Magazín Securitytech.cz hovořil se spisovatelem a ředitelem nakladatelství Academia Jiřím Padevětem nejen o komunistickém dědictví a úloze historie v naší společnosti, ale také o tom, jakou hrozbu představuje vůči ostatním současné Rusko vedené Vladimirem Putinem. „Rusko je napůl státem a napůl zločinným spolčením,“ míní Padevět. V této souvislosti jej mrzí, že nová vláda zrušila Odbor strategické komunikace, který měl za úkol bojovat s dezinformacemi. O těchto a dalších aktuálních tématech jsme se bavili v našem interview.
Pane řediteli, nedávno jsme si připomněli 36 let od pádu komunismu v Československu. Vážíme si podle Vás svobody, nebo ji bereme už za samozřejmost, o kterou není třeba dále pečovat?
Začal bych asi tím pádem komunismu, který jste zmínil. Oficiálně sice pozbyla KSČ vedoucí úlohu ve státě, nicméně si musíme uvědomit, že fungovala dál, byť jenom jako jedna z mnoha politických stran a mnoha lidmi otevřeně nenáviděná. Komunistické struktury se ale přesunuly do ekonomiky, do průmyslu a zůstaly i v některých bezpečnostních složkách. Samotný pád komunistického režimu byl z mého pohledu velmi sametový na rozdíl třeba od Rumunska. Na co bych ale rád upozornil, je skutečnost, že nedošlo k žádnému zásadnímu potrestání komunistických zločinů, ať už mám na mysli existenci soukromé armády KSČ Lidových milicí, střílení do lidí na hranicích, politické procesy z 50. let, šikanu disidentů, excesy Státní bezpečnosti atd.
A teď k té svobodě. Domnívám se, že svoboda je velmi individuální entita a zároveň jsem přesvědčen, že je bezvadné žít ve svobodném a demokratickém státě, což Česká republika zatím je. Jsem pevně přesvědčen, že si svobodu musí každý pěstovat sám v sobě a tuto individuální svobodu by potom měl šířit okolo sebe. Svoboda znamená i nestydět se sám před sebou za vlastní konání a dělat to, co považujete za správné. Každý tak jsme základem demokracie, ale je také na každém z nás, jak svobodu uchopíme. Někdo považuje za svobodu možnost nadávat na politiky na sociálních sítích, někdo považuje za svobodu možnost cestovat, studovat nebo pracovat, někdo za svobodu považuje možnost kandidovat ve volbách.
A v jakém stavu je naše společnost 36 let „poté“? Vidíte nějaké zásadní faktory, které naši demokracii a svobodu bezprostředně ohrožují?
Zásadním faktorem, který ohrožuje naši svobodu a bezpečnost, je současné Rusko. Domnívám se, že Rusko je napůl státem a napůl zločinným spolčením. Tento agresivní státní útvar má zároveň všechny znaky mafiánských struktur a zároveň všechny znaky fašistického státu. Říkám to ale s vědomím toho, že ne všichni Rusové se s Putinovou agresivní politikou a rétorikou vnitřně ztotožňují. Problém ale je, že tito lidé jsou buďto v emigraci, nebo v kriminále, nebo se propadli do mlčení, či jsou mrtví. Pokud chce nějaký stát či říše ovlivňovat dění v cizí zemi, jak to Rusko dělá, ať už uplácením politických struktur, prostřednictvím sociálních sítí či dokonce teroristickými útoky, jako se to stalo ve Vrběticích, kde byli zavražděni dva naši spoluobčané, tak je potřeba se takovým snahám účinně bránit. Osobně mě mrzí, že současná vláda zrušila Odbor strategické komunikace. Můžeme se bavit o tom, zda tento odbor měl mít tolik a tolik lidí, ale rozhodně si myslím, že by se stát měl dezinformačním útokům efektivně bránit. Nyní to vypadá, že jsme si lehli na záda a čekáme, že nás za to Rusko podrbe na břiše.
Dlouhodobě probíhají mezi historiky diskuse, jestli komunismus nám byl „násilně“ zvenčí vnucen, nebo ho velká část občanů přijala, či si jej osvojila. V roce 1946 proběhly parlamentní volby a KSČ v nich zvítězila. Jaký je Váš názor?
My mluvíme o komunismu, což se u mnohých lidí synonymem pro levici. Ale ne všichni levičáci jsou komunisté a ne všichni komunisté jsou levičáci. Domnívám se, že silná levicová strana na politickou mapu určitě patří, nesmí však být destruktivní vůči systému. Samotný příběh komunistů začíná v letech 1920-1921, kdy vznikla KSČ odštěpením od sociální demokracie. Když se podíváme na první republiku, tak komunisté byli parlamentní stranou a měli skutečně velkou členskou základnu. Po druhé světové válce komunisté okamžitě využili situaci a přisvojili si celý protinacistický odboj. Demokratický odboj, jako například Obrana národa, Politické ústředí nebo Rada tří, byl vytlačován z veřejného prostoru. Když se podíváme na první poválečnou slavnostní přehlídku na Hradčanském náměstí v květnu 1945, defilovaly zde Revoluční gardy, a mezi vrcholnými veliteli Pražského povstání stál vedle generála Karla Kutlvašra, vojenského velitele povstání, legionáře a hrdiny, předseda odborů Evžen Erban. Ale odbory do povstání nikterak nezasáhly, stál tam proto, aby potvrdil zásadní účast KSČ v Pražském povstání, což byla propagandistická lež.
Už v tuto chvíli začíná mystifikace, že celý protinacistický odboj vedla právě KSČ. Samozřejmě komunisté měli mnoho hrdinů, to se nedá popřít, ale také tady bylo mnoho levičáků, kteří neměli s KSČ nic společného. Mám na mysli třeba Štanclovu sabotážní skupinu nebo vydavatele časopisu Svět proti Hitlerovi. Tito lidé bojovali proti nacismu, většina z nich zahynula, ale komunistické historiografii prakticky nestáli za pozornost, protože se nedrželi generální linie strany. Nutno také dodat, že v ilegálním Rudém právu se třeba v roce 1940 objevily články o tom, jak Rudá armáda zachránila celé Pobaltí před nacismem. Jak dopadly po tomto „osvobození“ lotyšské, litevské a estonské elity, asi nemusím popisovat. Političtí představitelé KSČ, kteří se vrátili v roce 1945 z Moskvy, například Klement Gottwald a Rudolf Slánský, byli politickými gangstery, vychovaní Komunistickou Internacionálou. Nešlo jim o blaho obyčejných lidí, ale o převzetí moci jakoukoliv cestou a o vytvoření nových elit.
Ještě dnes se děti učí ve škole, že tzv. třetí republika, tedy Československo v letech 1945 až 1948, byla demokratická, ale to není pravda. Zmínil jste volby, v nichž zvítězili komunisté. Hlasování nebylo zmanipulované, ale rozhodně ne spravedlivé. Když si vezmete, že nesměli volit lidé, kteří spadali pod velký i malý retribuční dekret, že nesměli volit Němci, tak v praxi neměl úplně každý možnost vyjádřit svou vůli. A pak chci zmínit ještě jednu důležitou věc – že v roce 1945 bylo zakázáno, či spíše neobnoveno několik stran z první republiky, především agrárníci. Ti byli označeni kolektivně za kolaboranty, což vůbec neodpovídá skutečnosti. Únor 1948 byl potom už jen vyvrcholením toho, o čem jsem hovořil.
Patříte k předním popularizátorům historie, upozorňujete na to, jaký teror přinesl jak nacismus, tak komunismus. Proč tyto režimy ještě dnes podle Vás mnoho lidí relativizuje, zlehčuje, někteří je dokonce velebí. Z jakého důvodu tak rychle ztrácíme paměť?
Na to je jednoduchá odpověď, protože tyto režimy od občanů nevyžadují zodpovědnost, ale pouze souhlas, ať už deklarovaný, nebo alespoň tichý. A „moudří vůdci“, ať jim říkáme duce, caudillo, nebo vožď, vás ve svých ranních projevech poučí, co je správné, kdo je nepřítel a koho máte dnes nenávidět. Máte jasno, nemusíte o věcech přemýšlet, režim udělá mentální práci za vás. Hlavně nasměruje vaši nenávist a frustraci tam, kam potřebuje. Totalitní systémy pak řeknou i učitelům, co a jak mají učit. Obávám se, že mnoho lidí je v demokracii nešťastných, protože je staví denně před mnoho důležitých rozhodnutí. Pro spoustu z nich je vlastně jednodušší, že někdo za ně taková rozhodnutí udělá sám, a to jenom za pouhý příslib loajality, případně za nějakou prebendu.
Od ledna začíná platit novela trestního zákoníku, která mimo jiné obsahuje zákaz propagace komunismu. Je podle Vás dobře, že k této úpravě došlo?
Ano, je to dobře, mělo to ale přijít dřív. Srp a kladivo má na svědomí daleko víc mrtvých než svastika, když to bereme v celosvětovém měřítku.
Nicméně myslíte si, že bude úprava právně vymahatelná? Problém bude určit, co bude považováno přesně za propagaci komunismu.
Pamatuji si, že jsem držel někdy na přelomu století brožuru Policejní akademie, ve které bylo pro příslušníky bezpečnostních sborů názorně vysvětleno, co jsou nacistické symboly, jak vypadají vlajky Třetí říše a jak symbolika NSDAP. Byly tam také současné neonacistické symboly a na konci té publikace bylo asi 5 nebo 6 symbolů radikální levice, srp a kladivo, rudá hvězda, sevřená pěst. Myslím si, že policisté a státní zástupci by k nové zákonné úpravě měli dostat nějakou podrobnou instruktáž či školení. Bude samozřejmě ale také velmi záležet na prvním případu a od něho se pak odvine další vývoj a další právní názory.
Představují komunisté podle Vás ještě nebezpečí? A jsou to vůbec ještě komunisté v tradičním gardu, když se například v rámci uskupení Stačilo! spojili i s krajní pravicí, čili odvěkým nepřítelem?
Myslím, že současný český komunismus je už jen nálepka. V KSČM či ve hnutí Stačilo! je podle mě tak jedno procento lidí, které opravdu věří v budování rovnostářské společnosti. Všimněte si, že jsem záměrně neřekl sociálně spravedlivé společnosti. Ta myšlenka je sice na jedné strana lákavá, nicméně nikdy se nepodařila ani na chvíli její realizace. Vždy z toho vzešla nová elita, která však neměla ani vzdělání, vychování a často ani nějaké politicko-správní zázemí, takže se začala chovat hůř než zločinné spolčení. A byla z toho nakonec jakási podivná gerontokracie jako v Sovětském svazu nebo u nás v Československu a s komunismem to už nemělo nic společného. Pro mě je dnes komunismus sice nebezpečnou ideologií, ale spíš v tom ohledu, kdy se poklonkuje před současným Ruskem. Když si vezmete například volební kampaň Stačilo!, tak ta byla téměř úplně opřená o ruskou propagandu a papouškovala ruské dezinformační narativy.
Neznepokojuje Vás čím dál větší politizace dějin, kdy naši veřejní činitelé často „ohýbají“ historii jen proto, aby jim to přineslo politický kapitál? Je proti tomu nějaká obrana?
Je to vzdělávání, popularizace historie, neustálé připomínání důležitých historických událostí právě bez politizace dějin. Nicméně chci zde zmínit jinou věc, a to jsou výroky mnoha politiků, kteří „šermují“ termíny jako „nová totalita“, „nový Gottwald“ na všechny strany. Je samozřejmě velmi svůdné, ale také velmi levné. Ale tato doba je přece úplně jiná a řada věcí prostě srovnávat nejde. Nicméně lidská hloupost je evidentně stále stejná.
Na závěr ještě k Vám: Jste poměrně hodně literárně činný. Chystáte na tento rok nějakou novou knihu? Minulý rok Vám například vyšel průvodce Zaniklé obce: Katalog sídel zaniklých nebo částečně zaniklých od roku 1945 na území dnešní České republiky, nebo monografie Postoloprty.
Na podzim jsem odevzdal rukopis Kroniky komunistického teroru únor 1948 až léto 1953. Jedná se o stejný koncept jako u mých již dříve vyšlých knih Kronika druhé republiky, Kronika protektorátu, Kronika třetí republiky. Čili Kronika komunistického teroru bude čtvrtý díl do tohoto celku. Pokud mi to půjde, tak vyjde i pokračování Českého bestiáře, bude se jednat o 4 nebo 5 osudů různých výtečníků, kteří podlehli mámení nacismu, nebo komunismu.
Jiří Padevět (*1966) je český spisovatel, knihkupec a nakladatel. Od roku 2006 je ředitelem nakladatelství Academia. Je autorem knih Kronika druhé republiky, Kronika protektorátu, Kronika třetí republiky a řady dalších. V roce 2014 získal cenu Magnesia Litera za knihu Průvodce protektorátní Prahou. Za stejnou publikaci obdržel i ocenění Slovník roku 2013. Od listopadu 2023 je Padevět členem Rady České televize. Je rovněž popularizátorem historie a průvodcem několika pořadů jako například Temná doba či Krvavá léta.
Autor/Licence fotografie: Jiří Padevět, autorka Soňa Pokorná, se souhlasem Jiřího Padevěta