Světová veřejnost si ve své valné většině myslela, že americký prezident Donald Trump blafuje, když hovořil o tom, že je třeba získat Grónsko. Americká hlava státu však ostrov skutečně chce. Za svého prvního mandátu jej chtěla dokonce koupit od Dánska, což zopakovala i nyní, nicméně i přesto znatelně přitvrdila – nevylučuje totiž ani použití ozbrojené síly. Trump se tak dostává na stejné pozice jako Vladimir Putin. Otázka je, jestli si to vůbec uvědomuje.
Americký úder ve Venezuele, na jehož konci bylo zajetí prezidenta Nicoláse Madura s jeho ženou, tak leccos předznamenává ve způsobech řešení dosavadních i příštích konfliktů. Akce ve Venezuele je vlastně potvrzením skutečnosti, že Donald Trump si osvojil použití silových prostředků jako standardních metod. Jimi už nevyhrožuje, ale aplikuje je naopak v praxi.
Grónsko v ohrožení?
Prakticky ihned poté, co USA provedly rychlou intervenci v Caracasu, se Trumpova pozornost obrátila ke Grónsku. Americký prezident hovořil o tom, že je nutné jej získat, protože to je otázka národní bezpečnosti. Grónsko má pro Američany nezpochybnitelný vojensko-strategický význam. Nachází se zde jejich vesmírná základna Pituffik, největší mimo americké území. V Grónsku rovněž najdeme i radar včasného varování, jenž je však podle řady odborníků zranitelný vůči hypersonickým střelám. O tom jsme již psali v jednom z našich starších článků.
Trump nejenže říká, že USA ostrov potřebují, ale nevyloučil užití ozbrojených prostředků. Pokud by se k tomu odhodlal, neexistovala by žádná reálná síla, která by tomu dokázala zabránit. Byl by to skutečný paradox: USA by vlastně zaútočily na území svého spojence, tedy Dánska. Okamžitě by se zbortila celá dosavadní koncepce bezpečnosti NATO, která je přirozeně zaměřena proti vnějšímu nepříteli. Trump by udělal v podstatě to, co Varšavská smlouva Československu v srpnu 1968, kdy zaútočila nikoliv na vnějšího nepřítele, ale na svého spojence, a následně jej až do ro rozpuštění paktu okupovala.
Návrat k politice dělových člunů
Není náhodou, že Trump nyní vzývá sílu jako prostředek k vynucení vůle USA. Současný americký prezident je obdivovatelem prezidenta Williama McKinleyho, který byl zavražděn v roce 1901. Právě za něho probíhala politika „dělových člunů“, tedy vojenská územní expanze USA, která začala získáním Kuby a Filipín koncem 90. let 19. století, a na začátku 20. století. Do té doby byly USA na periferii světového dění. Tato politika pak pokračovala i za Theodora Roosevelta, až Woodrow Wilson začal praktikovat odlišný přístup, a to snahu o dosažení vyváženosti v mezinárodních vztazích, kde síla neměla mít své místo.
Trump však politiku dělových člunů v novodobých podmínkách obnovuje a ještě ji rozšiřuje o prostředky, které nemohl mít McKinley a ni Roosevelt ve své době v žádném případě k dispozici. To společně s obnovenou Monroeovou doktrínou a výhrůžkami adresovanými Grónsku v podstatě dále zpřetrhává pouta s Evropou, kterou americký prezident vnímá jako „vyžírku“, na niž už odmítá doplácet. Trump se dostává na stejné pozice jako Vladimir Putin, oba totiž neváhají sáhnout po ozbrojeném řešení k vynucení své vůle. Je to smutný paradox po éře bývalých amerických prezidentů, kteří se proti Rusku tu více, tu méně proti Moskvě vymezovali.
Trump zrazuje americké hodnoty
USA mohou za praktikování takové politiky v zahraničněpolitické oblasti draze zaplatit. Mohou přicházet o dlouhodobé přátele nejen v Evropě. V důsledku toho může nastat zásadní obrat v geopolitice, kdy se Washington začne přichylovat k dosavadním nepřátelům, nyní však již ke svým budoucím spojencům. Bude vítězit výhradně bezhodnotový pragmatický přístup a ryze obchodní zájmy. Trump, který se chová jako diktátor, tak svým přístupem zrazuje tradiční hodnoty, na nichž byly USA založené.
Autor/Licence fotografie: Donald Trump, Public Domain