ústrojí, což zvyšovalo redundanci a umožňovalo pokračovat v jízdě i při poruše jednoho z agregátů. Celkový výkon soustavy přesahoval 360 koní, což bylo na kolové vozidlo této kategorie vskutku mimořádné.
Jeho pohotovostní hmotnost byla 12 tun. Užitečná hmotnost činila 5 tun. Rozchod kol byl 2,5 metru a světlá výška 750–852 mm. Pro stavbu vozidla se z testování vyřadil nákladní automobil ZIL 135L. Došlo k jeho rozebrání a použita byla jeho kabina, motory, převodovky a komponenty podvozku, čímž byl rám dále zpevněn příčkami a výztuhami. Mezi nápravy bylo instalováno několik palivových nádrží ZIL-130 o celkové kapacitě 900 litrů, což zajistilo dojezd 600 kilometrů.
Výkony a provozní schopnosti
ZIL E167 dosahoval maximální rychlosti přibližně 75 km/h na zpevněném povrchu, což bylo výrazně více než u pásových vozidel se srovnatelnou průchodností. V terénu překonával hluboký sníh, brody, písečné oblasti i močály, přičemž testy prokázaly schopnost provozu při teplotách hluboko pod −40 °C. Dojezd vozidla byl omezen extrémně vysokou spotřebou paliva, která se v náročném terénu pohybovala v řádu sto litrů a více na 100 kilometrů.
Testování na Sibiři a praktické zkušenosti
Prototyp ZIL E167 byl v roce 1062 intenzivně testován v sibiřských podmínkách v Permu, kde se porovnával s pásovými transportéry i dalšími experimentálními vozidly. Z hlediska průchodnosti si vedl velmi dobře a v některých scénářích dokonce překonal pásovou techniku, zejména na dlouhých trasách a při vyšších rychlostech.
Přes severní pól do USA
V roce 1965 byl vůz vyslán na stavbu plynovodu Šajim-Tjumen, kde sloužil k odklízení dopravních zácp na zasněžených dálnicích. Přibližně v té době kolovala mezi inženýry ZILu fáma, že CIA údajně vyfotografovala ZIL E167 ze satelitu, během krátké doby na velmi vzdálených místech. Poté CIA americkému prezidentovi oznámila, že SSSR vyrobil sérii obřích oranžových terénních vozidel a pravděpodobně připravuje invazi přes severní pól.
Odkaz oranžového kolosu
Přestože ZIL E167 zůstal pouze ve fázi experimentu, sehrál důležitou roli ve vývoji sovětské terénní techniky. Získané poznatky ovlivnily konstrukci pozdějších speciálních vozidel pro armádu, geologický průzkum i energetický sektor, včetně těžkých kolových transportérů a arktických platforem. Jediný vyrobený exemplář dodnes existuje a je k nalezení ve Státním vojensko-technickém muzeu v Moskvě.
Zdroj: Kolesa, Pikabu, Zil
Autor/Licence fotografie: ZIL E167, Jeka3000 – Ru-Wikipedia, initial image was here, CC BY-SA 3.0