Americké bezpečnostní složky provedly operaci, při níž byl zajat prezident Nicolás Maduro. Americký prezident Donald Trump posléze potvrdil, že USA jde hlavně o ropu. Co ale nejnovější vývoj znamená pro samotnou Venezuelu?
Zvláštní operace potvrdila skutečnost, že pokud si americký prezident Donald Trump něco usmyslí, tak si to vezme, a to třeba silou. To činí akci na zajetí venezuelského prezidenta, jakkoli autoritářského a nedemokratického, navíc bez souhlasu Kongresu a při obejití mezinárodního práva minimálně problematickou.
Může to být navíc být nebezpečný precedens do budoucna a povzbuzením pro autoritářské či diktátorské režimy, které by podobnou operaci provedly na území jiného státu, například v případě možného čínského útoku na Tchaj-wan. Obhajobou by byla právě americká operace, která by podle těchto režimů silové řešení vlastně legitimizovala či posvětila.
Sám Trump později přiznal na sobotní tiskové konferenci ve svém sídle, že mu jde o více než o samotného prezidenta Madura, totiž o venezuelskou ropu. Země má největší zásoby černého zlata na světě. Již před zásahem si Trump důrazně stěžoval na to, že americké ropné společnosti jako například ConocoPhillips či Exxon Mobil musely proti své vůli opustit latinskoamerický stát.
Na každý pád se nyní otevírá otázka, co bude po americké akci s venezuelským režimem dál. Zůstanou u moci „Madurovi pohrobci“? Otřese se režim v základech a dostane šanci opozice? Nebo snad dojde k nečekané zápletce?
Scénář první – status quo a utužení režimu
Americký zásah Venezuelany může ještě víc spojit pod viceprezidentkou Delcy Rodríguezovou, která se nyní stává podle tamní ústavy hlavou státu. Politička určitě bude chtít pokračovat v Madurových šlépějích. Pod její taktovkou se utvrdí již tak vypjatý antiamerikanismus, nacionalismus a zintenzivní spolupráce se spojenci jako Írán či Kuba včetně hlubší vojensko-technické kooperace.
Větší slovo by dostala i armáda. To by jinými slovy znamenalo v praxi ještě větší utažení šroubů a intenzivnější perzekuci opozice. Na druhé straně by mohlo být bez Madura zaděláno na masivní opoziční vystoupení.
Scénář druhý – svobodné volby a nástup opozice
V „pomadurovské“ Venezuele by se mohla otevřít šance pro dosud utlačovanou opozici. Hovoříme zejména o nobelistce Maríi Coriny Machadové. O slovo by se nejspíš přihlásil i Edmundo González Urrutia. Nicméně věci nejsou zdaleka tak jednoduché, jak se mohou zdát. Opozice je v latinskoamerické zemi roztříštěná a slabá, navíc pod bedlivým dohledem represivních složek, které jsou alespoň prozatím věrné stávajícímu establishmentu.
Venezuelský režim by především musel připustit svobodné volby, v nichž cíleně šikanuje opozici, či jí nejrůznějšími administrativně-mocenskými zásahy narušuje její aktivity. K radikální změně v zemi by také byla potřeba dostatečně připravená opozice k vládnutí. Pokud by nakonec převzala politické otěže v zemi, nastal by samozřejmě boj o moc, jak už to v podobných případech bývá, a ze spojenců dneška by se mohli stát soupeři zítřka. To jsme názorně viděli v případě Ukrajiny, kdy se nakonec cesty Viktora Juščenka a Julie Tymošenkové, dřívějších nejbližších spojenců, po „Oranžové revoluci“ rozdělily.
Jak jsme již zmínili, opozice je fragmentovaná, a to i ideologicky, často se nedokáže shodnout na jednotném kandidátovi nebo strategii. Trump opozici v tuto chvíli nevyjádřil výslovnou podporu, a to ani Machadové. Trump nenaznačil, že by americká administrativa dávala přednost novým volbám, nenabídl ani konkrétní vizi demokratické Venezuely. Na to si budeme muset ještě počkat.
Scénář třetí – okupace a silný vliv USA na politické dění
Na jiném místě jsme hovořili o tom, že americké ropné společnosti vstoupí do Venezuely. To je téměř jistota. Ochrana ekonomických zájmů v USA, která se promítá hlavně do energetického sektoru, ropy a dalších komodit, pak bude od Washingtonu vyžadovat silné personální, technické a jiné zabezpečení. K této ochraně pak musí přirozeně existovat i příznivá politická konstelace ve Venezuele nakloněná USA.
Pokud zůstane u vlády Rodríguezová, která bude loajálně pokračovat v Madurově odkazu, neskýtá to na druhé straně jistotu ochranu amerických zájmů právě v klíčovém energetickém sektoru. A pro Američany by vyvstal zásadní problém. Proto není vyloučena řízená správa Venezuely ve formě vojenské okupace po dobu nezbytně nutnou. Ta by vyvíjela i značný vliv na venezuelskou politickou scénu a legislativu.
Je nutno si však uvědomit, že na přítomnost cizích vojsk jsou v Latinské Americe zvlášť citliví, a okupace by mohla být naopak pro USA kontraproduktivní. Americká nadvláda ve Venezuele by pak jistě roznítila silné nacionalistické nálady v celém regionu.
Scénář čtvrtý – hybridní konflikt a nestabilita
Venezuele hrozí i odlišný scénář, který je jakýmsi mixem výše uvedených. To v praxi znamená vleklý boj o moc, v němž žádný z aktérů plně nezvítězí. Zemi bude chybět rozhodné politické vedení a latinskoamerický stát by mohl upadnout do hluboké nestability, která by nebyla daleko od propuknutí občanské války či velkého společenského konfliktu. Ti, kteří si slibovali od odchodu Madura lepší zítřky, by byli asi nejvíce zklamáni. Moc by mohla být rozdělena mezi oslabenou elitu chávistů, opoziční představitele zapojených do přechodného uspořádání a bezpečnostní aktéry ovládající místní území.
Tyto a jim podobné scénáře mohou v budoucnu nastat. Vzhledem k tomu, jak je Trump nepředvídatelný, se však můžeme dočkat i mnohem nečekanějšího rozuzlení. Jedno je však jisté – ve Venezuele se prakticky zhmotňují Trumpovy představy o uplatňování jeho zájmů, respektive o uspořádání světa. Americký prezident hodlá prosazovat napříště americké zájmy tvrdě a nátlakově. A třeba i silově, pokud se k tomu otevře vhodná příležitost.
Zdroj: Council on Foreign Relations, The Conversation
Autor/Licence fotografie: Ilustrační fotografie, Jan Zakelj, Free for use under the Pexels licence