Spojený americko-izraelský útok na Írán vyvolává již nyní mnoho otázek, zda to může znamenat po smrti duchovního vůdce Alí Chameneího konec teokratického režimu. To však není zdaleka jisté a bude to záležet i na míře ochoty USA a Izraele se hlouběji v konfliktu angažovat. Každopádně Íránu může hrozit také libyjský scénář.
Útok na Írán se dal čekat, spíše bylo otázkou času, kdy k němu dojde. Washington a Teherán se nacházely uprostřed druhého kola rozhovorů o teheránském jaderném programu, nicméně Donald Trump už věděl, jaké kroky budou následovat bez ohledu na výsledek jednání, které byly vlastně jen zástěrkou. Přesun amerických letounů F-22 do Izraele již ostatně mnohé naznačily. Nálety na důležité cíle po celé zemi zabily mimo jiné exprezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, také současného ministra obrany či duchovního vůdce Íránu Alí Chameneího, což ale samo o sobě ještě neznamená konec represivního teokratického režimu, proti němuž protestovalo v poslední době mnoho lidí.
Bude záležet na další míře oslabení íránského režimu spojenými americko-izraelskými údery. To v sobě bude dále zcela jistě zahrnovat i soustředěné útoky na Islámské revoluční gardy, oporu režimu.
Podobná motivace jako u Venezuely
Trumpova motivace je v případě Íránu trojí. V prvé řadě chce dokázat, že USA jsou i nadále globální mocností, která v případě nutnosti odloží diplomacii a zasáhne silou kdekoliv na světě bez ohledu na porušování mezinárodního práva či Charty OSN. Další motivace amerického prezidenta Trumpa je stejná jako v případě Venezuely, tedy ovládnutí ropných ložisek. Írán má jedny z největších prokázaných zásob ropy na světě, řádově se jedná o 9–10 % globálních rezerv. Ještě významnější jsou zásoby zemního plynu. V této souvislosti je třeba říct, že Írán kontroluje severní pobřeží Hormuzského průlivu, klíčové trasy, kudy prochází významná část světového obchodu s ropou.
Třetí motivací je pak vyřazení Íránu jako regionální mocnosti na Blízkém východě, která by už nepředstavovala reálnou hrozbu Izraeli či dalším spojencům USA v regionu.
Ovládnutí ropných zásob a zemního plynu však stejně jako u Venezuely v praxi znamená, že USA potřebují pokud možno dosadit jim povolné či vstřícné garnitury po svržení politického vedení Íránu. Washington se bude nažit podnítit všemi dostupnými prostředky povstání, které by íránské politické vedení svrhlo. Ve hře by mohlo být potom dosazení exilového prince Rezy Pahlavího, který nyní žije v USA, do nejvyššího vedení Íránu.
Libyjský scénář na stole
Jak ale zajistit kontrolu Íránu? K přímé okupaci a pozemní operaci USA nesáhly ani v případě Venezuely a ani k ní s největší pravděpodobností nedojde. Na každý pád pokud by se Washingtonu nepodařilo svrhnout íránské politické vedení nynějšími údery, je i na stole možné vyvolání libyjského scénáře z roku 2011, kdy byl svržen vůdce Muammar Kaddáfí. Jinými slovy by to znamenalo cílené uvržení Íránu do chaosu a občanské války a celkového rozvratu. Tento krok by mohl vyřadit Írán jako dominantního hráče v oblasti Blízkého východu. Vydláždilo by to následně USA cestu k snazšímu politickému a hospodářskému ovládnutí Íránu.
Smrt Chameneího naopak může naopak zemi semknout v soustředěném odporu proti USA a Izraeli. Z mrtvého duchovního vůdce se stane dozajista mučedník, což může zmobilizovat jiné jeho šíitské stoupence v zemi, ale i další muslimy v širším regionu. Likvidace duchovního vůdce může některé z nich podnítit k pomstě, což by vyvolalo vlnu extremistických násilných akcí v regionu i za jeho hranicemi, doprovázených útoky na americké ambasády a další cíle.
Server The Conversation navíc správně poukazuje na skutečnost, že Írán je režimem, který je postaven pro přežití, a to za každou cenu. U moci je již téměř 50 let. K přežití by jistě využil všechny možnosti, jež má k dispozici. Především loajální Islámské revoluční gardy a jim podřízenou paramilitární skupinu Basídž, která potlačuje jakékoli ohnisko nepokojů či odporu a zakročuje s velkou brutalitou. Nedá se předpokládat, že by se íránské ozbrojené složky obrátily proti vlastnímu politickému vedení, jsou s ním mocensky dlouhodobě srostlé.
Trump a Benjamin Netanjahu sice vyzvali íránský lid ke svržení režimu, jenže je otázkou, zda na to bude mít sílu i přes spojené americko-izraelské útoky. Ať tak či onak, dá se předpokládat širší konflikt na Blízkém východě, k němuž už bylo nastoupeno předtím. Může dojít k vleklé regionální válce se zapojením mnoha dalších důležitých aktérů na Blízkém východě, dříve pasivních.
Další vývoj s otazníkem
Mnoho zemí, které mají s Íránem dohody o úzké spolupráci, včetně Číny a Ruska, již odsoudilo kroky USA a Izraele vůči Teheránu. Peking je blízkým spojencem Íránu, oba státy spolupracují vojensky, byť nemají uzavřenou plnohodnotnou obrannou dohodu. Írán mohou samozřejmě v boji proti USA a Izraeli podpořit nestátní aktéři, hnutí Hizballáh či islámské paramilitární milice, podporované Teheránem.
Další vývoj je nyní nejistý. USA budou chtít na každý pád docílit nějakého stupně kontroly nad Íránem, stejně jako v případě Venezuely. V obou zemích jde o ropu, v případě Íránu také o jeho dlouhodobé vyřazení z „koncertu velmocí“ na Blízkém východě, jak už jsme uvedli.
Na druhou stranu by rubem tohoto dosaženého cíle bylo prudké vzedmutí antiamerických a antiizraelských nálad nejen v regionu Blízkého východu, ale i jinde. Nedaly by se vyloučit dlouhodobé útoky na americké pozice na Blízkém východě i mimo něj, sabotážní operace a také atentáty fanatických islamistů či skupin. Vzhledem k tomu, že Írán podniká odvetné raketové útoky na cíle v Izraeli a zemích Perského zálivu, je dlouhodobější konflikt zřejmě nevyhnutelný.
Zdroj: The Conversation, Council on Foreign Relations
Autor/Licence fotografie: Tasnim News Agency, CC BY 4.0
