Za více než čtyři desetiletí se podpora Tchaj-wanu stala jedním z pilířů americké politiky v Asii. Washington sice nikdy formálně neuznal ostrov jako samostatný stát, zároveň však dlouhodobě zajišťoval jeho obranyschopnost a udržoval strategickou nejednoznačnost ohledně případné vojenské pomoci v případě čínské invaze.
Během druhého funkčního období prezidenta Donalda Trumpa se však začínají objevovat signály, že tento přístup prochází významnou proměnou. Na první pohled Spojené státy stále posilují bezpečnostní spolupráci se svými spojenci v indo-pacifickém regionu. Rostoucí vojenská přítomnost v oblasti či pokračující podpora Japonska, Jižní Koreje nebo Filipín naznačují, že Amerika svůj zájem o Asii neopouští. Ve vztahu k Tchaj-wanu je však obraz podstatně složitější.
Trump ještě před svým návratem do Bílého domu prohlásil, že případnou čínskou invazi potrestá ekonomickými sankcemi. Současně ale opakovaně označil Tchaj-wan za prakticky neobhajitelný. Taková slova představují výrazný odklon od dosavadní americké rétoriky, která se záměrně vyhýbala jakýmkoliv pochybnostem o významu ostrova.
Další kontroverzi vyvolalo Trumpovo prohlášení, že plánovaný prodej amerických zbraní Tchaj-wanu v hodnotě 14 miliard dolarů může posloužit jako vyjednávací karta při jednáních s Pekingem. Tento balík již schválil Kongres, čeká však na prezidentův podpis.
Ještě větší pozornost vzbudily informace o konzultacích s čínskou stranou ohledně tohoto obchodu. Takový postup je v přímém rozporu s tzv. Šesti zárukami, které tvoří základ americké politiky vůči Tchaj-wanu již od administrativy Ronalda Reagana. Trump následně prohlásil, že se necítí být dokumentem vázán, protože je podle jeho slov „příliš starý“.
Změnu tónu podtrhl také ministr obrany Pete Hegseth, který se během prestižního bezpečnostního fóra Shangri-La Dialogue vůbec nezmínil o Tchaj-wanu. Šlo o první podobný případ za více než deset let.
Ani strategický význam tchajwanského polovodičového průmyslu nevedl Washington k jednoznačně silnějším bezpečnostním závazkům. Naopak se stále častěji objevují tlaky, aby část výroby byla přesunuta na území Spojených států. Cílem je zajistit přístup ke klíčovým technologiím i v případě konfliktu v Tchajwanské úžině.
Příležitost pro Peking?
Pokud Bílý dům skutečně snižuje ochotu vojensky bránit Tchaj-wan, nabízí se otázka, zda tím nedává čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi jedinečnou příležitost.
Na první pohled by se mohlo zdát, že ano. Ve skutečnosti je však situace mnohem komplikovanější. Navzdory rychlé modernizaci čínské armády zůstává obojživelná invaze na Tchaj-wan jednou z nejsložitějších vojenských operací, jaké si lze představit. Dobytí hustě osídleného ostrova by vyžadovalo obrovské množství vojáků, techniky i logistické podpory.
Realističtější variantou by byla námořní blokáda. Ani ta by však automaticky nevedla ke kapitulaci Tchaj-peje a poskytla by Spojeným státům i jejich spojencům čas na ekonomickou i vojenskou reakci. Čínská armáda navíc prochází rozsáhlými personálními čistkami, které zasáhly řadu vysoce postavených velitelů. Důvodem mají být korupční aféry, jež oslabují soudržnost velení.
Svou roli hraje i domácí politika. V příštím roce se uskuteční 21. sjezd Komunistické strany Číny, na němž bude Si Ťin-pching usilovat o další funkční období. Riskantní vojenské dobrodružství před tak významnou událostí by mohlo posílit jeho odpůrce uvnitř režimu. Peking navíc stále považuje Donalda Trumpa za mimořádně nepředvídatelného politika. Přestože jeho výroky vůči Tchaj-wanu působí zdrženlivě, nikdo v čínském vedení si nemůže být jistý, jak by nakonec reagoval v případě skutečné krize.
Může jít o dlouhodobý trend
Je možné, že současná změna skončí s Trumpovým odchodem z Bílého domu. Řada významných republikánů totiž zastává vůči Číně výrazně tvrdší postoje. Současný ministr zahraničí Marco Rubio ještě před vstupem do vlády prosazoval silnější bezpečnostní garance pro Tchaj-wan, větší mezinárodní prostor pro jeho diplomacii i rychlejší dodávky amerických zbraní. Podobně se vyjadřuje také floridský guvernér Ron DeSantis, který dlouhodobě zdůrazňuje nutnost odradit Čínu od jakékoliv agrese.
Existují však tři hlubší trendy, které mohou americkou politiku měnit bez ohledu na to, kdo bude sedět v Oválné pracovně.
Čína rychle dohání Spojené státy
Prvním faktorem je dramatický růst čínských vojenských schopností. Ještě před třiceti lety panovala mezi oběma mocnostmi propast. Dnes je situace jiná. Válečné simulace opakovaně ukazují, že případná obrana Tchaj-wanu by znamenala obrovské ztráty nejen pro tchajwanskou armádu, ale i pro americké námořnictvo a letectvo.
Současně se předpokládají rozsáhlé čínské kybernetické útoky proti americké infrastruktuře. Čína mezitím získala početní převahu v řadě klíčových zbraňových systémů a technologický rozdíl mezi oběma armádami se výrazně zmenšil.
To nevyhnutelně mění kalkulace ve Washingtonu. Čím vyšší jsou očekávané ztráty, tím obtížnější je přesvědčit americké politiky i veřejnost, že stojí za to riskovat válku kvůli ostrovu vzdálenému tisíce kilometrů.
Problém amerického průmyslu
Druhým faktorem je stav americké obranné výroby. Nestačí pouze schválit vyšší vojenské rozpočty. Spojené státy dnes čelí nedostatku kvalifikovaných inženýrů, omezeným kapacitám loděnic i výrobních závodů a komplikovaným dodavatelským řetězcům. Mnohé z nich navíc stále závisí na čínských surovinách, například na vzácných zeminách.
V případě dlouhé války by se tyto slabiny rychle projevily. Moderní konflikt mezi dvěma velmocemi by spotřeboval obrovské množství přesně naváděné munice, raket, letadel i válečných lodí. Zatímco čínský průmysl by pravděpodobně dokázal ztráty nahrazovat rychleji, Spojené státy by čelily mnohem delším výrobním lhůtám.
I vítězství by tak mohlo Ameriku natolik vyčerpat, že by ztratila schopnost čelit případnému druhému střetu.
Mění se i americká politika
Třetím a možná nejdůležitějším faktorem je proměna domácí politické debaty. Trump ukázal, že americký prezident může otevřeně hovořit o omezení podpory Tchaj-wanu, aniž by čelil výraznému odporu veřejnosti. Samozřejmě se ozvali někteří členové Kongresu. Dvoustranná skupina senátorů vyzvala prezidenta ke schválení zbrojního balíčku a demokratický kongresman Lloyd Doggett prohlásil, že Tchaj-wan nesmí být předmětem obchodního vyjednávání.
Tyto hlasy však zatím nedokázaly změnit směřování administrativy. Rozhodující může být postoj amerických voličů. Průzkumy dlouhodobě ukazují, že méně než polovina Američanů podporuje vyslání amerických vojáků do války s Čínou kvůli obraně Tchaj-wanu. Pokud by veřejnost znala odhadované ztráty na životech i technice, podpora by pravděpodobně byla ještě nižší.
Významnou roli hraje také únava z předchozích konfliktů. Dvacet let válek v Afghánistánu a Iráku, následované dalšími krizemi na Blízkém východě, výrazně oslabily ochotu americké společnosti vstupovat do nových ozbrojených konfliktů.
Nová kapitola americké strategie?
Není vyloučeno, že Donald Trump během svého druhého mandátu ještě svůj postoj změní a vztahy s Tchaj-wanem opět posílí. Stejně tak může příští prezident navázat na tradiční americkou politiku podpory ostrova.
Přesto se zdá, že Spojené státy vstupují do období zásadního přehodnocování své role ve světě. Rostoucí síla Číny, limity amerického průmyslu i proměňující se nálada domácí veřejnosti vytvářejí prostředí, v němž už podpora Tchaj-wanu nemusí být samozřejmostí.
Otázkou proto není jen to, jakou politiku zvolí příští prezident Spojených států. Mnohem důležitější je, zda Amerika bude ochotna i v budoucnu nést náklady spojené s udržením své dosavadní role garanta bezpečnosti v indo-pacifickém regionu.
Zdroj: 19fortyfive.com
Autor/Licence fotografie: Donald Trump, Gage Skidmore, CC BY-SA 2.0