Jako vlaštovky: Drony čekají na vedení

Nejde o nový typ zbraně, ale o nové místo, odkud čekající dron operuje. Ruský zdroj popisuje několik FPV dronů zavěšených na lince vysokého napětí.

Zveřejněné záběry podle autora ukazují drony zachycené na vodiči speciálními háky. Ruský text tuto metodu shrnuje heslem „vysoko sedím, daleko vidím“. Drony mají pozorovat okolí a zaútočit na vozidla ukrajinské armády nebo Národní gardy, jakmile se objeví.

Sleeper drones: Jak taktika funguje

Dron se odpojuje od vodiče až ve chvíli, kdy operátor rozpozná cíl. Základní princip podle dostupného popisu je následující:

• dron je zavěšen na vodiči pomocí háků,
• jeho kamera sleduje okolní komunikaci nebo terén,
• po spatření cíle se operátor rozhodne dron „sundat“ z vedení,
• následuje klasický útok FPV dronu na vybraný cíl.

Technické parametry, tedy typ dronu, dosah, výdrž baterie nebo konstrukce háků, zdroj neuvádí. Čekající dron je v ruské terminologii označován jako „ždun“. Taktika „zálohy pomocí“čekajících“ FPV dronů se přitom na frontě vyvíjí už delší dobu.

Různé zdroje popisují tzv. „sleeper drones“, tedy FPV drony upravené pro dlouhý pohotovostní režim. Používají optické vlákno místo rádiového spojení, takže je běžné systémy radioelektronického boje nezachytí. Ukrajinský zdroj citovaný serverem Euromaidan Press uvádí, že Rusko od konce 2024 výrazně rozšířilo používání FPV dronů různých typů, včetně těch na optickém kabelu, a že často využívá zálohy z pozemních pozic.

Taktika se netýká jen jedné strany. Podle dostupných analýz ji využívají Rusko i Ukrajina a některé ruské drony typu Joker mají vydržet v záloze až měsíc. Ukrajinská varianta „lurk-and-strike“ podle Forbesu obchází omezenou dobu letu FPV dronů přibližně 20 minut tím, že dron čeká v místě budoucího cíle.

Na webu se objevily i záběry ruských „sleeper drones“ se solárními panely, která napájí čekající dron.

Zavěšení na vedení vysokého napětí tak logicky navazuje na pozemní skrýše. Místo křoví nebo trosek využívá infrastrukturu, která je na frontě i v týlu běžně přítomná.

Proč vedení vysokého napětí: výhody

Hlavní výhodou je výhled z výšky a kamufláž. Autor zdroje tvrdí, že malý dron na vodiči lze ze země obtížně rozpoznat a lze ho zaměnit za součást vedení. Podle Rusů prý pokus o zničení dronu na lince poškodí samotné vedení a způsobí výpadky elektřiny.

Propagandistický ruský web Topwar také zmiňuje, že FPV drony by bylo možné dopravit na stovky kilometrů pomocí dronů typu Geran a využít je k úderům či průzkumu v hlubokém týlu.

Pokud se informace o zavěšení FPV dronů na vedení potvrdí, přibude tak pro ukrajinské obránce další místo, které je třeba kontrolovat. Dosud šlo hlavně o zem a vegetaci, nyní půjde i o infrastrukturu nad hlavou.

Zdroj: United24 media, Topwar.ru
Autor/Licence fotografie: Dron na elektrickém vedení, screenshot z VK video

Ruská strana událost podle dostupných zdrojů nepotvrdila a nezávislé vyšetřování neexistuje, takže příčina zůstává zkrajinskou hypotézou. Původní informace přišla z OSINT kanálu, HUR ji o čtyři dny později potvrdila. Kanál „Absolutně spolehlivý zdroj“ ji zveřejnil 30. října. Kyiv Post tehdy uvedl, že podle Google Maps jde o letiště v Achtubinsku, ale nemohl ověřit datum snímku ani to, zda jde o Su-57.

Zdroje se v popisu liší. Kyiv Post píše o „zničeném“ stroji, ukrajinská média místy jen o „poškozeném“. HUR označila událost za explozi.

Příčina dle Ukrajiny: Nekvalitní palivo

HUR považuje za možnou příčinu špatnou kvalitu paliva, ale pro své tvrzení nemá důkazy. Ve své zprávě uvádí, že motory AL-41F1 (Izdělije 117) mohou katastrofálně selhat mimo jiné kvůli nekvalitnímu palivu. Podle ní se stejné palivo používá i u proudových dronů Geran 4 a 5, jejichž nasazení od léta 2026 vzrostlo.

Problém tedy nemá být v samotném druhu paliva, ale v jeho kvalitě a původu.

Ruská palivová krize během války s Ukrajinou

Ruská palivová krize je doložena více zdroji. Ukrajinské údery na rafinerie výrazně omezily domácí produkci.

• Rusko od 1. června 2026 zakázalo vývoz leteckého paliva do 30. listopadu (Bloomberg, RBC-Ukraine).
• Vývoz podle dat Kpler, které cituje Reuters, klesl na zhruba 13 tisíc barelů denně z přibližně 30 tisíc v roce 2025.
• Podle Meduzy Rusko dováží letecké palivo z Běloruska téměř čtyřnásobným tempem oproti loňsku.
• V srpnu podle Moscow Times povolilo uvolnění normy: bod tuhnutí leteckého kerosinu smí být už −50 °C místo dřívějších −60 °C.
• V září zavedlo 26 velkých ruských letišť omezení tankování.

Ukrajinská HUR dále tvrdí, že dodávky pro výrobce Su-57 zajišťuje sankcionovaná firma RN-Aero. Ukrajinský server Dialog.ua uvádí, že v září přišlo z Indie přes Malajsii více než 37 tisíc tun leteckého paliva.

Su-57: Čtvrtá ztráta za rok

Pokud se vše potvrdí, jde o čtvrtý Su-57 poškozený nebo ztracený v roce 2026. Dva stroje měly být podle velitele ukrajinských bezpilotních systémů Roberta Brovdiho zasaženy v dubnu dronem na letišti Šagol. Třetí se zřítil 23. července u Moskvy.

Podle The National Interest mělo Rusko kolem 32 Su-57 včetně prototypů, zatímco plánovaných bylo 76. Každá ztráta proto znamená citelný zásah do už tak malé flotily stroje, který Rusko považuje za 5. generaci.

Achtubinsk je sídlem Státního leteckého zkušebního střediska, kde se Su-57 testují a předávají letectvu. Jde o letiště, které už bylo cílem ukrajinských útoků, například v červnu 2024.

Zdroj: Kyiv Post, HUR, Dialog.ua
Autor/Licence fotografie: Su-57, United Aircaft Company

Ukrajinský server Defense Express 1. listopadu 2026 shrnul nové detaily, které publikoval Naval News. Plavidlo se podle nich jeví jako plně autonomní s odhadovaným výtlakem okolo 900 tun.

Trimaran: Objevení nové lodi

První zmínku přinesl 29. října 2025 analytik H I Sutton v Naval News. Plavidlo bylo tehdy ukryto pod plachtou v loděnici Huangpu v Guangzhou a jeho účel zůstával nejasný. Odhadovaná délka byla přibližně 65 metrů.

Tmavé zabarvení a tvar přídě připomíná spíše podmořskou techniku než klasickou hladinovou loď. Podle Wavell Room zkoumá Čína koncepty tzv. „arsenal ships“ od roku 2011, a to i ve variantách polo nebo plně ponořených.

Naval News plavidlo označuje za polo-ponořitelnou bezosádkovou válečnou loď, která se před odpalem zbraní musí vynořit. Dostupné odhady shrnují základní parametry:

• Trup typu trimaran, který zajišťuje stabilitu na hladině
• Výtlak odhadem 900 tun
• Délka přibližně 65 metrů
• Dvě velké zbraňové sekce s kapacitou 16–18 protilodních střel

Přesná podoba pohonu, dosah ani vytrvalost nejsou potvrzeny.

YJ-20 a nejasnosti kolem zabijáka amerických lodí

Hlavní zbraní má být aerobalistická hypersonická protilodní střela YJ-20, jejíž parametry nejsou oficiálně známé. Dne 29. července 2026 zveřejnila Čína první oficiální záběry ukazující odpal hypersonické protilodní balistické střely YJ-20 z torpédoborce třídy Type 052D.

Záběry se objevily v traileru k dokumentární sérii „Zhìshèng“ („Dosáhnout vítězství“), vydaném před 99. výročím založení Lidové osvobozenecké armády 1. srpna. Podle otevřených zdrojů jde o první veřejné potvrzení, že se zbraň dříve spojovaná pouze s největšími čínskými bojovými loděmi rozšiřuje i na početnější třídu torpédoborců Type 052D, která tvoří páteř čínského námořnictva.

Analytické odhady naznačují, že YJ-20 dosahuje za letu na střední dráze rychlosti přesahující Mach 6 a v terminální fázi se může blížit rychlosti Mach 10. Střela má konvenční hlavici, aerodynamickou konstrukci a v koncové fázi letu strmý, téměř kolmý profil, který má podporovat manévrující návrat do atmosféry.

Dosah je odhadován na 1 000 až 1 500 kilometrů, některé odhady hovoří až o 2 000 kilometrech. Čína oficiální technické specifikace nezveřejnila, jde tedy o analytické odhady, nikoli potvrzené údaje.

Rozměrově má střela odhadovanou délku 8,43 až 9 metrů a průměr pod 850 milimetrů, což odpovídá univerzálním vertikálním odpalovacím šachtám kompatibilním se standardem HT-1. Používá studený start, kdy je střela z šachty vymrštěna ještě před zážehem motoru.

Toto řešení je běžné u univerzálních odpalovačů, které usnadňuje bezpečnost provozu i flexibilní skladbu munice v šachtách. Standardizace umožňuje velitelům měnit skladbu odpalovaných zbraní podle potřeby, každá nabitá YJ-20 ovšem zabírá místo, které by jinak mohlo sloužit obranným raketám. Údaje nejsou jednoznačně potvrzeny.

Jednotlivé zdroje se ale v typu výzbroje trimaranu rozcházejí. Starší analýza Global Security počítala s ponorkovými variantami střely YJ-18, s pozemními střelami rodiny CJ-10 nebo s protivzdušnými střelami HQ-16.

Salva z neočekávaného směru a limity čínské kontrukce

Naval News přirovnává čínský experiment k sovětským dieselovým raketovým ponorkám z doby studené války, například třídy Juliett. Ty se rovněž musely před odpalem vynořit.

Hlavní výhodou by byla kombinace možnosti skrytého přesunu a rychlé, nečekané salvy. Plavidlo by se mohlo nenápadně vynořit v Tichém oceánu, vypustit až 18 střel na americký svaz lodí a opět se potopit.

Američtí plánovači by podle Defense Express museli počítat s hrozbou i dále od čínského pobřeží, potenciálně až u západního pobřeží USA.

Největší slabinou je nutnost vynoření, a právě v okamžiku odpalu je plavidlo nejzranitelnější. Dále platí:

• Přesné cílení na vzdálenost 1 500–2 000 km vyžaduje funkční průzkumný a datový řetězec. Zda jím Čína disponuje, nelze ze zdrojů ověřit
• Plavidlo je zřejmě stále ve zkouškách a nemá oficiální název
• Dosah, vytrvalost i způsob řízení autonomního provozu zůstávají neznámé

Plavidlo zapadá do širší řady čínských experimentů, které se poslední dobou podařilo odhalit, případně k nim Čína kontrolovaně uvolnila snímky.

Zdroj: Naval News, Defense Express, Global Security
Autor/Licence fotografie: Ilustrační obrázek trimaranu, Filip Klasna, obrázek vytvořen pomocí umělé inteligence (Gemini), Creative Commons Attribution 4.0 International (CC BY 4.0)

Ruské tvrzení zveřejnil web Defence Blog a převzala ho další média. Zajímavé je ale především to, jak si marketingové sdělení stojí vedle dostupných dat o ztrátách.

T-80BVM: Od roku 1976 k variantě nasazení na Ukrajině

T-80 vstoupil do služby v roce 1976 a byl teprve druhým hlavním bojovým tankem (MBT) s plynovou turbínou, po švédském Strv 103.

T-80BVM je modernizací verze T-80BV. Vyrábí ho omský podnik Omsktransmash ze skupiny Uralvagonzavod. Rusko tím zčásti nahrazuje ztráty a zčásti dále využívá velké zásoby starších vozidel jako základ pro úpravy. Podle zdrojů se modernizace na verzi T-80BVM dotkla palebné síly, ochrany i pohyblivosti. Základní parametry se uvádějí takto:

• 125mm kanon, plynová turbína o výkonu 1 250 koní, víceúčelový zaměřovač střelce, přístroj pro vidění řidiče a stabilizátor kanónu
• modulární reaktivní pancíř a protiatomová síť
• výbušný reaktivní pancíř Relikt, zesílený podvozek a automatické napínání pásů

Údaje o jednotlivých prvcích vycházejí z ruských prezentací a zprostředkovaných zpráv.

Reakce na dronové války

Novější vozidla dostávají prvky určené proti dronům. Verze z roku 2023 měla rušicí systém Volnorez se dvěma všesměrovými anténami. Později Rusko představilo i variantu s protidronovým pancéřovým řešením.

Jde o přímou odpověď na způsob, jakým se na Ukrajině vede boj proti obrněné technice. Skutečnou účinnost těchto prvků zatím nelze spolehlivě posoudit.

Rostec: T-80 a ruská pohádka o “létajícím” tanku

Rostec zdůrazňuje i pohyblivost. Tank označuje za „létající“, což odkazuje na ukázky, při nichž T-80 skáčou z můstků na vojenských přehlídkách typu tankový biatlon.

Turbína nabízí silné zrychlení a spolehlivý provoz v extrémním mrazu. Právě kvůli schopnostem za nízkých teplot, je T-80 podle analytiků nejvhodnější na severu Ruska. Verze BVM byla podle téhož zdroje přidělena elitní 4. gardové tankové divizi Kantěmirovské.

Limity T-80BVM: spotřeba a bojové ztráty del Oryx na Ukrajině

Turbína má svou cenu. Spotřebuje podstatně více paliva než dieselové motory tanků T-72 a T-90. To zvyšuje nároky na logistiku, zejména při dlouhých operacích.

Tvrzení o „nepozorovaném“ pohybu navíc kontrastuje s daty z bojiště. Podle monitorovací skupiny Oryx bylo od začátku invaze vizuálně potvrzeno nejméně 1 311 zničených, poškozených, opuštěných nebo zajatých ruských tanků řady T-80.

Čísla se samozřejmě týkají celé řady T-80, nejen varianty BVM, a vychází pouze z vizuálně doložených případů. Reálných ztrát tak může být mnohem víc.

Rusko podle zpráv agentury Reuters ztratilo za prvních téměř dva roky války přes 3 000 tanků, a přesto dokázalo početní stav techniky udržet. Analytici to popisují jako výměnu kvality za kvantitu. Modernizace starších typů podle zkušeností z bojiště jako T-80BVM do tohoto přístupu zapadá.

Z hlediska srovnání zůstává T-80BVM variantou starého základu. T-80BVM nemá zásadně novou koncepci, a jeho hodnota tak spočívá hlavně v dostupnosti a rychlosti obnovy. Plynovou turbínu používá i americký M1 Abrams, ale ten má zcela odlišnou konstrukci a logistický systém.

Zdroj: U24 Media, Defence Blog, The National Interest, The Defense Post
Autor/Licence fotografie: T-80BVM, Mil.ru, CC BY 4.0

Říjnový masakr Rusů na Ukrajině

16 796 červů – průmyslové masakry prováděné Ptáky Skupiny USF v říjnu.

Jak se očekávalo, říjen se stal rekordním měsícem USF od začátku invaze z hlediska ztrát nepřátelského personálu: +52,55 % oproti srpnu (11 010 vojáků) a +24,71 % oproti září (13 468 vojáků).

• 542 červů — průměrná denní míra likvidace nepřátelské síly (jeden červ zasažen každých 159 sekund v měsíci);

• 701 červů — nejlepší denní výsledek, zaznamenaný 24. října;

• 2 091 cílů — průměrný denní počet úspěšných úderů (jeden nepřátelský cíl úspěšně zasažen každých 41 sekund v říjnu, celkem 64 807 cílů);

• 255 605 bojových misí v říjnu (151 500 úderů a 104 000 průzkumných letů).

Nejkrvavější boje směr Pokrovsk

• 69,49 % ztrát (11 672 z 16 796) — „odumírání“ nepřátelské síly ve směru Dobropillja–Pokrovsk (7 360 mrtvých) a ve směrech Oleksandrivka a Huliaipole (4 312 mrtvých).

Uvedené čísla se týkají výhradně jednotek Skupiny USF a nezahrnují výsledky žádných jiných jednotek Ukrajinských obranných sil. Všechny výsledky byly ověřeny v systému DELTA situačního povědomí Ozbrojených sil Ukrajiny.

Budeme stát.
Moskva padne.

Kdo je Maďar

Brovdi, etnický Maďar ze západního pohraničí Ukrajiny, se do války zapojil jako civilní dobrovolník. Jeho vzestup byl nepravděpodobný, ale nikoli náhodný. S využitím obchodních instinktů k řešení problémů na bojišti pomohl vyvinout první ukrajinské schopnosti v oblasti využití dronů nad bojištěm.

První průlom nastal v létě 2022, kdy bojoval na chersonské frontě. Ukrajinci byli přečísleni, a co bylo horší, neměli tušení, odkud Rusové střílejí. Brovdi, stále ještě nezkušený voják, si vzpomněl na dron, který koupil svému synovi, a nechal si několik do zákopů přivézt. Stačily na to, aby odhalily skryté ruské tanky. Budoucí velitel začal předávat souřadnice blízké dělostřelecké brigádě prostřednictvím aplikace Discord. Vznikl tak první ukrajinský systém ničení nepřítele pomocí dronů.

O rok později byl Brovdi a jeho kolegové převeleni do Bachmutu, tehdejšího místa hlavních válečných střetů. Jeden z jeho kolegů, bývalý šampion v taekwondu známý jako Klym, měl přítele, který se účastnil závodů dronů s pohledem z první osoby. Navrhl, aby tyto rychlé a hbité stroje mohly nést malou munici.

Tým začal věšet na stromy kondomy naplněné vodou a pokoušet se je drony zasáhnout. Na jejich rámy připevňovali americké granáty Mk 19. To se stalo základním kamenem konceptu „linie dronů“, průzkumné a úderné zóny ničení, kterou Brovdi prosazoval, aby kompenzoval nedostatek pěchoty na Ukrajině.

Každá mise, ať už se jedná o útok dronem, nebo o elektronický boj, je zaznamenávána, ověřena videem a poté vložena do BI softwaru, který Brovdi převzal z dob kariéry obchodníka s obilím. „Principy jsou stejné,“ říká Maďar. „Požádal jsem své lidi, aby vyměnili typ obilí, tonáž a čísla kamionů za zbraně, směny a munici,“ vysvětluje dál.

Likvidace nepřátelských vojáků je řízena týmy operujícími 3–5 km za bojovou linií a jednotka představuje unikátní ekosystém smrti, kdy operátoři dronů zajišťují vše od rušení přes dohled nad bojištěm, likvidací nepřítele a výrobu výbušnin.

Zdroj: 414 Magyar’s Birds na X.com
Autor/licence fotografie: Robert „Maďar“ Brovdi, 414 Magyar’s Birds na X.com

Tato idea, která by spojila Sibiř s Aljaškou, byla představována jako logické pokračování rozvoje železnice v éře, kdy byla dokončována Transsibiřská magistrála a kdy inženýrská fantazie neznala hranic nejen v románech Julese Verna.

Souhlas cara a velké plány

První náznaky se objevily už v roce 1905, kdy car Mikuláš II. dal předběžný souhlas ke zkoumání technických možností přemostění či podzemního propojení východní části ruského impéria a Severní Ameriky. Myšlenka zapadala do širší vize globální železniční sítě, která by spojila Petrohrad, Moskvu a Vladivostok s New Yorkem a San Franciskem.

Stavba měla navázat na dokončenou Transsibiřskou magistrálu a protáhnout její trať na Čukotku, odkud by pokračovala přes Beringovu úžinu do Aljašky a dále do Kanady a USA.

Francouzský baron a americké peníze

V létě roku 1906 vystoupil s odvážným plánem francouzský inženýr baron Léon (Loicq) de Lobel, který tvrdil, že disponuje povolením od ruského cara a podporou amerických investorů. Podle jeho vize měla být přes 80 kilometrů široký průliv vybudována kombinace mostu a tunelu s využitím Diomedových ostrovů jako přirozených pilířů.

Projekt byl prezentován jako dílo francouzsko-amerického syndikátu, který by zajistil financování a technické vedení stavby. Zprávu převzaly nejvýznamnější noviny své doby, kdy například The New York Times přinesly 2. srpna 1906 článek „For Bering Strait Bridge“, a popsaly předpokládanou trasu mezi Sibiří a Aljaškou.

Velkou pozornost věnoval projektu také americký regionální tisk. List San Francisco Call otiskl 2. září 1906 článek s titulkem „San Francisco to St. Petersburg by Rail!“, doplněný nákresy mapujícími železniční spojení mezi Ruskem a Spojenými státy.

V New Jersey byla dokonce založena společnost s názvem Trans-Alaska-Siberian Railway Company, v jejímž vedení se objevila jména uznávaných mostních inženýrů, například J. A. L. Waddella. Na americké straně na projektu spolupracoval i konzultant E. L. Corthell, jehož archivní materiály dokládají vážně míněné přípravy, alespoň na úrovni studií a koncesních jednání.

Technické překážky a politická realita

Technické návrhy počítaly spíše s tunelem než s mostem, a to především kvůli silným mořským proudům, pohybujícím se ledovým krám a extrémnímu klimatu. Beringova úžina je sice relativně mělká, ale stavba by vyžadovala překonání náročných geologických i klimatických podmínek.

Odhadované náklady dosahovaly stovek milionů zlatých rublů, což pro carské Rusko představovalo astronomickou částku. Přesto byly roku 1906 podniknuty konkrétní kroky k založení konsorcia a k získání koncesí. Projekt byl představen jako symbol technického pokroku a mezinárodní spolupráce a také jako ekonomická příležitost, která by urychlila obchodní spojení mezi Evropou, Asií a Amerikou.

V zákulisí se jednalo o projektu poměrně intenzivně. Na ruské straně byla zvažována severní železniční trať, která by prodloužila Transsibiřskou magistrálu k Čukotce. Na americké straně probíhala jednání o napojení na plánované železniční trasy na Aljašce a v Kanadě. Přesto zůstávaly klíčové problémy nevyřešeny, tedy obrovské vzdálenosti bez infrastruktury, drsné podmínky v oblasti průlivu a politická nestabilita carského impéria po revoluci roku 1905.

Konec technické fantazie

Na jaře 1907 ruské úřady projekt definitivně zastavily. V carském rozpočtu nebyl prostor pro investice takového rozsahu a státní priority směřovaly k posílení vojenského námořnictva po debaklu ve válce s Japonskem a k vnitřním reformám. Myšlenka gigantického spojení, které by umožnilo cestovat vlakem z Londýna nebo Petrohradu až do New Yorku bez jediného přerušení, se rozplynula stejně rychle, jako vznikla.

Myšlenka ale přežila i pád carského režimu a později se znovu objevovala v různých podobách, ať už v sovětských studiích 20. let, v amerických koncepcích 40. a 70. let nebo v moderních ruských úvahách o „mostu přátelství“ mezi Sibiří a Aljaškou. Skutečný základ těchto vizí však leží právě v letech 1905–1907, kdy se zdálo, že svět stojí na prahu nové éry mezikontinentálních železnic.

Sen cara a Putina

Naposledy v červnu 2026 se objevily zprávy, že Rusko a USA prý podepíší dohodu o tunelu přes Beringův průliv. Informaci přinesl Kirill Dmitrijev, ředitel Ruského fondu přímých investic. Dmitrjev poznamenal, že tunel spojující ruskou Čukotku a Aljašku přes Beringův průliv by mohl být postaven za méně než osm let a jeho náklady by nepřekročily 8 miliard dolarů.

Podle ředitele fondu budou obě země pokračovat v návrhu tunelu mezi Ruskem a USA, který bude prý jedním z hlavních infrastrukturních projektů mezi Ruskem a Spojenými státy.

Zdroj: topwar.ru, San Francisco Call, „San Francisco to St. Petersburg by Rail!“, 2. 9. 1906, The New York Times, „For Bering Strait Bridge“, 2. 8. 1906
Autor/Licence fotografie: Ilustrační obrázek tunelu Sibiř – Aljaška, Filip Klasna, obrázek vytvořen pomocí umělé inteligence (Gemini), Creative Commons Attribution 4.0 International (CC BY 4.0)

Nejradikálnější navrhovanou změnou bylo zkrácení přídě o 10 metrů z 250,1 m na 240 m. Vysoký a výrazně přečnívající přídní úsek (16 m nad vodoryskou) měl být snížen na 13 m a sklon přídě se změní z 45 na 60 stupňů. Tato úprava měla přinést hned několik výhod.

Snížení celkové hmotnosti na přídi, omezení kymácení za špatného počasí, zmenšení radarového průřezu lodi i větší volnost palby protiletadlových systémů ve směru přídě.

Zvláštní nyní ale komise rozhodla, že modernizace a opravy lodi Petr Veliký nejsou vhodné a křižník nebude modernizován. Jako důvod je uvedeno opotřebení, protože velké opravy a modernizace by byly extrémně nákladné. Informaci zveřejnil ruský propagandistický server Topcor.

Předběžné odhady naznačují, že modernizace sesterské lodi Admirál Nachimov převyšuje náklady na nový křižník. Malcev poznamenal, že se jedná o předběžné rozhodnutí. V rozhovoru s agenturou TASS zdůraznil, že křižník by stále mohl být modernizován, ale pouze pokud by se naskytla příležitost.

Za vším hledej náklady: Admiral Nachimov jako výstražný příklad

Sesterský bitevní křižník Admiral Nachimov měl být výkladní skříní ruské obnovy flotily. Reálně se ale jeho modernizace stala nekonečnou stavbou, která se táhla od roku 2006, zatímco termíny dokončení se neustále posouvaly. 

Mluvilo se o rocích 2018, 2020, 2023, 202 až po současnost. A cena za návrat na moře je astronomická. Jak upozorňují analýzy National Security Journal, stejný objem investic by umožnil postavit celou flotilu moderních fregat či korvet nebo několik jaderných útočných ponorek, tedy plavidel skutečně použitelných v podmínkách 21. století. 

Na Nachimova bylo místo 20 odpalovacích zařízení raket Granit instalováno 10 univerzálních palebných systémů UKSK 3S14 s kapacitou 80 střel různého určení. Křižník tak získal hypersonické rakety Zirkon, zdokonalený protivzdušný systém Fort-M, modernizované systémy Pancir.

Především se ale stal nosičem přesných řízených střel Kalibr. Výsledkem je výrazně efektivnější bojová platforma než původní sovětský křižník.

Sovětské dědictví: Petr Veliký a třída Orlan

Třída Kirov (projekt 1144 Orlan) byla sovětskou odpovědí na americké letadlové lodě, kdy se extrémně velká a těžce vyzbrojená plavidla s jaderným pohonem měla stát zabijáky celých svazů letadlových lodí. 

První jednotka, Kirov (později Admiral Ušakov), byla zařazena do služby v roce 1980, následovaly lodě Frunze (Admiral Lazarev), Kalinin (Admiral Nachimov) a Petr Veliký.

Kýl bitevního křižníku Petr Veliký byl položen v Baltské loděnici 25. srpna 1986, a loď byla spuštěna na vodu 25. dubna 1989. V roce 1992 byl přejmenován na Petr Veliký. Do stavu Severní flotily vstoupil 18. dubna 1998. 

V současné době je jedinou lodí třídy Orlan projektu 1144 v provozu. Admirál Nachimov se po modernizaci podrobuje zkouškám a Admirál Ušakov a Admirál Lazarev již byly vyřazeny z provozu. 

Aegis nikdy nepluje sám

Modernizovaný Nachimov je v mnoha ohledech jiná kategorie než západní křižníky a torpédoborce. Americké křižníky Ticonderoga nebo torpédoborce Arleigh Burke mají výtlak zhruba třetinový, ale sázejí na systém Aegis a rozmístění obrany do více jednotek.

Západ preferuje větší počet menších, distribuovaných plavidel, Rusko soustředí sílu do jediné lodi, navíc zděděné po předchozím “impériu”. Čínský typ 055 se pohybuje někde mezi oběma přístupy a jeho výtlak je zhruba poloviční oproti Kirovu.

Navíc ruská válka na Ukrajině případně americký konflikt s Íránem již ukázaly zranitelnost velkých plavidel. Nejlepším příkladem je křižník Moskva, který se potopil v dubnu 2022 po zásahu ukrajinskými raketami Neptun. Ruská Černomořská flotila se od té doby stáhla z ohrožených vod dál na východ Černého moře.

Zdroj: Topcor, Defense Express, Naval News
Autor/Licence fotografie: Petr Veliký, Szilas, Public Domain

Moskva tak předvedla další schopnost své námořní jaderné složky, která má zajistit možnost odvetného úderu i v případě, že by protivník zničil část pozemních jaderných sil.  Nejde jen o další odpálení strategické rakety. Bulava je klíčovou výzbrojí moderních ruských ponorek třídy Borej a Borej-A a představuje jednu ze tří hlavních součástí ruské jaderné triády. 

Právě ponorky dávají jadernému odstrašování vlastnost, kterou pozemní raketové základny ani strategické bombardéry nemohou plně nahradit, tedy možnost ukrýt nosič zbraní v rozlehlém oceánu a zachovat schopnost úderu, aniž by protivník přesně znal jeho polohu.

Poslední test: Z Ochotského moře až na sever Ruska

Odpálení z 28. října 2026 provedla ponorka K-553 Generalissimus Suvorov, která patří k modernizované třídě Borej-A, označované jako projekt 955A, plavidlo slouží v Tichomořské flotile.

Ponorka Generalissimus Suvorov byla postavena v loděnici Sevmash v Severodvinsku. Její stavba začala v prosinci 2014 a do služby ruského námořnictva byla zařazena 29. prosince 2022. Následně přešla ze Severní flotily do Tichomořské flotily.

Raketu ponorka vypustila z pozice v Ochotském moři. Cílem byla oblast polygonu Čiža na Kaninském poloostrově v Archangelské oblasti, tedy na opačné straně rozsáhlého ruského území. Ruské ministerstvo obrany označilo střelbu za součást plánovaného bojového výcviku posádky. 

Pro Generalissima Suvorova nešlo o první odpálení Bulavy. V listopadu 2022, ještě během závěrečných zkoušek před převzetím ruským námořnictvem, vypustila tuto raketu z Bílého moře směrem k polygonu Kura na Kamčatce. Podle veřejně dostupných údajů může ponorka této třídy nést až 16 balistických raket Bulava.

Bulava: Jaderná pěst ruského námořnictva

R-30 Bulava (označení NATO SS-N-32) je třístupňová balistická raketa na tuhé pohonné látky určená pro odpalování z palub strategických ponorek. Její odhadovaný dosah činí přibližně 8 000 až 8 300 kilometrů, což jí  umožňuje zasáhnout vzdálené cíle na území protivníka. 

Podle údajů amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) může být vybavena několika samostatně naváděnými návratovými tělesy s jadernými hlavicemi. 

Právě schopnost nést více hlavic dává Bulavě její strategický význam. Jediná raketa může dopravit několik hlavic k různým cílům. Konkrétní počet závisí na konfiguraci výzbroje a skutečném operačním nasazení, veřejné odhady hovoří až o šesti hlavicích na jednu raketu. 

Bulava navazuje na dlouhodobou ruskou snahu vytvořit moderní námořní raketový systém, který by nahradil starší generace sovětských zbraní. Její vývoj provázela řada neúspěšných zkoušek a technických problémů. 

Do služby proto vstupovala po dlouhém vývojovém procesu, během něhož museli konstruktéři řešit nejen samotnou raketu, ale také její integraci s ponorkou a odpalovacím systémem. Dnes tvoří hlavní raketovou výzbroj ponorek Borej a Borej-A. 

Ochotské moře: Domovské vody ruských ponorek

Ochotské moře, odkud proběhl nejnovější odpal, má v této souvislosti významnou geografickou polohu. Leží mezi ruským Dálným východem, Kamčatkou a Sachalinem a ruské námořnictvo v něm může provozovat strategické ponorky v blízkosti vlastních základen. 

To však samo o sobě neznamená, že jsou plavidla v této oblasti nezjistitelná. Jejich ochrana závisí na řadě faktorů, včetně protiponorkových schopností protivníka, podmínek v daném prostoru a konkrétního operačního nasazení.

Jaderná triáda: Proč ponorky tvoří její klíčovou část

Ruská jaderná triáda se skládá ze tří základních složek – pozemních strategických sil, strategického letectva a balistických raket odpalovaných z ponorek. Každá má jiné přednosti i slabiny. 

Pozemní raketové síly mohou využívat stacionární sila i mobilní odpalovací zařízení, bombardéry nabízejí flexibilitu a možnost demonstrativního nasazení a ponorky přidávají obtížně předvídatelnou námořní složku.

Právě poslední vlastnost je pro jaderné odstrašování zásadní. Protivník může znát polohu raketových základen nebo sledovat pohyb strategických bombardérů, ale určit polohu všech ponorek rozmístěných v oceánech je podstatně obtížnější. 

Pokud část strategických sil přežije případný první úder, zachovává si stát možnost odvety. Tato schopnost se označuje jako druhý úder a patří k základním principům jaderného odstrašování. 

Bombastické titulky a reálná situace

Titulky českých médií se předhánějí ve zveličení situace s odpalem rakety. Namátkou se čtenáři velkých českých portálů mohou dočíst, že „Ruská ponorka vystřelila směrem k NATO raketu schopnou nést jaderné hlavice“ nebo „Putin nařídil odpálit směrem k NATO raketu schopnou nést jaderné hlavice. Chvíli po jednání se Stubbem a Størem“.

Není důvod automaticky považovat odpal za bezprostřední přípravu jaderného útoku na NATO. Ruské ministerstvo obrany jej popsalo jako plánovanou součást bojového výcviku. 

V současném bezpečnostním prostředí má ovšem podobná demonstrace i politický rozměr, kdy připomíná, že Moskva disponuje prostředky schopnými zasáhnout cíle na velké vzdálenosti.

Bulava a ponorky Borej-A tak zůstávají jedním z pilířů ruského jaderného odstrašování. Jejich hlavní úlohou není pouze odpálit raketu, ale především zajistit, aby případný protivník nemohl spoléhat na to, že prvním úderem zničí všechny prostředky ruské jaderné odvety.

Zdroj: The Barents Observer, CSIS Missile Threat
Autor/Licence fotografie: Generalissimus Suvorov, Mil.ru, CC BY 4.0

Úder zasáhl místo nasazení 11. smíšeného leteckého pluku, uvedlo ukrajinské námořnictvo. V důsledku úderu byly zničeny dva frontové stíhací bombardéry Su-34. Su-34 je jednou z hlavních platforem ruského taktického letectva pro odpalování řízených leteckých pum (NAB).

Podle prezidenta Ukrajiny Zelenského, byl během úderu zničen i systém Iskander.

Su:34: Pekelná kachna ruského letectva

Su-34 představuje nejen pro vedení války na Ukrajině jeden z klíčových článků ruského letectva. Jedná se o dvoumístný dálkový stíhací bombardér, který byl vyvinut z typu Su-27UB. První let stroje se uskutečnil na jaře 1990, do služby byl však zařazen až v roce 2014. Su-34 je určen k ničení pozemních a námořních cílů na velkou vzdálenost, je schopen provádět útoky i proti vzdušným cílům. Maximální rychlost je 1 900 km/h, dolet činí 1 100 km.

Mezi výhody letounu patří především velký dolet díky objemným palivovým nádržím a možnosti tankování za letu. Může proto přesnými útoky udeřit hluboko v týlu nepřítele. Ruští konstruktéři také věnovali patřičnou pozornost ochraně posádky, kabina je vyrobena z titanového pancíře.

Široká škála výzbroje je další výhodou, stroj může nést přes 8 tun zbraní, klasické i přesně naváděné bomby, střely vzduch–země, protilodní i protiradarové rakety. Pokud hovoříme o nevýhodách, nemá Su-34 profilaci stealth a má velkou radarovou stopu, což jej činí ve vzduchu detekovatelným a tudíž zranitelným. Nemá tak kvalitní avioniku jako jeho západní protějšky, je těžký a také provozně náročný.

Neptun: Nemesis ruského křižníku Moskva

Podzvukový Neptun je založen na staré sovětské protilodní střele Ch-35 s vylepšeným doletem a elektronikou. Má dolet téměř 400 kilometrů. Celý systém, který byl poprvé uveden do provozu na Ukrajině v roce 2021, se skládá z mobilního odpalovacího zařízení na nákladním voze, čtyř raket, přebíjecího vozidla a velitelského a řídicího vozidla.

Je navržen tak, aby letěl blízko mořské hladiny, aby se vyhnul odhalení radarem před úderem na cíl. V terminální fázi se Neptun pohybuje dokonce jen 3-5 metrů nad hladinou a minimální výška záchytu S-300 Fort je 25 metrů, což se stalo osudným ruskému křižníku Moskva 14. dubna 2022.

Zdroj: Militarnyi, Military Watch Magazine, Defence Blog
Autor/Licence fotografie: Su-34, UAC

Přísně jazykově vzato je Königstiger německý výraz pro tygra bengálského, v souvislosti s pojmenováním tanku však bývá toto slovo překládáno spíše doslovně jako královský tygr (čemuž odpovídá také běžně používaná anglická varianta Kingtiger).

V každém případě, Königstiger nebylo nikdy oficiálním jménem známého německého těžkého tanku. Správnější je proto hovořit o něm jako o Tigeru II, nebo Tigeru Ausf. B (Ausf. = Ausführung = provedení, verze). , však v rámci zjednodušení pracujeme i se zlidovělým jménem Königstiger.

Tiger II byl posledním německým tankem, který se během druhé světové války dostal do sériové výroby. Zároveň byl také nejtěžším a nejsilněji vyzbrojeným německým sériovým tankem. První krok na cestě k jeho vzniku byl učiněn dne 26. května 1941 na Hitlerově schůzce s ministrem zbrojení Todtem, zástupci armádního zbrojního úřadu a předsedou tzv. Panzerkommission, slavným českým rodákem Dr. Ferdinandem Porsche.

Panzerkommission, neboli tanková komise, byla jakýmsi poradním orgánem, jehož členy byli zástupci předních průmyslových podniků zapojených do vývoje a výroby tanků a předsedou této komise byl právě Porsche.

Účastníci zmíněné schůzky diskutovali s Hitlerem mimo jiné také aktuální stav vývoje nového těžkého tanku Tiger (v dalším textu pro jasnější odlišení budeme říkat Tiger I). Tento projekt nesl kódové označení VK 45.01 a své prototypy v rámci něj připravovali dva konkurenti – firma Henschel (prototyp VK 45.01 (H)) a firma Porsche (prototyp VK 45.01 (P)).

Porsche přitom velmi úzce spolupracoval s firmou Krupp, která pro něj navrhovala bojovou věž a kanon. Porsche (a nakonec i Henschel) plánoval pro svůj návrh tanku Tiger I použít kanon 8,8 cm KwK 36 L/56, vyráběný již zmíněnou firmou Krupp. Jak název napovídá, šlo o zbraň ráže 88 mm s hlavní o délce 56 násobků ráže.

Žádné dělo není pro Hitlera dostatečně dobré

V průběhu oné schůzky z 26. května 1941 Hitler nicméně vyjádřil své pochyby o tom, že tento kanon bude dostatečně silnou zbraní. Hitler požadoval, aby kanon nového tanku dokázal na vzdálenost 1500 metrů probít pancíř o síle až 100 mm a na to uvedená zbraň firmy Krupp nestačila.

Jedinou použitelnou zbraní, která splňovala uvedené Hitlerovy požadavky, byl nový 88 milimetrový protiletadlový kanon 8,8 cm Flak 41 L/74 firmy Rheinmetall. Tento kanon měl však téměř o třetinu delší hlaveň než původně plánovaná zbraň KwK 36 L/56 (4930 mm vs. 6548 mm). Flak 41 L/74 měl také větší nábojovou komoru a mohutnější brzdovratné zařízení a v neposlední řadě také náboje pro tento kanon byly výrazně delší než náboje pro KwK 36 L/56.

Ukázalo se tedy, že bojová věž vyvinutá firmou Krupp pro tank Tiger I (stavěná pro instalaci kanonu KwK 36 L/56) zabudování silnějšího kanonu Flak 41 L/74 prostě nedovolovala. Pro delší kanon Flak 41 L/74 by zkrátka bylo nutno postavit úplně novou a prostornější věž. Navíc nebylo vůbec jisté, že by pro takovou novou a mohutnější věž vůbec postačoval stávající průměr prstence, a pokud ne, znamenalo by to nutnost dalších změn i na samotném trupu tanku.

Zdánlivě jednoduchá změna kanonu tedy nakonec hrozila významným zdržením celého projektu. Navíc samotný kanon Flak 41 L/74 byl stále teprve ve fázi testování a nikoliv v sériové výrobě. Proto bylo nakonec rozhodnuto, že projekt VK 45.01 (tedy tank Tiger I) bude dokončen a uveden do sériové výroby tak, jak byl již navržen, čili s původní věží a kanonem KwK 36 L/56 firmy Krupp.

Paralelně však měl být zahájen také vývoj zcela nové bojové věže schopné pojmout silnější kanon Flak 41 L/74 firmy Rheinmetall a jakmile bude tato věž připravena, dojde ihned k jejímu zavedení do výroby namísto věže původní. Očekávání zbrojního úřadu bylo, že prvních 100 sériových tanků Tiger I bude mít původní věž a zbraň a k přepnutí výroby na novou věž a silnější kanon dojde od 101. sériového tanku.

Zdroj: G_J_Rasputin, Panzernet
Autor/Licence fotografie: Tiger II, Bundesarchiv, Bild 101I-721-0398-21A / Wagner / CC-BY-SA 3.0

Podle zveřejněné mapy tam stojí kolem 50 systémů Pancir a dvě baterie S-400. Jde o zásadní nárůst oproti stavu z roku 2024 a o dobrý příklad toho, jak dronové války mění ochranu objektů v hloubi země.

Valdaj: Co ukazují nové snímky

Zdrojem informací je OSINT analytik vystupující pod přezdívkou Jembob, který dlouhodobě sleduje rozmístění ruské protivzdušné obrany. 

Podle jeho mapy, kterou publikoval server Defense Express, je kolem rezidence rozmístěno přibližně 50 systémů Pancir-S1 (v anglické transkripci Pantsir). Část stojí přímo u areálu, další tvoří dva obvody.

Údaje samozřejmě nejsou oficiálně potvrzeny a vycházejí z interpretace satelitních snímků analytikem. Ze satelitních snímků nelze s jistotou určit, zda jsou všechny pozice protivzdušné obrany trvale obsazené a vybavené posádkami i municí.

Pancir a S-400: Dva prstence a věže ve stylu Flakturmů

První obvod má podle analýzy poloměr zhruba 20 kilometrů, druhý přibližně 50 kilometrů. Druhý prstenec je zatím neúplný a tvoří jen půlkruh orientovaný směrem k Ukrajině. Autor analýzy proto nevylučuje další posilování.

Část Pancirů je umístěna na věžích připomínajících německé protiletadlové Flakturmy z druhé světové války. Zvýšená pozice PVO zlepšuje výhled radaru a omezuje stínění okolním terénem a zástavbou. Kromě toho analytik identifikoval tři plošiny pro další systémy krátkého dosahu nebo radary.

Kombinace obou systémů odpovídá vrstvenému konceptu, v němž se navzájem doplňují systémy s různými dosahy:

• Pancir-S1: systém krátkého dosahu, který kombinuje řízené střely a dva 30mm kanóny; dosah raket se podle otevřených zdrojů pohybuje řádově kolem 20 km.
• S-400: systém dlouhého dosahu, který využívá více typů střel; nejdelší dostřel, uváděný až kolem 400 km, se týká nejvýkonnější střely 40N6 a liší se podle zdroje.

Pancir je určen především proti dronům, řízeným střelám a letadlům v malých výškách. Pancir (v kódu NATO SA-22 Greyhound) je systém protivzdušné obrany krátkého a středního dosahu, vyvinutý v Rusku na přelomu tisíciletí jako nástupce staršího systému 2K22 Tunguska.

Základní verze Pancir-S1 spojuje na jednom bojovém modulu radar, dva dvouhlavňové 30 mm automatické kanóny 2A38M se celkovou kadencí až 5 000 ran za minutu a baterii protiletadlových raket.

Systém byl navržen jako mobilní prostředek doplňující větší a dražší komplexy typu S-300 či S-400 v posledním obranném pásmu. Má zachytit cíle, jež pronikly přes vzdálenější vrstvy obrany a elektronický boj.

S-400 chrání před letadly a balistickými cíli na větší vzdálenost. Je to moderní ruský protiletadlový a protiraketový systém dlouhého dosahu, vyvinutý společností Almaz-Antej jako nástupce systému S-300. Je určen k ničení letadel, řízených střel, dronů i balistických raket na vzdálenost až 400 km a ve výškách do 30 km.

Komplex využívá více typů raket s různým dosahem, což mu umožňuje vést vícevrstvou obranu. Radarový systém dokáže sledovat až 300 cílů a současně navádět desítky střel. S-400 je považován za jednu z nejpokročilejších zbraní svého druhu a je nasazen nejen v Rusku, ale i exportován do zemí jako Čína, Indie či Turecko.

Elektronický boj a ochrana před satelitním průzkumem

Podle zdroje je areál chráněn také silnými prostředky elektronického boje, které ruší družice se SAR radarem. Analytici uvedeného serveru odhadují, že mohou být výkonnější než ty, které chrání Moskvu nebo Krymský most. 

SAR družice dokážou snímkovat i v noci a při zatažené obloze, a proto jsou pro přesné zaměření cílů cenné. Rušení snižuje kvalitu takových snímků, ale zároveň může díky tomu samo upozorňovat na strategicky důležitá místa.

U Valdaje byly také zaznamenány protidronové sítě nad parkovištěm kamionů. Jejich účel není potvrzen ale Defense Express spekuluje, že souvisejí s operací Spiderweb, při níž byly FPV drony vypouštěny z malých konstrukcí na nákladních vozech.

Putin stahuje PVO pro svou vlastní ochranu

V roce 2024 bylo podle téhož zdroje kolem areálu osm systémů Pancir na věžích a jedna baterie S-400. Nynější odhad tak znamená několikanásobný nárůst počtu Pancirů a zdvojnásobení počtu baterií S-400.

Autoři článku srovnávají tuto koncentraci s nedostatečnou ochranou některých ruských měst a regionů, mezi nimi Taganrogu, který byl podle nich v září bez krytí. 

Rezidence leží podle zdroje více než 600 km od ukrajinské hranice. Za celou dobu plnohodnotné invaze nebyla podle dostupných informací cílem ukrajinského útoku. Tvrzení ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova z roku 2025 o pokusu zaútočit na rezidenci 91 drony nebylo podloženo důkazy.

Podle dostupných OSINT údajů se okolí valdajské rezidence změnilo z silně chráněného areálu na jeden z nejlépe bráněných objektů v zemi. Přesné počty a stav pozic zůstávají nepotvrzeny, proto je vhodné je vnímat jako analytický odhad. 

Zdroj: Defense Express, Jembob
Autor/Licence fotografie: Vladimir Putin, www.kremlin.ru, CC BY 4.0

Společnost Castelion nezveřejnila hodnotu úpravy smlouvy ani časový harmonogram spojený s integrací letounů F-16. Oznámení navazuje na zářijovou úpravu smlouvy, v jejímž rámci AFRL přidala k existující smlouvě se společností 16,4 milionu dolarů, čímž se její celková hodnota zvýšila z 20,9 milionu dolarů na 37,2 milionu dolarů.

V září letošního roku americké námořnictvo zveřejnilo snímek stíhačky F/A-18F Super Hornet nesoucí střelu Blackbeard.

Blackbeard: Levná hypersonická zbraň a Paretův princip

Cílem projektu je vyvinout relativně levnou hypersonickou zbraň dlouhého dosahu, kterou bude možné vyrábět ve velkých počtech.

Hypersonické střely, tedy zbraně dosahující rychlosti nad Mach 5 patří dlouhodobě k nejsledovanějším, ale zároveň nejnákladnějším kategoriím moderních zbraní. Jejich cena obvykle pohybující se v řádu desítek milionů dolarů za kus, dosud bránila tomu, aby je armády pořizovaly ve velkých počtech nebo je nasazovaly proti širšímu spektru cílů.

Typickým příkladem je americký pozemní systém LRHW (Long Range Hypersonic Weapon), přezdívaný Dark Eagle, vyvíjený společností Lockheed Martin, jehož jednotková cena se odhaduje na přibližně 41 milionů dolarů.

Castelion, čtyři roky starý startup, vsadil na opačnou strategii. Navrhnout hypersonickou zbraň, která bude sice výkonnostně skromnější, ale zásadně levnější, a hlavně vyrobitelná ve velkých sériích.

Podle amerického armádního rozpočtového dokumentu pro fiskální rok 2026 se Blackbeard GL (pozemní verze) výslovně nemá stát náhradou LRHW, protože nedosáhne srovnatelné rychlosti ani doletu. Cílem je místo toho dodat přibližně 80 procent schopností plánované střely PrSM Increment 4, a to za výrazně nižší cenu.

V srpnu zveřejněná fotografie ukazuje zbraň klasické dvoustupňové koncepce, jaká je pro pozemní a povrchové odpalování hypersonických zbraní obvyklá. Raketový urychlovač ve stylu balistické střely, na jehož vrcholu je umístěn nepoháněný hypersonický kluzák (HGV – hypersonic glide vehicle).

Urychlovač dostane kluzák na požadovanou rychlost a výšku, poté se od něj kluzák oddělí a k cíli pokračuje samostatně, s možností manévrování v atmosféře.

Oba stupně střely mají křížové stabilizační plochy, kluzák má výraznou hranu po délce trupu a mírně zobákovitou špici, tedy aerodynamické prvky pro řízení letu kluzáku při hypersonických rychlostech.

Přesné výkonnostní parametry Blackbeardu firma nezveřejňuje. Dříve nicméně naznačila dolet těsně pod 800 kilometrů. Podle uniklých informací se cena jednoho kusu pohybuje kolem 384 000 dolarů, přičemž první produkční objednávka amerického námořnictva z června 2026 (50 kusů plus přepravní kontejnery) počítala s cenou okolo 468 000 dolarů za kus.

Cílová cena pro sériovou výrobu má klesnout pod 300 000 dolarů, tedy zlomek ceny konkurenčních systémů.

Nejen letectvo a námořnictvo

Americká armáda o Blackbeard usiluje v pozemní odpalovací verzi (Blackbeard GL), a to jak z nových bezosádkových odpalovacích vozidel, tak z existujících raketometů M142 HIMARS.

Podle firmy prošel Blackbeard cestou od návrhu na čistém listu papíru k programu záznamu (program of record) za necelé čtyři roky, přičemž zavedení do služby je plánováno na rok 2027.

Castelion: Otazníky na programem Blackbeard

Rozšíření programu na F-16 je důležité především proto, že by mohlo umožnit nasazení hypersonických zbraní z široce rozšířeného stíhacího letounu, nikoli pouze z letadel amerického námořnictva.

Je však třeba rozlišovat mezi zahájením integračních prací a skutečným zavedením zbraně do výzbroje. Oznámení Castelion potvrzuje zahájení prací na integraci Blackbeard s F-16, nikoli objednávku střel pro operační jednotky amerického letectva. Zatím není jasné ani to, zda je cílem projektu především výzkum a demonstrace schopností, nebo příprava budoucího operačního nasazení.

Hlavní ambicí programu je překonat jeden z největších problémů moderních hypersonických zbraní: jejich vysokou cenu a omezenou dostupnost. Pokud se společnosti Castelion podaří spojit hypersonickou rychlost s výrobou ve velkých sériích, mohlo by to změnit způsob, jakým americké ozbrojené síly plánují údery na vzdálené a silně bráněné cíle.

Zatím ale zůstává otevřenou otázkou, jakých skutečných výkonů, výrobních nákladů a operačních schopností Blackbeard dosáhne.

Zdroj: The Aviationist, Castelion, TWZ, Aviation Week
Autor/Licence fotografie: Lockheed Martin F-16 Block 70/72, Lockheed Martin

Informace a hodnocení cvičení není od pozorovatelů zvenčí, ale od velitele 3. obrněného brigádního bojového týmu 1. jízdní divize a jeho důstojníků. Zveřejnili ho v časopise Military Review.

Případ je důležitý, protože ukazuje, jak nepřipravená je americká pozemní armáda na válku, která se odehrává na východě Evropy mezi Ruskem a Ukrajinou. Zároveň ukazuje, že příprava na “dronové války” nespočívá jen v technice, ale i v základním vojenském řemesle.

Combined Resolve 26-07

Cvičení proběhlo na jaře 2026 v Hohenfelsu, kde se pravidelně nacvičuje boje velkých formací. Jednotka Greywolf (Šedý vlk) čelil simulovanému protivníkovi posílenému ukrajinským oddílem z útvaru Nemesis. Shrnutí vychází z textu, který napsal velitel brigády plukovník Michael Ziegelhofer a šest jeho důstojníků.

Zásadní fakta z cvičení trvajícího zhruba deset dní:

• drony zasáhly vojáky Greywolfu přímo, nebo navedly dělostřelectvo, které je zasáhlo,
• protivník zahájil kontakt drony více než 750krát,
• za první tři dny způsobily drony asi 70 % ztrát brigády.
• do konce třetího dne klesly ztráty “vlků” pod 30 %, přestože protivník v tlaku nepolevil.

Přestože jde o simulované ztráty během cvičení, jako trend a ukázka toho, co se děje na „východní frontě“ jsou tato čísla velmi výmluvná.

Nemesis vyučovala Američany

Protidronové systémy a prostředky radioelektronického boje vytvářely ochranné „bubliny” o šířce až 2 km. Musely však stát na pevných stanovištích a posouvat se po etapách, takže jednotky během pohybu zůstávaly odkryté. Prakticky nefungovaly proti drohům naváděným optickým vláknem.

Americká brigáda se proto musela spolehnout na základní pravidla, tedy krytí a maskování, rozptýlení sil, přizpůsobené trasy pohybu jednotek a rychlost, která umožnila opustit prostor před dopadem nepřátelské palby.

Autoři odhadují, že asi 60 % protidronového boje na úrovni brigády tvoří dovednosti v poli a cvičení. Podle nich až těžké simulované ztráty prvních dnů donutily vojáky použít to, co nacvičovali.

Adapatace na boj s ukrajinskými drony ale něco stála. Posádky vypínaly Blue Force Tracker, omezovaly rádiový provoz a odpojovaly i satelitní spojení Starshield, aby snížily svou elektronickou stopu. Zásobování brigády trvalo dvakrát déle, než se plánovalo, protože protivník aktivně “lovil” na zásobovacích trasách.

Greywolf měl také vlastní drony. Pro útočnou fázi nasadil 3. prapor 504. výsadkového pluku, poté experimentální prapor dronů a nasadil více než 700 dronů od úrovně čety po brigádu.

Tolik dronů ve vzduchu ale zahltilo systémy velitelství brigády, navíc nikdy nebylo jasné, kolik dronů je vlastně ve vzduchu. Brigáda se adaptovala tak, že dala jednotkám dronů jasné priority a nechala je lovit v rámci jejich kompetencí, místo aby řídila jednotlivé drony.

Mimo to určila nepřátelská stanoviště řízení nepřátelských dronů jako prioritní cíl, letadla s posádkou a bezpilotní prostředky oddělila výškově, s úzkými koridory pro bitevní vrtulníky a evakuaci zraněných.

Greywolf vrací úder

Na konci rotace provedl Greywolf dva současné průlomy hustým lesem vzdálenými od sebe asi 6 km. Autoři uvádějí, že nepřítel nedokázal rozeznat, který z nich je hlavní útok, ani jeden z nich nezastavil a před útokem ztratil zálohy.

Velitel roty brigády v článku pro Task & Purpose popsal drony Nemesis, které již letěly nad hlavou, když jeho rota projížděla branou do výcvikového prostoru.

„Ukázali nám způsoby, jak efektivně létat s levnými drony na neuvěřitelné vzdálenosti. Předvedli mistrovskou třídu v řízení řetězce zabití od senzorů ke střelcům a v rychlosti s využitím taktik, technik a technologií, které nyní můžeme použít v našich formacích,“ napsal Allan Watson.

Drony tu jsou, co bude dál?

Američtí důstojníci doporučují soustředit drony v multifunkčních úderných jednotkách se třemi četami, se schopností dálkového průzkumu alespoň 40 km, střední a těžké bombardovací drony a úderné drony.

Všechny drony jednotky mají sdílet jednotný operační přehled, přičemž vzorem je ukrajinský systém Delta. Protidronová obrana musí fungovat za pohybu jednotek, od aktivní ochrany každého vozidla po radary a prostředky na úrovni brigády.

Zkušené ukrajinské jednotky se během amerických cvičení v Evropě objevují stále častěji.

Zdroj: Defence Blog, Military Review, Task & Purpose
Autor/Licence fotografie: Tank Abrams, U.S. Army Europe’s photo, licensed as Public Domain Work

Během let se tento příběh rozšířil daleko za hranice vojenských kruhů, podnítil představivost, přestože postrádal jakékoli pádné důkazy.

Co se stalo v Kandaháru

Kandahárský obr patří k nejznámějším příbězích, které se kolem války v Afghánistánu šíří online. Podle legendy měla jednotka amerických speciálních sil v roce 2002 v odlehlých horách provincie Kandahár narazit na obrovského rudovlasého humanoida.

Během let se tento příběh rozšířil daleko za hranice vojenských kruhů, podnítil představivost, přestože postrádal jakékoli pádné důkazy.

Podle nejrozšířenější verze pátrala americká jednotka speciálů po pohřešované hlídce v odlehlých horách provincie Kandahár v Afghánistánu. U vchodu do jeskyně v horách měla najít tvora vysokého zhruba 12 stop, v okolí kosti a zbytky komunikačního vybavení.

Než stihli dál hledat, z jeskyně vyběhla obrovská postava a zaútočila. Tvor byl popsán jako 3,6 až 4,5 metru vysoký, s ohnivě rudými vlasy, šesti prsty na každé ruce a dvěma řadami zubů ve vrčící tlamě. Vyzbrojen mohutným kopím obr jedinou ranou probodl jednoho vojáka (často označovaného jednoduše jako „Dan“) a smrtelně ho zranil.

Zbytek jednotky zahájil palbu a použil celý svůj arzenál, aby obra srazili k zemi. Údajně trvalo 30 sekund nepřetržité palby z pušek a odstřelovací pušky ráže .50, než byl obrovský nepřítel konečně zabit. Jakmile se prach usadil, vojáci zůstali zírat na mohutné tělo záhadného útočníka.

Poté tým vysílačkou zavolal vrtulník a naložil obrovo tělo do nákladové sítě, která měla být letecky odvezena. Podle příběhu bylo tělo letecky přepraveno na americkou základnu a od té doby už nikdy neviděli.

Některé verze příběhu uvádějí, že jednotka byla nucena podepsat dohody o mlčenlivosti, aby byl incident udržen v tajnosti, a údajně proto neexistuje žádná oficiální zpráva.

Server Snopes podle popisu na webu Together We Served nenašel pro existenci tvora žádné důkazy a ministerstvo obrany USA jednoznačně potvrzuje, že americké síly na nic takového nenarazily. Nikdo nepředložil kostru, vzorek tkáně ani fotografii s ověřitelnými metadaty.

Kandahárský obr: Jak se legenda šířila

Na rozdíl od skutečných zpráv o průběhu operací se příběh neobjevil v žádných oficiálních kanálech. Žádná datovaná hlášení, jmenovitě uvedení svědci ani fotodokumentace ho nepodporují. Přesný první zdroj není jednoznačně doložen.

Legenda se rozšířila především přes internetová fóra a sociální sítě. Koluje také údajná fotografie z roku 1923, k níž neexistuje ověřitelná dokumentace. Podle dostupných zdrojů se objevují i obrázky vytvořené umělou inteligencí, které působí jako “nové důkazy”.

Nefilim a bytosti ze starověkých mýtů

Část kouzla Kandaharského obra spočívá v tom, jak odráží starověké příběhy o obrech v mýtech a svatých písmech. Popsané vlastnosti tvora, ohnivě rudé vlasy, prsty navíc a chuť na lidské maso, se velmi podobají Nefilim, rase obřích bytostí zmíněných v Bibli.

V biblické tradici byli Nefilim potomky padlých andělů, kteří se prý ve starověku potulovali po zemi a lidských žen.

Není náhodou, že někteří zastánci příběhu Kandaharského obra věří, že tvor byl opravdu Nefilim, který přežil až do moderní doby. V Afghánistánu a okolních regionech je folklór bohatý na nadpřirozené bytosti (jako jsou džinové nebo divové), takže příběh o zuřivém obrovi číhajícím v jeskyni se může snadno uchytit v kulturní představivosti. Legenda v podstatě balí starodávný archetyp do současného válečného prostředí.

Stejně důležité je místo příběhu ve vojenském folklóru. Válečné zóny často dávají vzniknout vlastním mýtům a legendám, protože vojáci si vyměňují strašidelné historky na základně nebo na hlídce. Kandahárský obr se stal ukázkovým příkladem moderní vojenské mytologie, fantastického příběhu zrozeného z konfliktu v Afghánistánu.

Zdroj: Together we served
Autor/Licence fotografie: Kandahárský obr, Filip Klasna, obrázek vytvořen pomocí umělé inteligence (Gemini), Creative Commons Attribution 4.0 International (CC BY 4.0)

Test Böker Magnum Tadpole

Jak jsem psal už výše, ten nůž je opravdu mrňavý a velmi lehký. V ruce ale působí velmi solidním dojmem, a právě jeho rozměry z něj dělají zcela ideální EDC nůž do města, nebo kanceláře.

Navíc, když Böker Magnum Tadpole vyndáte z kapsy ve firemní kuchyňce a otevřete jím sáček s kávou do kávovaru, nebudou vaše kolegyně utíkat s vyplašeným křikem, že jste „masový vrah“. Spíš se začnou nejprve smát. A pak se zeptají, jestli si ho mohou půjčit. Rukojeť z G10 v barvě Frog Green s oranžovým očkem na paracord je totiž neotřelá kombinace.

Pro otevření jednou rukou je tu flipper a i výřez v čepeli, tedy tzv. thumb hole. Osobně doporučuji se na flipper vykašlat a pro otevření využívat thumb hole. Je to pohodlnější. Pozor, v Německu ale vzhledem k tomu, že se dá nůž otevřít jednou rukou bych ho moc nedoporučoval nosit v kapse.

Neotevře jen kávu, ale samozřejmě prořízne i karton na balíčku, případně odřízne bez problémů větev, nebo odštípne třísku z měkkého dřeva na podpal díky tloušťce čepele 3 mm.

Paradoxně největší problém mu bude dělat uříznutí chleba nebo salámu (to se přeci vždy u EDC nožů hodnotí). Prostě čepel 6 cm je na to moc krátká. Protože nůž se musí zavřít bez ztráty prstů, je vybaven pojistkou typu Liner lock, která jde poměrně ztuha.

Jeho celková velikost určuje, komu se bude hodit. Kdo má velké ruce se s ním nebude cítit příliš komfortně, nůž je prostě malý a ve velké ruce se ztratí. Z držení nebudete mít pak dobrý pocit. Jak vypadá vedle opravdu “velkého nože” si uděláte představu z následujícího obrázku. Společnost mu zde dělá Kizer XL Sheepdog Thumbhole Black Micarta, což je ale opravdu velký nůž.

Technické údaje:

• Délka v otevřeném stavu: 14,7 cm
• Délka čepele: 6 cm
• Tloušťka čepele: 3 mm
• Hmotnost: 95 g
• Materiál čepele: Nerezová ocel 440C s úpravou stonewash
• Materiál rukojeti: G10 (Frog Green), oranžový backspacer
• Pojistka: Liner lock
• Otevírání: Flipper + Thumb hole
• Uchycení: Klip (s možností uchycení z obou stran) a backspacer na paracord

Shrnutí: EDC městský nůž se schopností zaujmout

Jedná se o velmi kvalitní EDC nůž vhodný do města, auta nebo kanceláře se schopností nevyděsit všechny okolo vás. Protože pochází od firmy Böker, je rovnou z výroby velmi ostrý a prostě „vypadá dobře“.

Ocel 440C je v této cenové kategorii běžná, brousí se snadno, ale na dlouhé držení ostří bych se nespoléhal. Za své peníze (cca 800 – 1 000 Kč dle eshopu) dostanete velmi kvalitní nůž, ale volba nákupu Böker Magnum Tadpole je čistě na vás. Nějaké kompromisy tu přeci jen jsou.

Co se nám líbilo
Neotřelá barevná kombinace
Vhodný pro praváka i leváka

Co nám vadilo/chybělo?
Je opravdu malý i na menší ruce
Nedá se otevřít pouze flipperem

Hodnocení redakce: 4 / 5

Více informací na oficiální stránce výrobce Böker. Zde je uváděno, že WaffG Classification: Allowed according to German Weapons Act, tedy nůž by se měl dát koupit a používat i v Německu. Zároveň je ale nutné myslet na to, že tato informace neříká, zda je možné ho nosit na veřejnosti, což upravuje § 42a (a od roku 2024 i § 42 pro veřejné akce a dopravu).

Historické okénko

Jméno Böker je spjaté se Solingenem, městem čepelí. Kořeny nožířské rodiny Böker sahají do 17. století. V roce 1869 založil Heinrich Böker v Solingenu společnost Heinr. Böker & Co. a o rok později byla pro nože registrována ochranná známka se stromem, která je dodnes symbolem značky.

Zásadní změna přišla v roce 1829, kdy bratři Hermann a Robert Bökerovi zahájili výrobu šavlí. Výroba se rozšiřovala a rodinná firma začala expandovat za moře. V roce 1837 Hermann Böker založil obchodní společnost v New Yorku, zatímco další rodinné aktivity směřovaly do Kanady a Mexika.

Nože Magnum ale nejsou vyráběny v Německu, jako cenově přístupná řada se vyrábějí v Asii.  

Auto/Licence fotografie: Böker Magnum Tadpole, Filip Klasna, Creative Commons Attribution 4.0 International (CC BY 4.0)

Zdroj uvedl, že až do začátku září trvala dvouměsíční mezera bez ruské námořní přítomnosti. Informaci zveřejnil server Breaking Defense 20. října 2026. Pochází od anonymního zdroje v Alianci, a proto ho je třeba číst jako informaci NATO, kterou nelze nezávisle ověřit.

Zdroj z NATO uvedl, že naposledy Aliance pozorovala podobnou úplnou absenci ruských bojových plavidel ve Středomoří v roce 2016. Podle něj jde o výrazný pokles ruské vojenské přítomnosti v regionu.

Středozemní moře přitom patří k strategicky nejdůležitějším námořním prostorům Evropy. Vedou jím obchodní trasy mezi Evropou, Blízkým východem a Asií a zároveň spojuje jižní křídlo NATO s Afrikou a Levantou.

Historicky se Moskva ve Středomoří vždy snažila udržet stálou přítomnost. Podle dostupných historických pramenů vznikla sovětská 5. operační eskadra v roce 1967, zrušena byla až po rozpadu SSSR. Rusko pak v roce 2013 vytvořilo stálé uskupení pro tento region.

Proč ruské lodě ve Středomoří chyběly

Zdroj z NATO i dva oslovení analytici uvádějí několik vzájemně propojených příčin. Žádná z nich sama o sobě situaci nevysvětluje.

• Ztráta přístupu k základně v Tartúsu. Syrská přechodná vláda vypověděla Rusku loni pronájem přístavu Tartús, což oslabilo jeho přístup k nedalekému zásobovacímu uzlu. Podle agentury AP dohoda z letošního srpna umožňuje využívat Tartús a leteckou základnu Hmeimim jako „společná výcviková centra“ ruských a syrských sil.
• Nedostatek podpůrných lodí. Ruské námořnictvo podle NATO aktuálně nedisponuje dostatečně schopnou flotilou tankerů a zásobovacích plavidel pro dlouhodobé udržení většího počtu nasazených sil.
• Doprovod obchodních plavidel. Aliance sleduje trend, kdy ruské válečné lodě doprovázejí obchodní plavidla v Baltském moři, Severním moři i ve Středomoří. Tyto mise podle zdroje spotřebovávají cenné zdroje a snižují schopnost formovat síly pro jiné úkoly.
• Omezení tureckých úžin. Profesor Basil Germond z Lancasterské univerzity upozornil, že omezení Turecka pro průjezd válečných lodí válčících stran brání Černomořské flotile běžně rotovat jednotky do Středomoří.

Logistika jako slabé místo Putinovy flotily

Zdroj z NATO uvedl konkrétní příklad. Ruské fregaty podle něj nepřetržitě působí v Lamanšském průlivu a zásobuje je opravárenská loď třídy Amur. Ta je určena k dodávkám náhradních dílů a opravám, nikoli k zásobování palivem.

Posádky proto musí provádět předávání zásob za plavby těsně vedle sebe. NATO tento postup označuje za velmi nebezpečný. Příklad ukazuje, že omezení nespočívá jen v počtu bojových lodí. Udržet je na moři dlouhodobě vyžaduje spolehlivé zásobovací kapacity, které Rusko podle zdroje nemá v dostatečném rozsahu.

Jak to vidí analytici

Federico Borsari z Centra pro evropskou politickou analýzu (CEPA) vzorec popsaný NATO potvrzuje. Celkový stav ruského námořnictva však podle něj představuje „postupný úpadek“ schopností i operační dostupnosti, mimo jiné kvůli ztrátám z války na Ukrajině.

Problémy s dostupností se podle Borsariho týkají téměř výhradně Černomořské flotily. Ostatní ruské flotily zůstávají válkou „téměř nedotčeny“. To je důležité upřesnění. Pokles středomořské přítomnosti nelze vnímat jako kolaps celého ruského námořnictva tvrdí Germond. Ruské lodě se navíc do Středomoří v září vrátily.

Bylo by neuvážené domnívat se, že Moskva tuto oblast opouští. Rusko si zachovává strategický zájem i schopnosti vyslat do Středomoří válečné lodě. Současný stav je výsledkem aktuální strategické a operační reality, nikoli trvalou změnou.

Neznamená to stažení Moskvy z regionu. Rusko místo toho přizpůsobuje svůj vojenský postoj omezením, která vyvolala válka na Ukrajině, uzavření tureckých úžin a měnící se politická situace v Sýrii. Místo toho, aby Moskva opustila Středomoří, stále více se spoléhá na síť logistických zařízení, politická partnerství a strategický přístup spojující Sýrii, Libyi a Afriku.

Výsledkem není zánik ruské středomořské strategie, ale její transformace.

Zdroj: Breaking Defense, MEIS
Autor/Licence fotografie: Admiral Grigorovič, Mil.ru, CC BY 4.0

Otevřené zdroje uvádějí, že k říjnu 2026 procházejí stíhací letouny MiG-35S a dva cvičné MiG-35UB zkušebním provozem.

Myšlenka dobrá, ale ruské letectvo ovládly Suchoje

MiG -35 měl být druhou ruskou šancí na vývoj lehkého stíhacího letounu, levnější a obratnější protiváhu těžkých letounů Suchoj a měl se stát exportně orientovanou modernizační variantou pro flotily starších strojů MiG-29 po celém světě.

Jednomístný MiG-35 a dvoumístný MiG-35D jsou dalším vývojem bitevních letounů MiG-29K/KUB a MiG-29M/M2.

Celkem bylo vyrobeno přibližně 1 600 až 1 700 letounů MiG-29 všech verzí, jejichž sériová výroba začala v roce 1982 a pokračuje až do současnosti v modernizovaných variantách. Z toho přibližně 700 až 800 strojů bylo exportováno do více než třiceti zemí světa.

Největšími zahraničními uživateli se staly Indie, Polsko, Německo, Alžírsko, Egypt či Srbsko, menší počty získaly státy jako Irák, Írán, Sýrie, Myanmar, Bangladéš či Kuba. Zhruba polovina všech vyrobených MiGů-29 tak zamířila mimo území Sovětského svazu a později Ruska, což z tohoto typu činí jeden z nejrozšířenějších sovětských stíhacích letounů čtvrté generace.

MiGy a marný exportní boj s F-16

V porovnání s vyrobenými F-16 se ale jedná o malý počet strojů. Do roku 2025 bylo totiž vyrobeno přibližně 4 650 letounů F-16 Fighting Falcon, což z něj činí nejrozšířenější stíhací letoun čtvrté generace na světě. Sériová výroba začala v roce 1976 a pokračuje dodnes v modernizované verzi F-16V (Viper), která se montuje ve Spojených státech i v licencovaných závodech v Turecku a Jižní Koreji.

Více než tři tisíce strojů byly exportovány do více než pětadvaceti zemí, včetně Izraele, Polska, Turecka, Egypta, Řecka, Pákistánu, Jižní Koreje či Tchaj-wanu. F-16 se tak stal symbolem západní letecké školy studené války i moderní éry a jeho vývojová linie pokračuje i v 21. století.

V roce 2017 Moskva představila MiG-35 na letecké show MAKS 2017 jako modernizaci řady MiG-29 a představitele generace 4++. Zahrnovalo to elegantnější drak letadla, modernizaci avioniky, digitální řízení letu a perspektivu zabudování moderního AESA radaru.

Marketing byl přímočarý, tedy poskytnout většinu schopností Su-27 Flanker za méně peněz a prodávat ve velkém množství letectvům, která již MiGy-29 měla. Ruské letectvo bylo krátce ochotno předstírat, že si něco také koupí, udělalo symbolickou objednávku a naznačilo, že další nákupy jsou v plánu (mělo se jednat až o 170 kusů).

Problémy, sankce a nezájem zákazníků

Již dlouho před válkou na Ukrajině si nároční zákazníci všimli problémů platformy, včetně zpožděného plánu vývoje AESA radaru a motorů s omezenou rezervou pro růst. Exportní trh na to okamžitě zareagoval. Moskva slibovala, že radar „brzy dorazí“, ale k „brzy“ nikdy nedošlo.

Integrační problémy byly v době míru jedna věc, ale sankce a nedostatek mikroelektroniky proměnily úzká hrdla v patovou situaci ve válečné době. Výsledkem byl stíhač navržený tak, aby vypadal jako náhrada MIG-29 Fulcrum, ale byl vybavený staršími senzory, příliš drahý a nekonkurenceschopný.

Mimo to MiG-35 přináší základní konstrukční kompromisy a omezení letounů rodiny MiG-29. Omezenou vnitřní nádrž s palivem, skromný objem senzorů a jejich problematické chlazení a příliš mnoho kabeláže.

Rusko začalo sériovou výrobu stíhaček MiG-35 v roce 2019, ale dosud nezahájilo jejich velkosériovou výrobu. Jediných dosud dodaných 6 strojů pro ruské letectvo je vybaveno pasivní verzí radaru Žuk-ME.

MiG-35 je vybaven modernizovanými motory RD-33MK s životností až 4 000 hodin.

Mezi jeho hlavní zbraně vzduch-vzduch patří:

• R-73 – střela krátkého doletu.
• R-77 (RVV-AE) — radarem naváděná střela středního doletu.
• R-27 — rodina raket středního a dlouhého doletu. Kompatibilita s konkrétními variantami závisí na konfiguraci letadla.

Ukrajinské síly používají k sestřelování ruských dronů stíhačky MiG-29 vyzbrojené raketami R-60.

Zdroj: Militarnyi, National Security Journal, Inosmi
Autor/Licence fotografie: MiG-35, Mil.ru, CC BY 4.0

Podle oficiálního sdělení letectva působil pilot F-22 jako vzdušný „quarterback”. Zadával jednomu stroji YFQ-44A taktické pokyny a ty následně autonomní software dronu sám prováděl.

Stroj podle dostupných informací předvedl dynamické letové manévry a simulované bojové úkoly. Nešlo tedy o ovládání dronu na dálku. Pilot nepřebíral řízení stroje společnosti Anduril, ale určoval, co se má udělat, a dron sám prováděl příkazy.

Testu se účastnili příslušníci 412. zkušebního křídla, 422. zkušební a vyhodnocovací perutě, 309. softwarového inženýrského uskupení a Experimental Operations Unit. Zapojila se také kancelář programu F-22 a pobočka CCA Software Autonomy and Teaming Branch.

F-22 Raptor jako jeden z budoucích zabijáků ovládajících drony

Volba F-22 není náhodná. Americké letectvo už dříve označilo Raptor za „threshold platform”, tedy za základní stroj programu CCA. Integrace s dalšími typy se sice zvažuje, ale počáteční spárování mají tvořit právě CCA a F-22.

Mezi dalšími uvažovanými typy jsou podle dostupných informací F-16, F-35A, F-15E a F-15EX. Anduril uvádí, že FQ-44A má působit po boku strojů jako F-35, F-15EX a budoucí F-47.

Říjnový test navazuje na dřívější zkoušky. V létě 2026 poprvé létaly s YFQ-44 a YFQ-42 i pilotované stíhačky, tehdy však drony nebyly řízeny z nich.

Předchůdce byl MQ-20 Avenger

F-22 už dříve převzal řízení bezpilotního MQ-20 Avenger. Test ověřoval koncept MUM-T (manned-unmanned teaming), tedy spolupráce pilotovaných a bezpilotních strojů.

Avenger slouží jako náhradní platforma pro vývoj autonomního létání už více než pět let. Podporoval práci na konceptech, které později dostaly konkrétní podobu v strojích XQ-67A a YFQ-42A.

Odlišnost říjnového testu spočívá v tom, že poprvé šlo o skutečný typ stroje z programu CCA Increment 1. Není to tréninkový dron, ale stroj určený do budoucí služby v americkém letectvu.

FQ-44A Fury od Anduril

FQ-44A je vyvinutý společností Anduril pro program CCA. Je koncipován jako levný autonomní prostředek, který rozšiřuje dosah pilotovaných stíhaček a přebírá rizikové úkoly. Podle dostupných údajů klade konstrukce důraz na rychlý vývoj, otevřenou architekturu a modularitu.

Základní milníky programu FQ-44A Fury:

• květen 2025: letectvo představilo zkušební stroj blízký sériové podobě a zahájilo pozemní zkoušky,
• říjen 2025: první let prototypu, podle Anduril „556 dní od zahájení vývoje”,
• 2026: zkoušky s cvičnými střelami AIM-120 AMRAAM, ověřování integrace zbraní a bezpečného oddělení,
• 2026: experimentální nasazení u Experimental Operations Unit na základně Edwards v Kalifornii.

US Air Force: Program CCA Increment 1

Letectvo letos v létě zadalo zakázky na vývoj a výrobu strojů FQ-42 a FQ-44 i na produkční software pro autonomní vedení mise. Podle letectva přišel tento krok o měsíce dříve, než se plánovalo, protože oba stroje splnily požadavky.

Zakázky s sebou přinesly zrušení označení „Y”, které značilo prototyp. Letectvo také oznámilo jména: FQ-44 dostal název Fury, FQ-42 od společnosti General Atomics název Vengeance.

V srpnu 2026 letectvo zkoušelo přenosné pozemní řídicí stanice C2E (Portable Command and Control Enclave). Mají podporovat koncept Agile Combat Employment v obtížných podmínkách po celém světě.

Ministr letectva Troy Meink uvedl, že letectvo by mělo mít do roku 2032 pět set strojů CCA. Dřívější cíl přitom zněl na více než 150 bojeschopných CCA do konce desetiletí. Nové číslo tedy znamená výrazné zvýšení ambicí amerického letectva, i když skutečné dodávky teprve ukáží, zda je realistické.

Spojení stíhačky páté generace s levnějšími bezpilotními stroji reaguje na rostoucí cenu a omezený počet moderních pilotovaných letadel a jejich pilotů. Dron může letět do rizikových oblastí místo pilota a nést senzory či výzbroj.

Podobné koncepty rozvíjejí i jiné státy, například Austrálie s dronem MQ-28 Ghostwriter. Americký program se ale od většiny konkurentů liší tempem a plánovaným počtem kusů.

Zdroj: US Air Force, The Aviationist
Autor/Licence fotografie: F-22 Raptor, U.S. Air Force photo by Tech. Sgt. David Salanitri, Public Domain

Důležité je, že to nevypadá na dodávky bojovým jednotkám, ale na tvorbu rezerv. Otázkou tedy je, zda Rusko připravuje obnovu velkých obrněných formací, nebo jen opatrně doplňuje mobilizační zásoby.

Ruské houfnice u finských hranic

Nové ruské kolové samohybné houfnice 2S43 Malva a 2S44 Hyacint-K se podle satelitních pozorování hromadí na vojenské základně č. 374 v Karélii, přibližně 185 kilometrů od finských hranic.

Na jejich přítomnost upozornil ruský opoziční server Important Stories, jehož zjištění následně analyzoval ukrajinský odborný server Defense Express. Technika se zde podle dostupných informací objevuje od podzimu 2025.

Zásadní je, že houfnice podle analýzy nesměřují přímo k bojovým jednotkám, ale do skladovacích prostor. Defense Express uvádí, že plánovaná produkce systému Hyacint-K měla dosáhnout 18 kusů v roce 2025 a 36 kusů v roce 2026.

Pokud se tyto plány podařilo naplnit, mohlo by jít o cílené vytváření rezerv nové dělostřelecké techniky. Skutečné počty vyrobených a uskladněných kusů však nejsou nezávisle potvrzené.

Samotná přítomnost houfnic v Karélii nedokazuje přípravu útoku na Finsko, které vstoupilo do NATO v roce 2023. Vojenské sklady mohou sloužit k doplňování ztrát, vybavování nových útvarů nebo k dlouhodobému budování mobilizačních rezerv.

Významnější, než samotná vzdálenost od hranic proto bude další vývoj, tedy zda technika zůstane ve skladech, nebo začne být přidělována nově formovaným bojovým jednotkám.

Moskva buduje rezervy pro budoucí válku

Karélie není jediným místem, kde se podle analýz satelitních snímků obnovují ruské zásoby vojenské techniky. Na základně č. 349 v Altajském kraji bylo v létě 2026 zaznamenáno až 80 tanků T-72B3 a přibližně 100 bojových vozidel pěchoty BMP-2.

Na základně č. 22 se od podzimu 2025 objevují nové tanky T-90M, T-80BVM a vozidla BMP-3. Část techniky má být nově vyrobená, nikoli pouze modernizovaná ze starších rezerv, které Rusko podědilo po SSSR.

Tento vývoj otevírá otázku, zda Rusko pouze nahrazuje ztráty z války proti Ukrajině, nebo současně vytváří kapacity pro budoucí konflikt. Oba procesy se mohou odehrávat paralelně. Zatímco doplňování ztrát udržuje bojeschopnost současných jednotek, dlouhodobé ukládání nových vozidel může vytvořit základ pro formování dalších obrněných a mechanizovaných svazků.

Polský Defence24 upozorňuje, že při zachování předpokládaného tempa výroby by Rusko mohlo v letech 2027–2030 vyrobit 750 až 900 tanků T-90M a 900 až 1 200 bojových vozidel pěchoty BMP-3.

Jde o odhad, nikoli potvrzenou budoucí produkci. Pokud by se naplnil a Rusku se podařilo zajistit také posádky, výcvik, logistiku a velení, mohl by podpořit obnovu rozsáhlejších mechanizovaných formací. Satelitní snímky skladů samy o sobě ale neprokazují, že Moskva rozhodla o přípravě útoku na NATO.

Malva a Hyacint: Dva stroje na jednom podvozku

Obě houfnice vznikly v rámci programu Nabrosok, který má Rusku dodat novou generaci dělostřelectva. Malvu vyvinul nižněnovgorodský institut Burevestnik a vyrábí ji Uraltransmash. Do výzbroje se první kusy podle otevřených zdrojů dostaly v říjnu 2023.

Hyacint-K je údajně odvozen z Malvy a podle otevřených zdrojů vzniknul jako reakce na bojové zkušenosti z Ukrajiny, což v únoru 2025 potvrdil i zástupce Rostecu. Silnou stránkou kolového podvozku je rychlost přesunu a rychlá změna palebného postavení. Slabinou je samozřejmě zranitelnost proti dronům.

Jiné zdroje ale upozorňují, že se nejedná o nový systém, ale o modernizovanou verzi starší specifikace 2A36 Hyacint-B. Původní výrobce po zániku SSSR zkrachoval a jeho vybavení bylo v roce 2018 rozprodáno.

Přestavba strojů Hyacint-B na verzi K probíhá v Nižném Novgorodě v továrně Burevestnik a údajně poběží až do vyčerpání zásob původních strojů. Základní parametry obou houfnic:

• 2S43 Malva: kolový podvozek 8×8, hmotnost podle otevřených zdrojů asi 32 tun, kanon 2A64 ráže 152 mm o délce 47 ráží (přejatý z houfnice 2S19 Msta-S), zásoba 30 nábojů.
• 2S44 Hyacint-K: stejný typ podvozku, kanon 2A36 ráže 152 mm o délce 50 ráží (z vlečeného děla Hyacint-B). Dostřel 30,5 km až 33,1 km dle typu munice, maximální deklarovaná rychlost až 80 km/h.

Údaje o označení podvozku (BAZ-6010-027 či BAZ-6910-027) se v dostupných zdrojích liší.

Operační zkušenosti a omezené nasazení na Ukrajině

Hyacint-K se na Ukrajině objevil krátce po svém veřejném odhalení. Ukrajinské zdroje uvádějí, že jednotky 151. samostatné mechanizované brigády zničily dronem jeden stroj v kupjanském směru. Podle týchž zdrojů, tedy portálu Oryx šlo teprve o druhou potvrzenou ztrátu tohoto typu, což odpovídá nízkému počtu vyrobených kusů.

Zdroj: Oryx, United24 Media, Defense Express, Defence24
Autor/Licence fotografie: 2S44 Hyacint-K, Kremlin.ru, CC BY 4.0

Tato tzv. turret kamera se hodí například k monitoringu vstupů do budov, maloobchodních prostor, škol, menších parkovišť nebo okolí komerčních objektů.

Nová kamera AXIS M3138-LVE v kompaktním turret provedení nabízí rozlišení 8 MPx (4K) a široké horizontální zorné pole 126°. V praxi tak dokáže jediná kamera zachytit širokou scénu a současně v ní poskytnout dostatek obrazových detailů, což se hodí například u vstupů do budov, na parkovištích nebo v maloobchodních prostorách, kde je zapotřebí jak získat celkový přehled o situaci, tak analyzovat detaily v záběru.

Důležitou předností je kvalita obrazu při proměnlivém nebo nedostatečném osvětlení. Technologie Lightfinder 2.0 pomáhá zachovat barvy a detaily při velmi slabém světle, zatímco Forensic WDR zlepšuje obraz scén, ve kterých se současně nacházejí velmi světlé a tmavé oblasti.

Praktickým příkladem může být vstup do budovy proti prosvětleným dveřím nebo venkovní prostor se stíny a přímým slunečním světlem. V úplné tmě se uplatní vestavěný OptimizedIR s dosahem 20 metrů nebo více v závislosti na konkrétní scéně, takže není nutné instalovat další viditelné osvětlení.

Nová 4K kamera Axis s inteligentní analýzou obrazu

AXIS M3138-LVE není určená pouze k pořizování videa. Disponuje jednotkou hlubokého učení (DLPU), která umožňuje provozovat pokročilé analytické aplikace přímo v kameře. Předinstalovaná AXIS Object Analytics dokáže detekovat a klasifikovat osoby a vozidla a podporuje jejich sledování nebo počítání.

Kamera současně vytváří metadata využitelná například při vyhledávání ve videozáznamech nebo k získávání informací o dění v monitorovaném prostoru. Analytika tak vedle bezpečnosti může pomáhat také s provozní efektivitou. V maloobchodě lze například využít informace o počtu a pohybu zákazníků, v okolí budov sledovat výskyt osob nebo vozidel ve vybraných oblastech a na parkovištích získat lepší přehled o pohybu vozidel.

Axis M3138-LVE: Slyší i to, co se děje mimo záběr

Vedle videoanalytiky má AXIS M3138-LVE také akustický senzor a předinstalovanou aplikaci AXIS Audio Analytics. Ta dokáže detekovat náhlé změny hlasitosti a pomocí klasifikace založené na AI například detekovat křik, výstřel, rozbité sklo nebo výkřik.

Zvuková událost může upozornit obsluhu i na situaci, která v danou chvíli není v obraze přímo vidět. Audioanalytiku lze zároveň kombinovat s analýzou videa a získat tak další potvrzení události.

To může být užitečné například ve školách, obchodech, kancelářských budovách nebo dalších veřejně přístupných prostorách. Kamera při detekované události může také aktivovat automatizovanou reakci jiného zařízení, což rozšiřuje možnosti jejího zapojení do komplexnějšího bezpečnostního systému.

Kompaktní konstrukce i pro venkovní použití

Ploché čelo kamery pomáhá omezit odrazy světla, které by jinak mohly negativně ovlivnit obraz. Kompaktní AXIS M3138-LVE lze instalovat na stěnu i strop a díky krytí IP66 a odolnosti IK08 je připravená také pro venkovní instalace. Pracuje v rozsahu teplot od −30 °C až do +50 °C. Bílé pouzdro lze navíc přelakovat, takže kameru lze lépe začlenit do konkrétního prostředí.

Instalaci usnadňuje funkce Direct installation view, kde lze pomocí Bluetooth během instalace zobrazit obraz kamery v mobilní aplikaci AXIS Installer a záběr nastavit i bez nutnosti připojit se k síti. Instalační technik může přímo u kamery kontrolovat její zorné pole a v místě upravit nastavení, což celý proces instalace a nastavení urychlí a zjednoduší.

Nechybí ani hardwarová platforma kybernetické bezpečnosti Axis Edge Vault, která chrání identitu a integritu zařízení i citlivé informace. Nabízí bezpečné ukládání kryptografických klíčů a operace s nimi prostřednictvím hardwarového kryptografického modulu s certifikací FIPS 140-3 Level 3.

Řada kamer AXIS M31 zahrnuje také modely AXIS M3125-LVE s rozlišením 2 MP, AXIS M3126-LVE se 4 MP a M3128-LVE s 8 MP. Všechny modely řady mají vestavěnou funkci Day and Night a IR přísvit, podporují technologii Zipstream a jsou vybavené analytickou jednotkou DLPU. Společná je také odolnost IK08 a podpora širokého dynamického rozsahu WDR; model AXIS M3138-LVE využívá pokročilejší Forensic WDR.

Klíčové vlastnosti kamery AXIS M3138-LVE:

• Rozlišení 8 MPx (4K) a horizontální zorné pole 126°;
• technologie Lightfinder 2.0, Forensic WDR a OptimizedIR s IR přísvitem do 20 m nebo více podle scény;
• AXIS Object Analytics a AXIS Audio Analytics s podporou AI přímo v kameře;
• odolnost IP66 a IK08, provoz při teplotách od −30 °C do 50 °C;
• vestavěná kybernetická ochrana Axis Edge Vault s FIPS 140-3 Level 3.

Kamera AXIS M3138-LVE je v říjnu 2026 dostupná prostřednictvím distribučních kanálů společnosti Axis.

Zdroj: Tisková zpráva Axis Communications
Autor/Licence fotografie: AXIS M3125-LVE, Axis Communications

Prezident Volodymyr Zelenskyj 19. října prohlásil , že dochází ke zpožděním v dodávkách „určitých druhů životně důležitých dodávek“, a ukázal prstem na americké ministerstvo obrany. „Existují politické dohody, které nebyly implementovány na pracovní úrovni,“ dodal.

Ukrajině došly rakety pro americký systém protivzdušné obrany Patriot, což ji činí zranitelnější vůči útokům ruských balistických raket, uvedl minulý čtvrtek zdroj obeznámený se situací v televizi CNN.

Dodávky pro systémy Patriot: Vyvíjí americký ministr tlak na Ukrajinu?

Jeden vysoce postavený ukrajinský úředník a dva ukrajinští vojenští představitelé, kteří hovořili o citlivých záležitostech pod podmínkou anonymity, tvrdí, že Hegseth zadržuje dodávky raket Patriot, na které se Ukrajina spoléhá při zachycování balistických raket.

„Hegseth má smlouvy na rakety Patriot na stole. Nepodepisuje je,“ řekl jeden ukrajinský úředník listu Kyiv Independent. Úředník dodal, že rakety již zaplatili spojenci Ukrajiny.

K tomuto zpoždění dochází v době, kdy Rusko téměř denně útočí balistickými raketami na ukrajinskou civilní infrastrukturu, což Kyjev nechává závislým na jeho omezených dodávkách raket do systémů Patriot.

Starlink a Starshield: Další problémy s americkými systémy

Ukrajina také nedávno opakovaně zažila narušení svých systémů včasného varování před přilétajícími ruskými balistickými raketami, které se spoléhají na americké zpravodajské informace.

Američtí představitelé připsali výpadky, k nimž v minulosti došlo několikrát, „špatným povětrnostním podmínkám“, zatímco americký ministr zahraničí Marco Rubio poukázal na softwarovou poruchu.

Ukrajina také zaznamenala omezení služeb Starshield a Starlink, což vážně narušilo operace ukrajinských dronů, včetně stíhacích dronů, které Ukrajina používá k boji proti ruským útočným dronům s proudovým pohonem.

Ukrajinští představitelé označili údajné zpoždění za další příklad politického tlaku, který by mohl ohrozit životy civilistů.

Systémy Patriot patří mezi nejdůležitější obranné systémy Ukrajiny proti ruským balistickým raketám, které je obzvláště obtížné zachytit. Jakékoli zpoždění by mohlo vážně ohrozit obranu ukrajinských měst a kritické infrastruktury.

12 raket měsíčně pro Ukrajinu bránící se ruské agresi

Ukrajina získává rakety do systémů Patriot několika kanály, uvedl jeden vysoký ukrajinský vojenský představitel. Jedním z hlavních mechanismů je seznam prioritních požadavků Ukrajiny (PURL) NATO, jehož prostřednictvím spojenci Kyjeva financují nákupy zbraní od USA.

Zelenskyj uvedl, že USA dodávají Ukrajině pouze 12 stíhacích raket Patriot měsíčně.

Kyjev také vyhledává rakety u zemí, které je mohou mít na skladě. Ukrajinská velvyslanectví kontaktují vlády, aby zjistila možné dodávky. Ukrajinští představitelé odmítli zveřejnit aktuální stav zásob raket s odvoláním na provozní bezpečnost.

Zástupce NATO uvedl, že dodávky PURL pokračují, včetně zásilek vybavení protivzdušné obrany. „Podpora Ukrajiny prostřednictvím PURL nadále proudí. To zahrnuje i protivzdušnou obranu,“ uvedl úředník.

Další představitel NATO uznal, že některé zásilky by mohly čelit zpožděním, ale uvedl, že je pravděpodobně nelze vysvětlit politickými důvody.

Na ruský “dýzl” útočit nesmíte

Ráno 19. října ukrajinský zástupce ministerstva obrany uvedl, že v situaci s dodávkami nedošlo k žádné změně a Hegseth stále neschválil převod.

Spor o rakety Patriot přichází uprostřed rostoucího napětí kvůli ukrajinské kampani proti ruské energetické infrastruktuře. Trump kritizoval ukrajinské útoky na ruské ropné rafinerie v rámci snahy své administrativy řešit rostoucí globální ceny pohonných hmot, které byly způsobeny jeho válkou v Íránu.

Na začátku října Trump oznámil dohodu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, která Rusku umožňuje dodávat miliony tun nafty na americké a mezinárodní trhy navzdory sankcím uvaleným na Rusko kvůli jeho rozsáhlé invazi na Ukrajinu.

Zdroj: Kyiv Independent, Militarnyi, CNN
Autor/Licence fotografie: Patriot, DoD Photo By Glenn Fawcett, Public Domain

Abrosimov své tvrzení zveřejnil v článku vydaném Sjednocenou leteckou korporací (UAC), do níž Tupolev patří. Za hlavní problém označil obnovu průmyslové spolupráce, a to od dodavatelů materiálů a polotovarů.

Podle něj bylo nutné technologické postupy u několika sestav vytvořit znovu od základu s využitím moderních technologií. Firma modernizovala dílenské vybavení i zkušební letecké zázemí. Pro titanové celky zavedla elektronové svařování a vakuové žíhání.

Informaci přinesl ukrajinský server Militarnyi.

Tu-160M: Sovětské dědictví a ruská modernizace

Tu-160 je nadzvukový strategický bombardér s křídlem s měnitelnou geometrií, který vznikl v Sovětském svazu v 70. letech. Poprvé vzlétl v roce 1981 a do služby vstoupil v roce 1987. Sériová výroba probíhala v Kazaňském leteckém závodě (KAZ), který je dodnes jediným výrobním místem.

Po rozpadu SSSR výroba zanikla a ruské letectvo provozovalo zděděnou flotilu. Rozhodnutí obnovit výrobu padlo na ruském ministerstvu obrany v roce 2016. Přípravy na novou výrobní linku podle zdrojů provázelo trestní stíhání související s korupcí a zpožděními.

Podle Abrosimova si Tu-160M uchovává původní vnější podobu, ale vzniká na nové technologické základně s využitím digitálních technologií. Z technologického hlediska jde o hlubokou přestavbu.

Palubní elektronické vybavení, systémy řízení letu a zbraní a navigační systémy byly kompletně obnoveny a modernizovány byly i motory.

Abrosimov poznamenal, že tento přístup k modernizaci palubních systémů umožní v budoucnu rozšířit schopnosti letadla bez větších úprav. Architektura palubního vybavení umožňuje výměnu jednotlivých systémů, jakmile se stanou zastaralými, bez modernizace celého kompletu. To má letadlu umožnit přizpůsobit se novým požadavkům a plnit další mise.

KAZ: Bílá labuť a deset let příprav

Podle dostupných údajů prošlo v letech 2016 až 2024 modernizací asi deset výrobních provozů. V červnu 2024 UAC oznámila dokončení modernizace tří dílen pro výrobu nových Tu-160.

Původní plán počítal s dokončením modernizace všech center a dílen KAZ do roku 2020. Závod termín nesplnil a firma financovala další modernizaci vlastními prostředky.

Smlouva ruského ministerstva obrany na období 2018–2027 počítala s dodávkou 10 nově postavených bombardérů Tu-160M. Původní plány přitom uvažovaly o 50 letounech.

Časová osa ukazuje, že plány se opakovaně posouvaly:

• 12. ledna 2022: první nově postavený Tu-160M2 poprvé vzlétl v Kazani. Šlo o první nový Tu-160 od 90. let.
• Prosinec 2022: druhý nově postavený stroj byl předán na zkušební základnu.
• 2023: očekávaly se čtyři dodávky, tedy dva modernizované Tu-160M a dva nové Tu-160M2. Termín byl posunut na rok 2024.
• Prosinec 2024: ministr obrany Andrej Bělousov uvedl, že armáda dostane v roce 2025 čtyři Tu-160M.
• Konec roku 2025: Rusko oznámilo dodávku pouze dvou strojů.

Navíc není jednoznačně potvrzeno, zda šlo o nově postavené letouny, nebo o starší draky po opravě a modernizaci. O dodávce dalších dvou kusů nebylo oznámeno nic.

Tu-160 patří mezi nosiče řízených střel dlouhého doletu a pro Rusko má význam v jaderné i konvenční roli. Obnova výroby by znamenala, že Rusko již není odkázáno jen na přestavbu starých draků. Ta je omezená jejich počtem a technickým stavem.

Limity jsou ovšem zřejmé. Tempo dodávek zůstává výrazně pod plány a oznámená kooperace dodavatelů dosud nepřinesla masovou výrobu. Údaj o rozsahu obnovy systémů pochází od výrobce.

Zdroj: Militarnyi, UAC
Autor/Licence fotografie: Tu-160, Robert Sullivan, Public domain

Nebezpečný povrch ovládaný nepřátelskými drony

Podle reportáže jsou nad pozicemi neustále nepřátelské drony a čím blíže frontě, tím nebezpečnější je jakýkoli pohyb. Sítě natažené nad komunikacemi nejsou záruka bezpečí, protože nové technologie protivníka umožňují dronům tyto překážky překonávat. Militarnyi ale neuvádí, jakou technologií Rusové sítě eliminují.

Na stejný problém upozornila 25. února 2026 novinářka Yuliia Kyriienko ve sloupku pro Ukrajinskou pravdu. Podle ní hrozba dronů nutí vojáky vystupovat z vozidel a k pozicím jít pěšky desítky kilometrů. Zdůraznila také, že chráněnou logistiku potřebuje nejen zásobování jídlem a municí, ale i evakuace raněných.

Reportéři TSN na cestě pod zemí

Redaktoři TSN se k pozicím operátorů dronů, kteří kryjí ukrajinskou pěchotu, dostali právě podzemní trasou. Provázel je voják s volacím znakem Omar. Díky této podzemní komunikaci tráví vojáci méně času v otevřeném terénu a Omar řešení označil za výbornou ochranu vojáků.

Během natáčení operátoři podle reportáže zasáhli ruské vozidlo a možná i dělo. Vojáci také ukázali FPV dron s větší bojovou hlavicí, který by podle nich dokázal vyřadit tahač nebo tank.

Podzemní komunikace a bunkry: Projekt Asociace developerů

Militarnyi v souvislosti s tématem připomíná dřívější zprávu o podzemních opevněních, která v jihovýchodní části Ukrajiny vybudovala Ukrajinská asociace developerů. Podle dostupných údajů jde o systém, jehož celková délka je přibližně dva kilometry, zahrnuje 12 podzemních objektů propojených chodbami.

Na základě zkušeností z provozu asociace připravila projektovou dokumentaci s požadavky na hydroizolaci, větrání, maskování a autonomii objektů.

1917 nebo Vietnam

Přirovnání k první světové válce se nabízí, ale sedí jen částečně. Společným faktem je, že armáda se zakopává a přesouvá pod zem, protože na povrchu přežívá jen to, co je skryté. Liší se důvod a charakter hrozby.

Během první světové války bylo hlavní hrozbou dělostřelectvo a kulomety, zákopy a podzemní kryty chránily před jejich palbou.

Ve Vietnamu podzemní komunikace (například u Củ Chi, jejichž rozsah se podle různých odhadů udává v řádu stovek kilometrů), sloužily jako ochrana před převahou protivníka ve vzduchu. Právě tuto paralelu používá Kyriienko, když mluví o „vietnamizaci“ fronty.

Limity návratu do minulosti

Dostupné informace o ukrajinských podzemních komunikacích jsou omezené. Chybí údaje o délce a hloubce tunelů, o tom, kdo je staví a jak dlouho to trvá, i o tom, zda jde o plošné řešení, nebo o ojedinělé úseky. Jediné hodnocení účinnosti pochází od vojáka, který před kamerou nemá důvod pochybovat o tomto řešení.

Stále ale platí, že vstupy a východy zůstávají nejzranitelnějším místem, protože dron může hlídat výstup, aniž by zasáhl samotnou chodbu, ruský protivník se nové situaci přizpůsobí, stejně jako se přizpůsobil sítím.

Pokud se tento model ochrany rozšíří, bude to znamenta zvýšenou potřebu stavebního materiálu, inženýrských kapacit a času, které bojové jednotky obvykle nemají k dispozici. Roste tím také význam spolupráce armády s civilními firmami, jak ukazuje příklad Ukrajinské asociace developerů.

Ochrana proti dronům se tedy nehledá jen v elektronickém boji nebo v pasivní ochraně, ale také v klasickém opevňování. To ukazuje, že i nejmodernější prostředky vedou zpět k velmi starým řešením. 1917 nebo Vietnam?

Zdroj: Militarnyi, TSN
Autor/Licence fotografie: Ukrajina, Free for use under the Pixabay Content License

Zároveň je to jeden z mála případů, kdy se soukromá osoba veřejně prezentuje jako bojovník proti ozbrojeným povstalcům. Ale co jsou fakta a kde začíná legenda?

Sam Childers: Drogy, bůh a mrtvé dítě

Childers se narodil v roce 1963 a vyrostl v Pensylvánii. Podle jeho vlastní autobiografie Another Man’s War (2009) si prošel roky drogových závislostí a násilí, přestože vyrůstal v křesťanské rodině. Sam Childers již brzy projevoval talent na to, jak se dostat do problémů. Jeho otec, bývalý člen námořní pěchoty, ho varoval: „Chlapče, jednou tě ​​někdo zabije!“

Sam se stal ozbrojeným strážcem drogových dealerů, ale pronásledovala ho slova jeho otce a čím dál víc se bál, že ho kvůli drogám zabijí. Po divoké rvačce v baru, která ho málem stála život, se rozhodl ho změnit.

Obrátil se k bohu a stal se křesťanským kazatelem. Dle otevřených zdrojů vycestoval do jižního Súdánu poprvé v roce 1998 na misijní cestu.

Podle jeho organizace ho zlomil nález těla dítěte roztrhaného nášlapnou minou. Rozhodl se pomáhat místnímu obyvatelstvu. Se ženou Lynn později založil organizaci Angels of East Africa a sirotčinec v Nimule u ugandské hranice. Podle dostupných údajů se v něm dnes stará zhruba o 185 dětí.

Válka v Africe a kazatel s útočnou puškou

Region byl v 90. letech zasažen druhou súdánskou občanskou válkou, která skončila mírovou dohodou v roce 2005. Jižní Súdán vyhlásil nezávislost v roce 2011. Konfliktu se účastnila mimo jiné i Lord’s Resistance Army (LRA), partyzánská skupina pod vedením Josepha Konyho.

LRA vznikla v Ugandě a proslula únosy dětí. Chlapce nutila bojovat a dívky zneužívala. Mezinárodní trestní soud vydal na Konyho zatykač v roce 2005.

Tíhu bojů s LRA nesly především ugandské ozbrojené síly (UPDF), které v prosinci 2008 vedly operaci Lightning Thunder s podporou USA. V roce 2011 vyslaly Spojené státy do regionu kolem stovky vojenských poradců. Později vznikla také regionální jednotka Africké unie

Childers ve svých knihách a vystoupeních uvádí, že vedl ozbrojené výpravy proti LRA a vysvobozoval děti z řad rebelů. Na veřejnosti se prezentoval s útočnou puškou typu AK-47. Jeho organizace tvrdí, že zachránila tisíce dětí. Tyto údaje se ale nedají nezávisle ověřit.

Podle Childerse během záchrany dětí z oddílů rebelů spolupracoval s jednotkami SPLA (Sudan People’s Liberation Army).

Machine Gun Preacher: Otazníky nad knězem

Příběh má ale i druhou stránku. Magazín Foreign Policy v roce 2011 zveřejnil analýzu, podle níž by bylo potřeba „zázraku”, aby byla pravdivá všechna jeho tvrzení. Podle dokumentu, který novináři zmiňují, měl Childers povolení držet pistoli a pušku pro osobní ochranu. To je něco zcela jiného než vedení ozbrojených operací na záchranu dětí.

Mluvčí SPLA podle otevřených zdrojů uvedl, že organizace Childerse nezná. Jiný zástupce armády podle citací v médiích tvrdil, že Childers řídil sirotčinec a nic víc. Childers tato tvrzení odmítá a říká, že bojoval po boku SPLA.

Christianity Today v roce 2011 popsal spor s místní komunitou v Nimule. Svědci tehdy uvedli, že děti v dětské vesničce Shekinah Fellowship jsou podvyživené, nezdravé a nešťastné. Několik místních obyvatel včetně pastorů, vládních úředníků a vysoce postaveného člena armády sdělilo serveru Christianity Today, že Childers o své práci v této africké zemi přeháněl nebo přímo lhal.

Představitelé obce požadovali, aby byl sirotčinec předán místním organizacím kvůli údajnému zanedbávání péče o děti. Reportér časopisu ale při návštěvě zařízení žádné závažné nedostatky nezaznamenal.

Marketing, legenda o ozbrojeném knězi a Gerard Butler

Film Marca Forstera z roku 2011 s Gerardem Butlerem proměnil Childerse v mezinárodně známou postavu. Film staví na vizuálně silném příběhu, ale nechává stranou složité politické pozadí postkoloniálních zemí v Africe.

Hlavním limitem příběhu o knězi, který s AK-47 osvobozoval děti je nedostatek nezávislých důkazů o bojových akcích. Doložitelné jsou ale jeho humanitární aktivity, tedy sirotčince a školy. A už jen jeho ochrana těch nejzranitělnějších si zaslouží obdiv.

Zdroj: Christianity Today, Eternity, Angels of East Africa
Autor/Licence fotografie: Sam Childers, Toglenn – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0

Podle Kaushala znamená, že neúspěch Ruska v realizaci projektu strategického bombardéru nové generace PAK DA, který měl nahradit letouny Tu-95MS a Tu-160, nutí Moskvu připravit i jiné způsoby, jak posílit bojové schopnosti svých stávajících letadel.

Ch-BD s deklarovaným doletem 6 500 km tuto strategii splňuje. Raketa je však větší než Ch-101, což znamená, že Tu-95MS a Tu-160 vyžadují specifické úpravy.

Arktida a schopnost úderu na území USA

Kaushal tvrdí, že dlouhý dolet rakety Ch-BD by mohl ruským strategickým bombardérům umožnit zasáhnout cíle ve Spojených státech, a to i při startu z míst mimo dosah amerických systémů protivzdušné obrany. Jednou z potenciálních oblastí pro starty je Alexandrova země v ruské Arktidě.

Spojené státy ale monitorují přípravy bombardérů Tu-95MS a Tu-160 na vzlety a raketové údery. V případě jaderné eskalace by to vystavilo ruské strategické letecké základny, včetně Engelse a Olenyjv evropské části Ruska, preventivním úderům NATO.

PAK DA: Proč Rusko potřebuje novou raketu Ch-BD

Ch-BD je nová ruská střela s plochou dráhou letu, která má podle dostupných údajů dosáhnout doletu přibližně 6 500 km. Vyvinout ji měla konstrukční kancelář Raduga. Její primární význam spočívá v tom, že má prodloužit využitelnost stárnoucí flotily strategických bombardérů v době, kdy se nový stroj PAK DA zpožďuje.

Veřejně se o ní začalo mluvit na podzim 2023. Potvrzených technických údajů je ale dodnes málo a řada informací vychází z ruských prohlášení a nepřímých zdrojů.

Základem ruského vzdušného úderného potenciálu jsou dlouhodobě střely Ch-55 ze sovětské éry a jejich nástupci Ch-101 a Ch-102. Ch-101 se používala během ruského angažmá v Sýrii, a používá se dodnes při útocích na Ukrajinu. Její dolet se podle otevřených zdrojů pohybuje zhruba kolem 2 500–3 000 km.

Ch-BD je označována jako vývojový stupeň rodiny Ch-101/102. Označení Izdělije 506 se objevuje v ruských dokumentech.

Zprávy o vývoji se v ruských médiích objevovaly už od roku 2017. Původně byla střela určena pro připravovaný stealth bombardér PAK DA. Ten ale stále neexistuje jinde než na papíře, a proto se do popředí dostává adaptace do stávajících letounů.

Na podzim roku 2025 zveřejnil ukrajinský obranný deník Militarnyj uniklé ruské dokumenty, které naznačovaly, že strategická letecká flotila ruských Vzdušno-kosmických sil měla v roce 2024 obdržet 16 raket Ch-BD a dalších 16 v roce 2026. Cena každé rakety byla údajně 4,5 milionu dolarů.

Pokud by obě dodávky byly dokončeny podle plánu, Rusko by v rámci těchto zadávacích plánů obdrželo celkem 32 střel s plochou dráhou letu Ch-BD.

Pomalý náběh výroby Tu-160M a zpoždění programu PAK DA přitom omezují počet nosičů, které mohou střely nést. Rusko se snaží zachovat vzdušnou složku strategického odstrašování i bez nového bombardéru PAK DA.

Skutečný dopad nové střely ale bude záviset na tom, kolik střel a nosičů bude mít Rusko reálně k dispozici.

Limity systému Ch-BD

Mezi hlavní omezení nové střely patří:

• nutnost úprav nosičů Tu-95MS a Tu-160M, protože střela je větší než Ch-101
• malý počet plánovaných kusů (32 podle zveřejněných dokumentů)
• zranitelnost základen a letadel před startem
• závislost na tempu výroby modernizovaných Tu-160M

Podobné americké a čínské systémy

Z amerického pohledu je logickým protějškem střela LRSO, která má nahradit stárnoucí AGM-86 ALCM. Ta je ale především jadernou zbraní, zatímco Kh-BD je označována jako primárně konvenční s možností jaderné varianty.

Rozdíl je i v situaci kolem bombardérů. USA postupují s modernizací vlastní strategické složky rychleji díky bombardéru B-21, a také Čína pokračuje v rozvoji dálkových úderných prostředků.

Zdroj: Meta Defense, Defence-UA, CNews, RUSI
Autor/Licence fotografie: Tu-95MSM se střelami Ch-101, Dmitry Terekhov, CC BY-SA 2.0

Velitelství námořních systémů (NAVSEA) prostřednictvím své organizace Team Submarine a kanceláře programu SSN(X) (PMS 351) vydalo 9. října oznámení o vyhledávání zdrojů za účelem shromáždění informací z oboru pro průzkum trhu a plánování akvizic. Odpovědi je třeba zaslat do 15. října 2026.

Cílem je získat základní informace o domácích průmyslových kapacitách, identifikovat potenciální potřeby kapitálových investic a informovat námořnictvo o možnostech výstavby ponorek SSN(X). Hodnocení se zaměřuje na kapacity zařízení a pracovní síly potřebné k podpoře výstavby jaderných ponorek v delším časovém období.

Mezi požadované schopnosti patří kompletní výroba trupu, modulární vybavení, integrace přesných systémů, instalace reaktorového prostoru a testování po dodání. Námořnictvo také hledá informace o dostupné kapacitě suchých doků, specializovaném výrobním zařízení a dostupnosti kvalifikovaného personálu pro projektování lodí.

Mezi kritickou infrastrukturu uvedenou v oznámení patří certifikované suché doky nebo plovoucí doky, dílny na výrobu těžkých modulů a portálové jeřábové systémy schopné zvedání a přemisťování hlavních modulů ponorek.

US Navy: SSN(X) jako ochránce amerického Pacifiku

Program SSN(X), formálně Next-Generation Attack Submarine, vznikl s cílem spojit do jedné platformy vlastnosti tří odlišných tříd současné americké ponorkové flotily, třídy Seawolf, Virginia a nově přicházející třídy Columbia.

Program byl poprvé představen v roce 2014, přičemž americké námořnictvo tehdy počítalo s dokončením analýzy designu do roku 2024 a se zahájením stavby přibližně o deset let později. Realita se od tohoto plánu postupně vzdalovala.

Zahájení stavby, původně očekávané mezi lety 2031 a 2034, se posunulo na fiskální rok 2035 a poté kvůli rozpočtovým tlakům, prioritizaci programu Columbia a kapacitním limitům loděnic až na fiskální rok 2040.

Fiskální rok 2026 přinesl programu přibližně 623 milionů dolarů na pokračující výzkum a vývoj, což udržuje technologickou kontinuitu, ale nijak neřeší, kdy se první operační ponorky reálně objeví ve flotile. Podle analýzy think-tanku Naval Submarine League zůstávají přesné parametry návrhu vysoce utajované, analytici však očekávají prvky jako rozšířené torpédové vybavení, zdokonalené sonarové soustavy a integraci s bezpilotními podmořskými systémy.

Kongresová rozpočtová kancelář (CBO) odhaduje jednotkovou cenu jedné ponorky SSN(X) mezi 7 a 8,7 miliardy dolarů, zatímco vlastní odhad námořnictva se pohybuje kolem 5,8 miliardy dolarů.

Čína bude disponovat 80 ponorkami do roku 2035

Současná útočná ponorková flotila USA zahrnuje přibližně 20 ponorek třídy Los Angeles, tři Seawolfy a 26 ponorek Virginia, přičemž přesný počet kolísá podle toho, zda se počítají i jednotky procházející údržbou. Vyřazování stárnoucích Los Angeles bude v první polovině 30. let předstihovat tempo dodávek nových ponorek.

Podle aktuálních plánů by měla flotila útočných ponorek dosahovat přibližně 47 kusů ve fiskálním roce 2027, propadnout se na minimum 45 kusů v letech 2030–2031 a postupně se zvýšit na 56 kusů do fiskálního roku 2040. Za těchto předpokladů by námořnictvo nemuselo dosáhnout svého stanoveného cíle 66 ponorek dříve než ve 40. letech tohoto století.

Tento propad se časově kryje s odhady, že Čína by mohla disponovat přibližně 70 ponorkami do roku 2027 a asi 80 do roku 2035, včetně moderních ponorek typu 095. Větší čínská flotila může hlídkovat v přístupech k Tchaj-wanu, Jihočínském moři a klíčových úžinách v západním Pacifiku.

Tím nutí americké ponorky pokrývat více cílů na větších vzdálenostech, zatímco od nich zároveň očekává souběžné plnění misí sledování ponorek, ochrany letadlových skupin, průniku do sítí protipřístupových zón, zpravodajského sběru a případných přesných úderů.

K samotnému počtu se přidává i problém dostupnosti. Přibližně 37 až 40 procent amerických útočných ponorek může být v kterémkoli okamžiku mimo provoz kvůli zpožděné údržbě nebo čekání na loděnici.

Velké nesnáze v „Malé Americe“

Stavbu jaderných ponorek v USA zajišťují aktuálně jen dvě loděnice. General Dynamics Electric Boat a Huntington Ingalls Industries Newport News, jejichž kapacita je už nyní zatížena souběžnou výrobou tříd Columbia a Virginia.

Ponorky Columbia mají absolutní prioritu, protože zajišťují námořní složku amerického jaderného odstrašení, jedna ponorka této třídy si však podle dostupných údajů vyžaduje přibližně 2,5násobek pracovní síly potřebné na stavbu jedné Virginie.

Nedostatek kvalifikované pracovní síly, certifikovaných svářečů, konstruktérů, elektrikářů, potrubářů a pracovníků kontroly kvality tento problém dále prohlubuje. Zranitelnost dodavatelského řetězce, často závislého na jediném zdroji specializovaných komponent, jako jsou odlitky, pohonná zařízení nebo materiály tlakového trupu, může zpozdit celé výrobní sekvence.

Na rozšíření průmyslové základny, rozvoj pracovní síly a posílení dodavatelského řetězce je na fiskální roky 2027–2031 vyčleněno přibližně 6,2 miliardy dolarů.

Zdroj: Naval Today, Defence Security Asia, USNI News, 1945
Autor/Licence fotografie: USS Seawolf, Public Domain

Kdo je Viktor Juščenko?

Viktor Juščenko (*1954) byl třetím prezidentem Ukrajiny v letech 2005 až 2010. Před politickou kariérou vedl Národní banku Ukrajiny (1993-2000) a podílel se na zavedení hřivny v roce 1996, v letech 1999-2001 byl premiérem.

Do širšího povědomí vstoupil při prezidentské kampani 2004, během níž byl otráven dioxinem a zůstal trvale zjizvený. Po zfalšovaném druhém kole voleb v listopadu 2004 se stal tváří Oranžové revoluce a po anulaci výsledků Nejvyšším soudem zvítězil v opakovaném hlasování nad Viktorem Janukovyčem.

Jeho prezidentství provázely spory s Julií Tymošenkovou, plynové krize s Ruskem (2006, 2009), snaha o sbližování s EU a NATO a prosazování uznání hladomoru za genocidu. Kontroverzi vyvolalo mimo jiné udělení titulu Hrdina Ukrajiny Stepanu Banderovi. Pro špatné hospodářské výsledky a rozpad oranžové koalice jeho popularita výrazně klesla a v prezidentských volbách 2010 získal v prvním kole jen kolem 5 % hlasů.

Donaldu J. Trumpovi, 45. a 47. prezidentovi Spojených států 

Od Viktora Juščenka, 3. prezidenta Ukrajiny 

Pane prezidente, 

píšu tato slova bez diplomatických formulací či ceremoniálního jazyka. Píšu jednoduše, jako člověk člověku a prezident prezidentovi. Dvěma mužům, kteří chápou, že v historii existují okamžiky, kdy rozhodnutí určují nejen osud národů, ale osud svobody samotné. 

Pro Ukrajince svoboda není abstrakce. Není to slogan napsaný v politické deklaraci. Svoboda je v naší krvi. Přichází k nám přes generace – od našich kozáckých předků, od předků, kteří si nad všechno cenili svou svobodu, svou důstojnost a zemi, kterou jim Bůh dal. 

Jsme národ zakořeněný v půdě. Naše identita vyrostla z lásky k našemu domovu, našemu poli, naší vesnici, našemu městu, našemu kostelu, naší rodině a nebi nad námi. Ukrajinci nikdy nehledali to, co patří jinému národu. Ale nikdy jsme ani dobrovolně neodevzdali to, co je naše. 

Pane prezidento, podívejte se na to, co se právě teď děje na Ukrajině, v tomto okamžiku. Každý den a noc se naše města otřásají pod ruskými balistickými raketami, íránskými drony Shahed a leteckými bombami. Rusko útočí na obyčejné obytné budovy ve starobylém Kyjevě, na spící čtvrti v Záporoží, Oděse, Dnipru, Charkově a v městečcích po celé naší zemi. Rodiny jsou zabíjeny ve svých domovech. Miliony lidí žijí pod hrozbou další sirény, další exploze, další noci plné obav, zda jejich děti ráno ještě budou naživu. 

A když se mluví o „ústupcích“ nebo dohodách s Putinem, odpovědí Kremlu jsou další rakety, další drony a další krveprolití. Ukrajinské rodiny za to platí cenu. Za každou statistikou je lidský život. Matka pohřbívá své dítě. Dítě stojí u hrobu otce. Rodina se vrací k tomu, co bývalo jejím domovem, a nachází jen rozbitý beton a fotografie rozházené mezi troskami. 

Tohle není vzdálený „konflikt“. To je každodenní realita milionů Ukrajinců. 

A proti této realitě Ukrajinci slyší volání, aby Ukrajina přestala. Aby Ukrajina omezila své útoky na infrastrukturu, která financuje a udržuje ruskou válku. Aby se obchod s ruskou energií dal nějak oddělit od raket a dronů, které Rusko posílá proti ukrajinským rodinám. To nejde. 

Peníze zaplacené za ruské palivo nejsou abstraktní „obchod“. Financují ekonomiku zaměřenou na totální válku. Rusko potřebuje zdroje, aby vedlo tuto nespravedlivou válku, a Ukrajina bojuje, aby Rusko o tyto zdroje připravila. 

Mezi agresorem a národem, který se brání, je hluboký morální rozdíl. 

Pane prezidente, Amerika zná tento rozdíl lépe než většina národů. Ví, jak nebezpečné je věřit, že obchod může zkrotit agresora nebo rozpustit hrozbu. Historie nás tuto lekci naučila za strašlivou cenu. 

Před vstupem Spojených států do druhé světové války Amerika obchodovala s císařským Japonskem, včetně strategicky důležitých surovin. Washington léta doufal, že se vyhne velké válce v Pacifiku. Nakonec ani ekonomický tlak, ani diplomacie nedokázaly katastrofě zabránit a 7. prosince 1941 byl napaden Pearl Harbor. 

Historie se nemusí opakovat přesně, ale znovu položí stejné otázky. Jakou cenu platí svobodné národy, když je agrese odměněna místo zastavení? 

Ukrajina vkládala bezmeznou důvěru do mezinárodního řádu vedeného Spojenými státy. Když se zhroutil Sovětský svaz, Ukrajina zdědila jeden z největších jaderných arzenálů na světě. Během jednání s našimi spojenci jsme souhlasili, že ho vzdáme. Udělali jsme to, protože jsme věřili, že svět řízený dohodami je bezpečnější než svět řízený jadernými zbraněmi. 

V roce 1994 Spojené státy americké spolu se svými partnery podepsaly Budapešťské memorandum, které Ukrajině poskytlo oficiální záruky bezpečnosti, suverenity a nedotknutelnosti našich hranic. Zaručili se, že proti Ukrajině nepoužijí sílu ani jí nebudou vyhrožovat. Amerika převzala morální odpovědnost vůči Ukrajině. Tak jak může dnes kdokoli, když nás napadl zrádný nepřítel, zapomenout na podpis Ameriky na tomto dokumentu? 

Ukrajina slovo dodržela. Rusko slovo porušilo. 

Tato historie má dnes význam. Protože když se národ vzdá nejmocnější zbraně na Zemi výměnou za mezinárodní závazky a je později napaden právě jedním z těch států, které tyto závazky učinily, důsledky sahají daleko za hranice Ukrajiny. 

Každý národ na světě to sleduje a ptá se, zda dohody s velmocemi něco znamenají. Ptá se, zda vzdání se jaderných zbraní zem změní v bezpečnější nebo zranitelnější. A sleduje Ameriku. 

Pane prezidento, naše národy spojuje víc než smlouvy a diplomacie. Stáli jsme spolu mnohokrát již dříve. Jeden ze šesti mariňáků, kteří zvedli americkou vlajku na Iwo Jimě, byl seržant Michael Strank (podle Wikipedie se ale Strank narodil v rusínské rodině ve dnešní slovenské jarabině) , jehož rodina pocházela z Lemkivščyny a který dal svůj život v boji za Spojené státy.

Když se v dubnu 1945 americké a sovětské síly setkaly u Labe, amerického poručíka Williama Robertsona nejprve objal ukrajinský chlapec z čerkaské oblasti, Oleksandr Silvaško. Ukrajinští vojáci sloužili po boku amerických sil v Iráku a Afghánistánu a dnes Ukrajina pokračuje v sdílení svých těžce získaných vojenských zkušeností se svými americkými partnery, včetně expertízy v boji proti dronům navržených Íránem. Ukrajinci a Američané prolévali krev společně v obraně svobody proti tyranii. 

Pane prezidente, nade všechno je tu jedna věc, kterou chci, abyste vy a svět pochopili. 

Nenechte se zmást ukrajinskou touhou po míru za ochotu kapitulovat. Ukrajinský duch nelze a nebude zlomen. 

Žádný lid nechce mír víc než lid, jehož děti jsou zabíjeny. Ale mír nemůže přijít tím, že požádáme oběť, aby zaplatila cenu za zločiny agresora. Nemůžeme souhlasit s mírem, který později způsobí smrt více našich dětí a vnoučat. 

Jsme lid s hlubokými kořeny, vázaný k naší zemi láskou, prací a duchem svobody. Nikdy svou zemi nikomu dobrovolně nevydáme. Je to náš domov, daný nám Bohem. Byli jsme tady, jsme tady a vždycky tu budeme. Nemůžeme být zastrašeni raketami a nemůžeme být donuteni ke kapitulaci. 

Ukrajinská identita byla kována celými staletími pokusů o její vymazání. Ruská říše se snažila umlčet náš jazyk, zničit naši kulturu, vyhladovět náš lid, uvěznit naše vůdce a přepsat naši historii. A přesto Ukrajina přežila. Přežili jsme, protože naše kořeny jsou hluboké, a protože v našich žilách koluje krev svobodného lidu. 

Rusko může ničit naše budovy. Může terorizovat naše města. Může zabíjet náš lid. Ale nemůže zničit to, co jsme. Nemůže donutit Ukrajince, aby přestali být Ukrajinci. 

Pane prezidente, velikost Ameriky nebyla vybudována ústupky vůči tyranii, ale pochopením, v rozhodujících okamžicích její historie, že svobodu je třeba bránit dříve, než se cena za její obranu stane nezměřitelně vyšší. 

Ukrajina tento princip dnes brání životy našeho lidu. 

Dnes stojí svobodný svět před otázkami většími než Ukrajina samotná. Zda hranice mohou být měněny silou, zda dohody mezi národy ještě mají význam, zda bude agrese odměněna, a zda se svobodný svět postaví po boku těch, kteří volí svobodu. 

S tyrany se nevyjednává, tyrani se zastavují. 

Pane prezidento, věřím, že Amerika to chápe. 

S vírou v pravdu, svobodu a čest svobodného světa, 

Viktor Juščenko, prezident Ukrajiny 2005 – 2010

Zdroj: X.com, Centrum Europy
Autor/Licence fotografie: Viktor Juščenko, Zoda.gov.ua, CC BY 4.0

Hef Wonen, rotterdamská bytová asociace spravující více než 30 000 nájemních bytů, komerčních nemovitostí, parkovacích zařízení a rezidenčních pečovatelských komplexů, se zavázala vytvářet cenově dostupné, vysoce kvalitní bydlení a živé čtvrti pro své obyvatele. V rámci této mise se organizace snažila modernizovat svou dohledovou infrastrukturu, aby zlepšila bezpečnost, zefektivnila provoz a podpořila své dlouhodobé cíle udržitelnosti.

Aby se tyto výzvy vyřešily, Hef Wonen spolupracoval s Hanwha Vision a systémovým integrátorem Alphatron Security na nasazení škálovatelného, budoucnosti připraveného řešení video dohledu, které bylo navrženo tak, aby zvýšilo efektivitu operátorů, urychlilo reakční časy a poskytlo základ pro budoucí inovace.

Jediný zdroj pravdy

Aby poskytli vynikající zážitek obyvatelům a zajistili bezpečnost a zabezpečení, vedení Hef Wonen si uvědomilo, že potřebují integrovat veškerý svůj video dohled do jediné platformy.

Tým se obrátil na systémového integrátora Alphatron Security, který již dříve úspěšně spolupracoval s Hanwha Vision na jiných distribuovaných lokalitách. Hanwha Vision byla zřejmou volbou vzhledem k jeho úspěšné historii, široké škále kamer a dalších zařízení, které mohly podpořit potřeby Hef Wonen, a jeho otevřené WAVE VMS, které se integrovalo se systémy bytové korporace, aby přineslo každý zdroj informací na jedno místo.

Široká produktová řada Hanwha Vision znamenala, že Hef Wonen mohl vybírat z mnoha různých kamer, které odpovídaly potřebám a rozpočtu týmu.

Hanwha Vision: 2 000 kamer na více než 200 lokalitách

Na více než 200 rezidenčních lokalitách Hef Wonen bylo nainstalováno přes 2 000 kamer QNV-6082R a ANV-L6082R. QNV-6082R 2MP síťová dome kamera poskytuje 24/7 dohled s 30m infračerveným dosahem. Pohled na chodbu umožňuje operátorům sledovat úzké oblasti, jako jsou chodby nebo průchody.

Detekce pohybu upozorňuje operátory na pohyb, aby mohli dále vyšetřovat, a detekce manipulace a rozostření znamená, že tým může rychle reagovat na jakékoli události, které by mohly zabránit zachycení záznamu.

ANV-L6082R 2MP venkovní dome kamera zajišťuje, že operátoři mohou efektivně monitorovat venkovní oblasti po celém místě, včetně vstupů/výstupů, skladovacích prostor a kontejnerových úložišť. ANV-L6082R je robustní zařízení s hodnocením IP66 a IK10, které odolává nepříznivému počasí a detekuje manipulaci.

Dodává se s podporou WiseStream II, která poskytuje vysoce kvalitní videozáznam při nižší šířce pásma, což pomáhá snižovat náklady na úložiště.

Tyto kamery jsou podporovány systémem Wisenet WAVE VMS, všestranným systémem pro správu videa, který podporuje video analytiku poháněnou AI a integraci více zařízení prostřednictvím svého otevřeného SDK/API. Operátoři mohou provozovat WAVE VMS na stolních a mobilních zařízeních, což jim umožňuje být informováni o událostech při hlídkování na zemi nebo při práci na dálku. Systém je plně v souladu s GDPR.

Konsolidovaný systém video dohledu poskytuje operátorům intuitivní způsob, jak proaktivně monitorovat důležité části systému na více než 200 lokalitách, na dálku. To zlepšilo efektivitu týmu a bezpečnost obyvatel, zatímco poskytuje budoucnosti odolný, otevřený systém, který může škálovat a přidávat nové funkce podle potřeby.

Zdroj: Hanwha Vision
Autor/Licence fotografie: Ilustrační fotografie, Hanwha Vision

Podle komentáře bývalého operátora protiponorkového boje amerického námořnictva Seana Spoontse, který 9. října 2026 vyšel na webu 1945, jde ale o nezaslouženou pověst.

Přezdívka „černá díra“ a ruská propaganda

Kilo je označení NATO pro řadu ruských diesel-elektrických útočných ponorek. Přezdívka „černá díra“ odkazuje na nízkou akustickou signaturu lodi, kterou je při tichém režimu těžké zachytit sonarem. Ponorky třídy Kilo disponují dvěma vrstvami pláště ocelového trupu.

Plavidlo má šest samostatných oddílů, což zvyšuje jeho odolnost proti potopení a zajišťuje vysokou bezpečnost i v případě narušení jednoho nebo dvou oddílů.

Lodě třídy Kilo jsou vybaveny automatizovaným řídicím systémem, který umožňuje rychlé nabíjení torpéd, který lze ovládat na dálku nebo přímo z velitelského stanoviště. Systémy velení, řízení a hašení požáru se nacházejí v hlavní řídicí místnosti, oddělené od ostatních oddílů. Parametry třídy Kilo se lehce liší podle varianty. Udávají se přibližně tyto hodnoty:

• výtlak pod hladinou zhruba 3 000 tun,
• délka kolem 70–74 metrů,
• posádka asi 52 osob,
• autonomie kolem 45 dnů,
• rychlost pod hladinou přibližně 17 uzlů (u modernizované verze 636.3 se uvádí vyšší hodnota),
• výzbroj tvoří torpédomety ráže 533 mm a u verze 636.3 také střely Kalibr.

Právě schopnost nést střely Kalibr z ní učinila platformu se schopností úderu na pozemní cíle, což je pro její dnešní význam důležitější než samotná „nenápadnost“ pod hladinou.

Kilo: Třída kompromisů a střely Kalibr na palubě

Spoonts ale tvrdí, že Kilo je skutečně tichá jen při rychlosti kolem 3 uzlů, tedy zhruba tempu chůze. Jakékoliv zvýšení rychlosti znamená zvýšení hluku a snížení výhody, kterou má nad nepřítelem.

Spoonts také upozorňuje, že takto pomalu pohybující se ponorka může zaútočit na nehybný cíl, ale proti rychle se pohybující skupině lodí potřebuje, aby jí cíl přišel přímo do cesty.

Dalším argumentem je závislost na dobíjení baterií. Po několika dnech až týdnech pod vodou musí ponorka vynořit šnorchl a spustit dieselové motory, což výrazně zvyšuje hluk i vizuální a radarový podpis. Stává se z ní hlučná kachna sedící u hladiny, a tedy snadný cíl.

Autor tvrdí, že tím se dosah akustické detekce ponorky více než čtyřnásobně zvětš a potvrzuje tak fakt, že u klasické diesel-elektrické ponorky je dobíjení nejzranitelnější fází pobytu na otevřeném moři.

Hrozí i to, že šnorchl by z letadla typu P-3 Orion nebo S-3 Viking zachytil radar. Navíc Rusové nedali Kilu tažený pasivní sonarový systém a s běžícími motory vydává tolik hluku, že jeho hydrofony namontované na trupu slyší jen málo jiného než samy sebe.

Černá díra: Kilo tiché je, ale jen podle ruských standardů

Spoonts tvrdí, že omezená autonomie váže Kilo k domovskému přístavu v okruhu několika set kilometrů. Nepřítel pak může čekat u výjezdu z přístavu a zasáhnout loď v předvídatelném čase.

Rusové chválili tichost ponorek třídy Kilo pod vodou, ale podle Spoontse nesmíme zapomenout, že tato tichost se měří ruskými standardy a schopnostmi jejich akustického vybavení pro protiponorkové boje. A ty nejsou zdaleka není tak dobré jako u amerického námořnictva.

Strategicky tedy zůstává Kilo relevantní hlavně jako levnější nosič střel Kalibr. Její hodnota v boji proti americkým svazům letadlových lodí se blíží nule.

Sovětské ponorky, kterých se Američani báli

Autor jako ponorku, které se američtí námořníci skutečně báli, uvádí sovětskou třídu Victor, kdy dokonce docházelo ke srážkám s americkými loděmi.

Jako příklad uvádí srážku z 21. března 1984 v Japonském moři, kdy se ponorka K-314 třídy Victor I (Projekt 671) srazila s americkou letadlovou lodí USS Kity Hawk.

Zdroj: 1945, The National Interest, Vietnam.vn
Autor/Licence fotografie: Kilo, Ponorka Projekt 877, LA(Phot) Guy Pool/MOD, OGL v1.0

Jde o událost s širokým dosahem. Agentura Reuters označila útok na Sasovo za první velký zásah ruského datového centra od začátku války. Válka dronů se tak podle otevřených zdrojů přesouvá od rafinerií a přístavů také k digitální infrastruktuře.

Yandex: Tři útoky za čtyři dny

První úder dopadl v noci na 8. října na datové centrum Sasovo v Rjazaňské oblasti. Yandex potvrdil požár a pozastavení provozu na tomto místě, které hostí desítky tisíc serverů. Centrum funguje od roku 2014 v areálu bývalého podniku Sasta.

Druhý zásah následoval 9. října v Kalužské oblasti. Yandex uvedl, že několik modulů tamního datového centra bylo zcela vyřazeno z provozu. Podle Militarnyi jde o největší datové centrum firmy, které v průmyslovém parku Grabcevo působí od roku 2022.

Třetí útok se podle Militarnyi odehrál 11. října na centrum ve Vladimiru. O útocích informují primárně ukrajinská média a otevřené zdroje.

Tři superpočítače Yandexu a jejich technické parametry

Yandex provozuje tři superpočítače určené k trénování neuronových sítí. Všechny jsou postavené na stejné architektuře:

• procesory AMD EPYC,
• GPU NVIDIA A100,
• propojení sítí InfiniBand.

Podle dostupných údajů mají výkon:

• Chervonenkis (Sasovo): 29,42 petaflopů, nejvýkonnější superpočítač firmy,
• Lyapunov (Sasovo): 20,03 petaflopů,
• Galushkin (Vladimir): 20,64 petaflopů.

Chervonenkis se při uvedení v roce 2021 umístil na 19. místě žebříčku TOP500. Dnes už je v druhé stovce, protože sankce brání modernizaci. Podle Reuters Yandex systémy využívá k trénování svého velkého jazykového modelu YandexGPT.  Špičkový výkon Chervonenkise je nyní o řády nižší než u nejvýkonnějších strojů světa. Ruský průmysl ho přesto bral jako domácí základ pro trénování AI.

Potvrzeno je poškození datových center Sasovo a Kaluga, a to samotným Yandexem. Sasovo hostí dva ze tří superpočítačů firmy, Lyapunov a Chervonenkis. Yandex také sdělil, že zatím nemůže potvrdit, zda půjde zařízení v Sasovu obnovit.

Tvrzení, že všechny tři superpočítače jsou mimo provoz, pochází z T-invariantu a zprostředkovaně z webu Militarnyi. Yandex je zatím nepotvrdil. Rozsah škod na samotných výpočetních systémech proto zůstává nejasný.

Meduza navíc upozorňuje, že není jasné, zda bylo zamýšleným cílem dronů datové centrum, nebo sousední průmyslový závod. Areál Sasta podle dostupných zpráv zahrnuje dílny, výzkumná pracoviště a slévárnu pro ruský obranný průmysl.

Obnova pod sankcemi bude obtížná

Následky pocítili zákazníci, když výpadek zasáhl weby Ruských drah, operátora MegaFon i několika médií, která na infrastruktuře Yandexu závisejí. Podle The Moscow Times, kterou cituje Militarnyi, se problémy projevily i mimo Rusko.

Akcie společnosti na Moskevské burze po zprávě o útoku klesly zhruba o čtyři procenta.

Obnova případně poškozených superpočítačů bude velmi obtížná nejen díky globálnímu nedostatku čipů a komponent. Primárním problémem jsou sankce díky kterým je dovoz přes neoficiální kanály velmi drahý.

Které superpočítače Rusku zůstaly a války o datová centra

Podle Militarnyi leží jediné dva z šesti největších ruských systémů, které jsou relativně chráněné, ve Skolkovu u Moskvy. Jde o Christofari a Christofari Neo společnosti Sber. Oblast kryje protivzdušná obrana hlavního města.

Další systém, GROM telekomunikační společnosti MTS, stojí v Lytkarinu u Moskvy. Zbylá centra Yandexu jsou v Mytišči a Ivantějevce.

Útoky fungují samozřejmě obousměrně. Ruské ministerstvo obrany tvrdilo, že ukrajinská datová centra zpracovávají zpravodajská data pro ukrajinské ozbrojené síly. Podle DCD utrpělo škody od dronů několik ukrajinských zařízení, mimo jiné Parkovyi, MiroHost, Datagroup či Vodafone Ukraine.

Případ ukrajinským a ruských datových center zároveň ukazuje, že datová centra se stala legitimním cílem válečných operací. Chránit je bude muset každý stát, který na nich staví ekonomiku i obranu.

Zdroj: Militarnyi, Meduza, Kyiv Post, The Star
Autor/Licence fotografie: Superpočítač Chervonenkis, Yandex press service

Z něj byly později vyvinuty nejen křižníky Ticonderoga, ale nepřímo také mnohem slavnější torpédoborce Arleigh Burke.

Spruance vznikl pro jednu konkrétní válku

Když se v roce 1975 USS Spruance (DD-963) dostal do služby, Spojené státy připravovaly své námořnictvo především na střet se Sovětským svazem. Jednou z největších hrozeb byly rychlé a stále tišší sovětské ponorky, které mohly ohrozit americké letadlové lodě.

Spruance proto nebyl od začátku navržen jako univerzální „raketový křižník v menším balení“. Jeho hlavním úkolem byl protiponorkový boj (ASW) a doprovod svazů letadlových lodí. Tomu odpovídala také konstrukce.

Americké námořnictvo vytvořilo neobvykle velký torpédoborec. Plavidlo měřilo přibližně 172 metrů, mělo plný výtlak kolem 9 250 tun a konstrukce poskytovala dostatek prostoru nejen pro posádku, ale také pro rozsáhlou elektroniku, sonary, zbraně a dva vrtulníky.

Velikost nebyla samoúčelná. Spruance měl být schopný dlouhodobě operovat na otevřeném oceánu a současně poskytovat kvalitní platformu pro detekci ponorek.

Revoluční třída pro americké námořnictvo

Spruance se stal první třídou amerických torpédoborců, která byla od počátku poháněna plynovými turbínami. Čtyři turbíny General Electric LM2500 poskytovaly dohromady přibližně 80 000 koňských sil a poháněly dvě hřídele. Maximální rychlost dosahovala zhruba 32,5 uzlu.

Dnes to může působit samozřejmě, ale v polovině 70. let minulého století šlo o významnou změnu.

Plynové turbíny nabízely vysoký výkon v relativně kompaktním prostoru, rychlé uvedení do provozu a zjednodušení některých aspektů provozu ve srovnání s klasickými parními turbínami.

Ještě důležitější byla samotná koncepce lodi. Spruance byl navržen s ohledem na budoucí modernizace. Prostor, hmotnostní rezervy a kapacita elektrické energie umožňovaly v průběhu služby instalovat nové zbraňové a elektronické systémy.

Dobové materiály amerického námořnictva skutečně zdůrazňovaly modulární charakter konstrukce a možnost budoucího doplňování výzbroje.

Zabiják sovětských ponorek

V oblasti ASW patřil Spruance k tomu nejlepšímu, co tehdejší americké námořnictvo nabízelo. Kombinace velkého a stabilního trupu, nízké akustické signatury, výkonného sonaru SQS-53, vlečného systému SQR-19 a dvou vrtulníků tvořila velmi silnou platformu pro vyhledávání nepřátelských ponorek.

Naopak ale kritici mu vytýkali relativně slabou protivzdušnou výzbroj a velký trup v poměru k počtu nesených zbraní. Jenže přesně to byla cena za specializaci na lov ponorek.

Tomahawky pro ošklivé káčátko US Navy

Spruance se postupně změnil. Původní konfigurace byla během služby významně modernizována a americké námořnictvo využilo právě rezervy, které konstrukce poskytovala.

Čtyřiadvacet z 31 lodí dostalo 61článkový systém Mk 41 VLS. Ten umožňoval používat především střely Tomahawk a protiponorkové střely VLA. Některé lodě přitom předtím dostaly Tomahawky v obrněných kontejnerových odpalovačích.

Tím se Spruance proměnil z relativně nenápadného ASW torpédoborce v zajímavou údernou platformu.

Během operace Desert Storm lodě třídy Spruance vypustily 112 ze 288 Tomahawků použitých v rámci tehdejší kampaně. USS Fife (DD-991) odpálila sama více než 60 střel.

Najednou se ukázalo, že konstrukce, která byla v 70. letech kritizována jako příliš velká a málo vyzbrojená, má značný modernizační potenciál.

Arleigh Burke: A potom přišel univerzální voják

Třída Arleigh Burke nevznikla ve vzduchoprázdnu. Americké námořnictvo při jeho vývoji využilo zkušenosti ze Spruance. Oficiální materiály US Navy výslovně uvádějí, že DDG-51 převzal značnou část pohonného sýstému právě ze Spruance. Současně však dostal zcela nový trup, a především integrovaný systém Aegis.

Burke využil čtyři plynové turbíny LM2500 stejně jako jeho předchůdce, ale kolem nich postavil mnohem schopnější bojový celek. Základem se stal radar SPY-1 a bojový systém Aegis, který spojoval radar, počítačové řízení, řízení palby a raketové systémy do jednoho integrovaného systému.

To zásadně změnilo úlohu torpédoborce.

Spruance mohl být vynikajícím lovcem ponorek (kdyby došlo k válce se SSSR) a po modernizaci se stal schopnou údernou platformou díky Tomahawkům. Burke však dokázal současně působit nejen proti ponorkám, hladinovým cílům, letadlům i řízeným střelám ale později získal také schopnost protiraketové obrany.

Přesto se nedá říct, že Spruance prohrává ve srovnání na celé čáře. Starší třída torpédoborců měla několik velmi zajímavých vlastností. Velký trup poskytoval vynikající platformu pro ASW vybavení, dva vrtulníky a budoucí modernizace.

V původní roli ochrany svazů letadlových lodí před sovětskými ponorkami byl její design mimořádně dobře promyšlený.

Velký trup navíc poskytoval značnou rezervu pro další systémy. Právě z konstrukčního základu Spruance vznikla také třída AEGIS křižníků Ticonderoga.

V čem Burke Spruance překonal?

Slabina Spruance se objevila ve chvíli, kdy se požadavky na americké hladinové lodě změnily.

Studená válka skončila, hrozba sovětské ponorkové flotily se změnila a americké námořnictvo potřebovalo stále více univerzální lodě schopné současně řešit vzdušné, hladinové, podhladinové i pozemní cíle.

Burke byl pro tento nový svět mnohem vhodnější.

Už první lodě třídy dostaly Aegis a Mk 41 VLS. Pozdější varianty získaly výrazně modernější senzory, schopnost balistické protiraketové obrany, dva vrtulníky a další modernizace. U Flight III se navíc Aegis kombinuje s radarem SPY-6.

Zatímco Spruance musel být postupně modernizován, aby se jeho původní konstrukce přizpůsobila novému prostředí, Burke byl od začátku navržen jako víceúčelový raketový torpédoborec.

Ironií osudu je, že Spruance své schopnosti neztratil. Jeho problémem bylo, že jeho schopnosti začaly být dostupné na jiných lodích. Poslední loď revoluční třídy byla vyřazena v roce 2005, výrazně dříve před původně předpokládanou životností.

Pokud bychom si tedy položili otázku „který torpédoborec je lepší jako bojová loď?“, vítězem je jednoznačně Arleigh Burke. Pokud by ale otázka zněla „která konstrukce byla ve své době revolučnější?“, Spruance je ta správná odpověď.

Nejdůležitější je, že Burke vlastně není popřením třídy Spruance. Je její evolucí. Americké námořnictvo vzalo zkušenosti z velkého a robustního Spruance, přidalo Aegis a vytvořilo loď, která už nebyla pouze specialistou na ponorkovou válku, ale univerzálním vojákem.

Spruance tedy možná nebyl „nejlepším americkým torpédoborcem všech dob“. Byl však jedním z nejdůležitějších amerických torpédoborců vůbec, protože ukázal, jak může vypadat moderní velká námořní platforma, na níž lze po desetiletí měnit výzbroj a elektroniku. A právě z této filozofie později vyrostl Arleigh Burke.

Zdroj: US Navy, US Naval Institute
Autor/Licence fotografie: Spruance Class, USS Elliot (DD 967), PH1(Nac) James G. McCarter, USN, Public Domain

V hrách Rodina-Zarnica soutěží vybrané rodiny z téměř všech ruských regionů v různých cvičeních vojenského stylu.
Mezi cvičeními je házení granátů, demontáž a montáž útočných pušek Kalašnikov, taktické operace v terénu, výcvik střelby, ale i první pomoc a evakuace zraněných.

Veteráni ruské agrese na Ukrajině učí rodiny zabíjet

Tréninková hřiště připomínají válečnou zónu a zúčastněné rodiny jsou oblečeny ve vojenských uniformách a vybaveny různým vojenským vybavením. Každý tým má trenéra, veterána z války proti Ukrajině, vysvětlují organizátoři.

Hry navazují na Zarnicu, každoroční vojenskou soutěž pořádanou pro mládež. Obě iniciativy podporuje ruské ministerstvo obrany.

Údajně to byla náměstkyně ministra obrany Anna Civilovová, kdo formálně představil iniciativu Rodina-Zarnica začátkem roku 2025. Návrh následně podpořil Vladimir Putin.

„Projekt ‚Rodina-Zarnica‘ dnes spojuje rodiny, posiluje pouto mezi generacemi a integruje veterány Speciální vojenské operace do systému mentoringu a vlastenecké výchovy pro mladé lidi, “ uvedla náměstkyně v komentáři.

Letošní hry pořádaly militaristické mládežnické organizace Yunarmiya, VOIN a První hnutí spolu s tzv. státním fondem Obránci vlasti. Kreml se po léta aktivně snaží zapojit ruské děti a teenagery do militaristických mládežnických organizací. Několik set tisíc ruských dětí a mládeže je dnes členy organizací, jako jsou Yunarmiya a VOIN.

Morbidní rodinná soutěž v ruském stylu

Týmy se skládají ze dvou dospělých a dvou dětí ve věku 11 let a starších. Po regionálních kvalifikačních zápasech se setkávají rodiny z celé země v celostátním finále, které všechny trénují váleční veteráni, čti „váleční zločinci„, kteří se účastnili zabíjení na Ukrajině.

Zdroj: The Barents Observer, Government of the Murmansk region
Autor/Licence fotografie: Ruská rodina, murman.gov.ru

USS Gerald R. Ford: Nekonečných “sedm měsíců”

USS Gerald R. Ford vyplula z Norfolku 24. června 2025. Náčelník námořních operací admirál Daryl Caudle při návratu uvedl, že se původně počítalo se sedmiměsíčním nasazením. Rekord z roku 2020, 295 dní lodi USS Abraham Lincoln, tak byl překonán o více než měsíc.

Podle dostupných informací loď čtyřikrát překonala Atlantik. Podle americké tiskové zprávy a amerických médií podporovala protidrogovou misi v Karibiku, zapojila se do lednové operace proti venezuelskému prezidentovi Nicolásovi Madurovi a od 28. února se účastnila úderů na Írán v operaci Epic Fury. Letecké křídlo za tu dobu provedlo přes 11 800 startů.

Prodloužené nasazení Fordu nelze brát jako výjimku v budoucích operacích US Navy, vzhledem k trvalému nedostatku lodí, posádek a pilotů bojových letounů.

Požár prádelny: Nejvážnější událost cesty

Dne 12. března vypukl požár v zadní prádelně lodi. Uhašen a zajištěn byl zhruba po 30 hodinách. Více než 200 námořníků bylo ošetřeno kvůli vdechnutí kouře.

Požár zničil přes 100 lůžek a zhruba 600 členů posádky přišlo o své kóje po zbytek plavby. Podle CNN systém hašení nefungoval tak, jak měl. Příčinu požáru vyšetřovatelé podle dostupných informací dosud zkoumají.

Ford opustila bojové operace a 23. března zajela do Řecka k předběžným opravám. Podrobnosti o rozsahu škod zatím nejsou veřejně dostupné.

Dalším zdrojem potíží je vakuový systém odpadních vod (VCHT), který odvádí odpad sáním úzkým potrubím. Podobné systémy se používají i v lodním komerčním a výletním segmentu. Na Fordu je zhruba 650 toalet.

Zpráva amerického GAO z roku 2020 označila potrubí za poddimenzované pro posádku přes 4 000 osob. Admirál Caudle ale tvrdí, že při dodržení provozního postupu se systém neucpává.

Delší nasazení = delší oprava

Úřadující ministr námořnictva Hung Cao uvedl orientační pravidlo, kdy každých dalších 30 dní nasazení přidá k údržbě letadlové lodi zhruba 6 % práce. Podle webu 1945 překročila Ford plánovaný návrat zhruba o pět měsíců, což by dávalo přibližně 30 % navíc, a to ještě před započtením požáru. První odhady hovořily až o roce v loděnici.

Vlastní přepočet podle uvedených dat vychází nižší. Plánovaných sedm měsíců od 24. června 2025 končí koncem ledna 2026, takže překročení do 16. května činí zhruba čtyři měsíce, tedy kolem 22 %.

Rozdíl proti 30 % může plynout z jiného vymezení plánovaného návratu, údaj není jednoznačně potvrzen. Směr úvahy se tím nemění, práce jednoduše na USS Gerald R. Ford přibylo.

US Navy: Rozdělení prací na USS Gerald R. Ford

Ford vstoupila do plánované postupné údržby (Planned Incremental Availability, PIA) 7. července. Podle zdroje jde o první takovou údržbu lodi ve státní loděnici od jejího zařazení do služby v roce 2017. Opravy po požáru byly vyčleněny do samostatné údržby, kterou zajišťuje regionální centrum údržby spolu s komerčním dodavatelem.

Kontradmirál Kavon Hakimzadeh, velitel Norfolk Naval Shipyard, uvedl, že loď i tak předá za šest měsíců. Loděnice navíc začala pracovat na lodi už u mola před vstupem do doku.

Jako srovnání slouží USS Dwight D. Eisenhower, která svou údržbu dokončila o několik dní dříve. Hakimzadeh ale sám připustil, že problémy se obvykle objeví ke konci oprav.

Rozdělení prací na opravě lodi je rozumné z hlediska řízení projektu. Díky tomu vrací letadlovou loď do flotily, která ji potřebuje. Šest měsíců ale měří pouze PIA, nikoli okamžik, kdy bude loď plně obnovena i po požáru během operace Epic Fury.

Širší problém leží v infrastruktuře. Nová zpráva GAO uvádí, že všechny čtyři státní loděnice jsou staré nejméně 100 let a jejich suché doky mají v průměru 107 let. Námořnictvo plánuje na modernizaci utratit během 50 let více než 200 miliard dolarů, některé projekty však už nyní zaostávají za plánovaným harmonogramem.

Zdroj: 1945, Stripes, Breaking Defense
Autor/Licence fotografie: USS Gerald R. Ford (CVN 78), U.S. Navy photo by Erik Hildebrandt/Released, Public domain

Počty ztracených a poškozených strojů jsou důležité ve světle nákladů, výrobních kapacit a rizik v jiných regionech, kde se USA angažují.

Operace Epic Fury aneb Írán není Irák

Spojené státy zahájily operaci Epic Fury 28. února 2026 ve spolupráci s Izraelem. Podle CRS zahrnuje konflikt letecké, námořní i raketové střety napříč Blízkým východem. Intenzita bojů klesla během příměří v dubnu, ale během několika týdnů se konflikt mezi USA a Íránem opět rozhořel.

Zpráva upozorňuje, že jde o kompilaci veřejně dostupných údajů, nikoli o oficiální bilanci Pentagonu. Číslo se ještě může měnit kvůli utajení, probíhajícím bojům i sporné metodice výpočtů. Část poškozených strojů se navíc mohla vrátit do služby.

Trumpovo dobrodružství v ceně 1,9 až 3,3 miliardy dolarů

CRS cituje odhad Kongresového rozpočtového úřadu (CBO) ze září 2026. Podle něj se ztráty techniky k 1. srpnu odhadují na 1,9 až 3,3 miliardy dolarů, podle toho, jaké metody výpočtu ministerstvo obrany zvolí.

Generální inspektor Pentagonu odhaduje celkové náklady konfliktu do konce června na 33,4 miliardy dolarů. Varoval také před nedostatkem strategických zásob a úzkými hrdly americké průmyslové základny. Ztráty letadel a dronů přesto představují řádově jednotky až deset procent celkových nákladů na konflikt.

Congressional Research Service: Americké ztráty podle kategorií

Podrobnosti jednotlivých incidentů vycházejí ze shrnutí serveru National Security Journal (NSJ), který cituje zprávu CRS a další média. Mezi nejvýznamnější incidenty patří:

• Stíhací a útočné stroje: čtyři F-15E Strike Eagle, z toho tři sestřelené palbou vlastních sil nad Kuvajtem 2. března (podle CENTCOM) a jeden zničený nad Íránem 5. dubna,
• F-35A poškozený nad Íránem 19. března a osm F-15 s lehkým poškozením po úderu na základnu Muwaffaq Salti v Jordánsku, které se do služby vrátily začátkem září
• A-10: jeden stroj zničen nepřátelskou palbou a druhý těžce poškozen při stejné akci v Jordánsku
• Vrtulníky: sestřelený AH-64 Apache nad Hormuzským průlivem, čtyři AH-6 Little Bird zničené při záchranných misích a MH-60 ztracený v Arabském moři
• Speciální operace: dva MC-130J záměrně zničené 5. dubna při pátrací a záchranné operaci a poškozený HH-60W

Tankery a stroje AWACS: Ztráty nenahraditelných platforem

Nejvíce lidských životů si vyžádal pád tankeru KC-135 Stratotanker v Iráku 12. března, při němž zahynulo všech šest členů posádky. Druhý KC-135 přistál nouzově. Dva dny nato bylo při iráckém útoku na základnu Prince Sultána v Saúdské Arábii poškozeno dalších pět KC-135.

O dva týdny později byl na téže základně přímým zásahem poškozen letoun včasné výstrahy E-3 Sentry. KC-135 slouží od 50. let a E-3 od druhé poloviny 70. let a obě platformy patří k nejstarším v americké flotile.

CRS výslovně zmiňuje, že ztráty vysoce žádaných, stárnoucích a málo početných platforem typu E-3 mohou vytvářet mezery ve schopnostech i v jiných regionech.

Bezpilotní prostředky: MQ-9 Reaper v hlavní roli

NSJ s odkazem na Washington Post uvádí, že do poloviny srpna bylo ztraceno nejméně 45 strojů MQ-9 Reaper. Jde o víceúčelový bezpilotní prostředek vyráběný společností General Atomics. Slouží k dlouhodobému průzkumu i k úderům a je levnější než pilotované letouny.

Během akce 31. května byl sestřelen dron MQ-1 a v polovině září další dva. Dne 12. dubna se navíc zřítil MQ-4C Triton, a to podle dokumentu námořnictva při nehodě, nikoli v boji.

Otázky pro Kongres

CRS uzavírá zprávu seznamem „potenciálních otázek“ pro zákonodárce. Týkají se pěti okruhů:

• zda mají Kongres dostatek informací a času k posouzení dopadů ztrát a plánů na náhrady
• zda schválit, zamítnout nebo upravit žádosti o financování náhrad
• zda ztráty u stárnoucích platforem vytvářejí rizika v jiných operačních oblastech
• zda mají výrobní linky a dodavatelské řetězce kapacitu na obnovu ve stanovených termínech
• zda ztráty odrážejí změnu hrozby a bude třeba upravit vybavení, koncepty nasazení, taktiku nebo rozmístění sil

Kombinace ztrát letadel s nedostatkem zásob munice, na který upozornil generální inspektor, ukazuje, že schopnost rychle nahrazovat techniku bude do budoucna pro americké ozbrojené síly stejně důležitá jako její kvalita.

Zdroj: USNI News, National Security Journal, CRS
Autor/Licence fotografie: MQ-9 Reaper, U.S. Air Force photo by Airman 1st Class William Rio Rosado, Public Domain

Skladování munice ve stejném prostoru, kde sedí posádka je totiž pro ruské tankisty smrtící. Podle dostupných zdrojů však konstruktéři vyřešili jen polovinu problému.

Zásoby nábojů se přesunuly do zadního výklenku věže, karusel automatického nabíječe pod podlahou bojového prostoru ale zůstal. Podle open-source projektu Oryx bylo k 1. září 2026 vizuálně potvrzeno 218 zničených či jinak vyřazených T-90, z toho 159 ve verzi T-90M.

Od T-72BM k T-90: Nový tank? Ne, jen hluboká modernizace

T-90 vznikl v pozdních letech Sovětského svazu jako vylepšení T-72. Projekt Objekt 188 byl interně označován jako T-72BM. Po rozpadu SSSR dostal nové jméno, částečně z marketingových důvodů a částečně proto, že šlo o první tankovou konstrukci postsovětského Ruska.

Do služby byl přijat v roce 1992. Odborníci ale brzy upozornili, že se od T-72 zásadně neliší. Oba typy používaly reaktivní pancíř Kontakt-5, stejné uspořádání korby a stejný motor.

Nejvýraznějším rozdílem byla nová věž a systém aktivní ochrany Štora-1, který funguje na principu rušení (soft-kill).

Co přinesla verze T-90M

Zásadní modernizace přišla až se standardem T-90M. Podle analýz uvedených v literatuře, na kterou odkazuje 19FortyFive, ruské vyhodnocení bojových zkušeností ukázalo, že munice v bojovém prostoru T-72 byla hlavní příčinou ničivých požárů. Odpovědí byla nová konstrukce věže. Hlavní změny T-90M:

• přepracovaná svařovaná věž,
• záložní munice v zadním výklenku věže s vyhazovacími panely pro případ vznícení,
• nový reaktivní pancíř Relikt,
• vylepšený informační a řídicí systém Kalina,
• zachovaný karuselový automatický nabíječ z předchozích T-90 a T-72.

Zásadní chybu ruské tankové školy následuje „Jack-in-the-box“

U sovětských a ruských tanků této řady se opakovaně objevoval jev, kdy po zásahu a vznícení munice vystřelila věž do vzduchu. Odborná literatura ho označuje jako „jack-in-the-box„. Příčinou je uložení munice přímo v bojovém prostoru s posádkou.

T-90M tento problém zmírnil jen částečně. Záložní munice je oddělena a vybavena vyhazovacími panely. Karusel pod podlahou věže ale zůstává v těsné blízkosti posádky.

Západní tanky ukládají munici do oddělených pouzder s vyhazovacími panely už po desetiletí. U amerického tanku Abrams je převážná část munice v zadním výklenku věže. U německého Leopard 2 je část munice i v přední části korby.

Ani západní konstrukce tedy nejsou zcela imunní přímému zásahu, ale oddělení posádky od munice je principem západní tankové školy, od kterého se neodchyluje.

T-90M se tomuto konceptu přiblížil jen částečně. Článek webu 1945 proto mluví o „polovičatém řešení“.

Operační zkušenost: ATGM a FPV drony

T-90M absolvoval ostré nasazení na Ukrajině. Podle 1945 si nevedl lépe než starší T-72 a T-80. Byl stejně zranitelný vůči protitankovým řízeným střelám. Rozšíření FPV dronů umožnilo ukrajinským operátorům zasahovat jeho nejslabší místa.

K tomu se přidala slabá taktika. Ruská vojska často posílala jednotlivé tanky do boje bez dostatečné podpory pěchoty a bojových vozidel pěchoty.

Čísla je ale třeba číst opatrně. Oryx eviduje pouze vizuálně potvrzené případy a zahrnuje různé kategorie (zničeno, poškozeno, opuštěno, zajato). Skutečné ztráty mohou být vyšší.

Reakce Ruska na ukrajinský masakr: Klece, Arena-M a T-90M2

Jednou z prvních reakcí na ztráty tanků byl improvizovaný přídavný pancíř, tzv. protidronové klece. Při správném provedení může výrazně zvýšit schopnost přežití tanku.

Záběry z Ukrajiny ukazují starší tanky s rozsáhlým přídavným pancířem, které vydržely desítky zásahů. Špatně provedené klece ale mohou omezit výhled posádky nebo otáčení věže.

Rusko také zkouší integrovat aktivní ochranu Arena-M. Na začátku roku byly T-90M s tímto systémem spatřeny na cvičištích a ruská státní média tvrdila, že míří na Ukrajinu. Není jasné, zda se nějaké kusy skutečně dostaly do boje.

Zmiňuje se i varianta T-90M2 „Ryvok-1″, která má zlepšit pohyblivost, zejména rychlost zpětného chodu. Spolehlivých informací je málo. Údajně se uvažuje o výrobě kolem 400 kusů do roku 2029.

Rusko mění taktiku

Rusko zkouší tanky nasazovat jinak. Průlomové operace jsou v prostředí přesyceném drony riskantní nebo rovnou receptem na katastrofu. Zkouší se situace, kdy jeden tank kryje na dálku a druhý útočí. Většinou jsou tanky ale využívány pro palbu na dálku podobně, jako samohybná děla.

Podle open-source odhadů ztráty ruských tanků v roce 2026 klesly. Hlavním důvodem je je to, že tanků na frontě ubylo, nikoli že by se zlepšila jejich schopnost přežití.

Zdroj: 1945, Oryx, Kyiv Independent
Autor/Licence fotografie: T-90M, By Mil.ru, CC BY 4.0

Jde o třetí vývojovou verzi námořní strategické rakety, která tvoří páteř francouzských jaderných sil na moři. Test přichází krátce po jejím formálním zavedení do služby a v době, kdy se v Evropě znovu intenzivně diskutuje o jaderném odstrašení namířenému proti Rusku

Co se stalo 6. října u pobřeží Bretaně a výstražný prst směrem k Rusku

Odpal pozoroval i francouzský prezident. Podle ministerstva ozbrojených sil dopadla raketa do severního Atlantiku několik set kilometrů od jakéhokoli pobřeží.

Emmanuel Macron test sledoval z paluby válečného plavidla Auvergne (francouzská fregata třídy Aquitaine, verze evropského programu FREMM) a na síti X ho označil za technický úspěch, který potvrzuje důvěryhodnost francouzského odstrašení.

Ministerstvo uvedlo, že zkouška proběhla v souladu s mezinárodními závazky Francie. Oficiální zpráva se o Rusku nezmiňuje, ale agentury upozorňují na souběh s napětím kolem Ukrajiny a Kaliningradu.

Oficiálně bylo potvrzeno jen málo. Analytik Étienne Marcuez před testem očekával přelet přibližně 4 700 km a zdůraznil, že nejde o maximální dostřel rakety. Skutečnou vzdálenost dopadu ministerstvo nezveřejnilo.

Od M45 k rodině M51

Vývoj rakety M51 začal v roce 1998. První zkušební let proběhl 9. listopadu 2006 a do služby vstoupila v roce 2010. M51 nahradila starší raketu M45. Verze M51:

• M51.1: základní verze s hlavicemi TN75.
• M51.2: první verze s novou hlavicí TNO (Tête Nucléaire Océanique). Rok nasazení se podle zdrojů liší (2015 až 2018).
• M51.3: třetí verze s hlavicí TNO-2, kterou ministerstvo formálně přijalo do služby 24. října 2025.
• M51.4: další varianta, na kterou DGA zadala vývojovou zakázku společnosti ArianeGroup v létě 2025.

První zkušební let verze M51.3 proběhl 18. listopadu 2023 z pozemního centra v Biscarrosse. ArianeGroup označuje vývoj za dokončený v termínu a v původním rozpočtu.

Francouzská strana přesné parametry neuvádí. Podle francouzského ministerstva zůstávají přesné specifikace utajeny. Následující orientační údaje vycházejí z otevřených zdrojů, a proto se mohou lišit od skutečných specifikací:

• Typ: třípalubní raketa na tuhé palivo, délka kolem 12 m, hmotnost přes 50 t. Jiné zdroje uvádějí 52 t.
• Dolet: odhady se pohybují mezi 8 000 a 10 000 km při rychlosti kolem Mach 25. Oficiální hodnota není potvrzena.
• Hlavice: nová TNO-2 s odhadovanou výtěžností 100 až 150 kt
• Počet hlavic: údaje se různí. Jeden zdroj hovoří o nejméně šesti hlavicích na raketu, jiný o šesti až deseti.

Zásadním vylepšení oproti M51.2 je upravený třetí stupeň pro větší dosah a lepší schopnost prolomit protiraketovou obranu protivníka.

M51.3: Odpal z ponorek a budoucí nosiče

Každá ponorka francouzského námořnictva může nést až 16 raket M51. M51.3 postupně nahradí starší verze na čtyřech ponorkách třídy Triomphant. Těmi jsou Le Triomphant, Le Téméraire, Le Vigilant a Le Terrible.

Raketa má podle ukrajinského zpravodajského webu Militarnyi tvořit hlavní výzbroj budoucích ponorek SNLE 3G, které mají po roce 2035 nahradit třídu Triomphant.

M51 má za sebou i neúspěch a problém s omezeným počtem nosičů

V roce 2013 došlo u rakety vypálené z ponorky Le Vigilant krátce po startu k autodestrukci, což bylo podle ministerstva první selhání tohoto druhu od roku 1996. Ponorka tehdy raketu odpálila z polygonu v Baie d’Audierne.nDalší zkoušky, včetně odpalu z ponorky Le Téméraire 12. června 2020, byly již úspěšné.

M51.3 je podle francouzských oficiálních vyjádření „poslední“ stupeň odstrašení. Navazuje na střely ASMPA nasazované z letounů Rafale. Francouzská doktrína se opírá o princip přísné dostatečnosti, který ministerstvo opakovaně zdůrazňuje.

Srovnatelné systémy jsou americký Trident II D5LE, ruská Bulava a čínská JL-3. Veřejně udávané dostřely se u nich pohybují v řádu osmi až více než deseti tisíc kilometrů.

Ponorky třídy Triomphant

Třída Triomphant tvoří jádro Force océanique stratégique, tedy námořní složky francouzských jaderných sil. Zahrnuje čtyři jaderné ponorky s balistickými raketami: Le Triomphant, Le Téméraire, Le Vigilant a Le Terrible. Každá z nich může nést až 16 raket M51.

Nosiče se s raketovým systémem vyvíjely postupně. Raketu M51 poprvé z ponorky odpálil Le Terrible v roce 2010. V roce 2013 byl Le Vigilant jednou ze dvou lodí, které již byly pro M51 upraveny. Verze M51.3 má starší varianty M51.1 a M51.2 na všech čtyřech lodích postupně nahradit.

Ponorky třídy Triomphant mají být po roce 2035 vyřazovány a nahrazeny novou generací SNLE 3G.

Zdroj: Naval News, Militarnyi, ArianeGroup, Euronews
Autor/Licence fotografie: Raketa M51, Ariane Group

Případ LCS je dnes učebnicovou ukázkou toho, jak se koncepce navržená pro jedno strategické prostředí střetává s realitou jiného.

Vznik programu: loď pro svět po studené válce

Po skončení studené války hledalo americké námořnictvo plavidla vhodná pro operace blízko pobřeží potenciálně rizikových regionů. Tehdejší představa počítala s dominantním postavením USA a s hrozbami spíše asymetrickými než symetrickými. LCS měla být univerzální a relativně levná hladinová loď s malou posádkou a vysokou rychlostí.

Program vyústil ve dvě odlišné konstrukce. Třídu Freedom nabídl tým kolem společnosti Lockheed Martin a třídu Independence, trimaran, společnost Austal USA. Obě varianty se vyráběly paralelně a každá měla jiný konstrukční přístup i jiné slabiny.

Dvě třídy, dvoje různé problémy

Podle komentáře serveru 19FortyFive se žádná z variant nechovala tak, jak námořnictvo původně očekávalo. Autor Brandon Weichert upozorňuje, že plavidla si vysloužila mezi některými členy posádek posměšnou přezdívku „Little Crappy Ships“. Jde o publicistické hodnocení, nikoli o oficiální postoj námořnictva.

Za problematičtější je považována třída Freedom. Veřejně dostupné zdroje popisují vysoké provozní náklady, poruchy převodovek a praskání trupu. Americký námořní zpravodajský server USNI News již v lednu 2021 popsal problém s pohonem třídy Freedom jako vadu celé třídy a námořnictvo oznámilo, že nové lodě převezme až po jejím odstranění.

Opravy a údržba přitom vyžadují specializované inženýrství, unikátní náhradní díly, volné kapacity loděnic a dlouhodobou technickou podporu. To vše znamená čas a peníze, které se v rozpočtu těžko hledají.

Plán prodeje spojencům a jeho limity

V květnu 2022 navrhl tehdejší náčelník námořních operací admirál Michael Gilday před Kongresem převod přebytečných lodí třídy Freedom partnerským státům v Jižní Americe. Argumentoval malou posádkou a vysokou rychlostí, tedy vlastnostmi použitelnými pro hlídkování a protidrogové operace.

Pro příjemce by ale převod znamenal značné zatížení:

• financování paliva a další provozní výbavy,
• specializovaná munice a zbraňové systémy,
• přeškolení posádek na vysoce automatizované systémy,
• přístup k servisu a náhradním dílům, které nejsou běžně dostupné.

Pokud je vlastní americké námořnictvo s těmito požadavky v potížích, je podle kritiků programu otázkou, jak by je zvládl rozpočtově omezený partner. Námořnictvo mělo původně nabídnout k zahraničnímu prodeji lodě USS Jackson a USS Montgomery. V lednu 2026 však od tohoto záměru ustoupilo.

Pro srovnání: prodeje starších lodí spojencům nejsou pro USA novinkou. Nejznámějším příkladem jsou fregaty třídy Oliver Hazard Perry, které se podle dostupných zdrojů osvědčily. U LCS se podobný scénář dosud nepotvrdil.

US Navy: Proč LCS zůstávají ve službě

Rozhodující je podle komentáře role Independence-class při protiminovém boji na Blízkém východě. Starší minolovky třídy Avenger odcházejí do výslužby a jejich úkoly postupně přebírají právě lodě LCS vybavené protiminovým vybavením. Některé lodě třídy Freedom mají být navíc podle zdrojů ponechány ve službě, i když zůstává otevřené, jak námořnictvo vyřeší jejich technické potíže.

Minolovky třídy Avenger patřily mezi největší specializované lodě tohoto typu v americkém námořnictvu. Plavidla měla výtlak přibližně 1300 tun a délku kolem 68 metrů. Maximální rychlost činila přibližně 14 uzlů a posádku tvořilo zhruba 80 námořníků.

Klíčovým prvkem výbavy byl sonar AN/SQQ‑32 Minehunting Sonar, který umožňoval detekovat miny na mořském dně i vznášející se ve vodním sloupci. K jejich likvidaci sloužil dálkově ovládaný systém AN/SLQ‑48 Mine Neutralization System, jenž mohl k mině dopravit nálož a zničit ji řízeným výbuchem.

Druhým důvodem zachování třídy LCS je prostý nedostatek plavidel. Autor komentáře 19FortyFive uvádí, že námořnictvo musí zároveň zvládat dlouhodobou blokádu proti stále schopnějšímu protivníkovi na Blízkém východě a připravovat se na možný konflikt s protivníky na úrovni Číny či Ruska. Zpráva USNI z ledna 2026 nese titulek, že námořnictvo nebude vyřazovat další lodě LCS.

Tato situace je přitom nejasná i z analytického hlediska. Není jednoznačně potvrzeno, jak velkou část těchto lodí je reálně možné udržet v provozuschopném stavu.

Strategický význam a limity třídy LCS

LCS ukazuje několik obecných poučení o plánování flotily:

• Specializace versus univerzálnost: modulární koncepce slibovala flexibilitu, ale v praxi přinesla složitou logistiku.
• Cena údržby: náklady na životní cyklus mohou převýšit úspory z menší posádky.
• Nedostatek rezerv: i problematická plavidla jako LCS se stávají cennými, jakmile flotila nestačí plnit všechny úkoly.
• Exportní potenciál: prodej technicky náročné lodi partnerům s omezeným rozpočtem není samozřejmostí.

Program LCS měl být základem námořnictva po studené válce, ale stal se spíše připomínkou rizik vycházejících z chybných strategických předpokladů. Dnes jsou tyto lodě udržovány ve službě nikoli proto, že splnily očekávání, ale proto, že je US Navy potřebuje.

Zdroj: 19FortyFive, USNI News, Lockheed Martin
Autor/Licence fotografie: USS Freedom, By Mass Communication Specialist 1st Class James R. Evans, Public Domain

Stíhací letoun Su-35 měl vrtulník při odrážení masivního dronového útoku zaměnit za bezpilotní prostředek a zahájit palbu. Všichni tři členové posádky podle ukrajinských informací zahynuli v troskách vrtulníku.

Zpráva zatím nemá nezávislé ani oficiální potvrzení z ruské strany. Zdrojem je neoficiální telegramový kanál, nikoli ruské ministerstvo obrany,

Mi-8: Pracovní kůň ruského letectva

Mi-8 je dvoumotorový víceúčelový vrtulník, jehož počátky sahají do sovětské konstrukční kanceláře Mil na počátku 60. let. Podle běžně uváděných odhadů vzniklo zatím více než deset tisíc kusů Mi-8. Slouží k přepravě osob i nákladu, jako bojový vrtulník podpory, k elektronickému boji i k hlídkování.

Ve Voroněžské oblasti působí několik jednotek, které Mi-8 provozují:

• samostatný vrtulníkový pluk (vojenský útvar 12628) s variantami Mi-8MTV-5 a Mi-8AMTSh, v některých případech i staršími Mi-8MT a Mi-8MTV-1,
• brigáda armádního letectva ruských vzdušných sil, která v regionu pravidelně nasazuje letectvo,
• letecké složky Národní gardy a pohraniční služby FSB, provozující transportní a hlídkové verze Mi-8AMT a Mi-8MTV-1,
• specializované elektronické vrtulníky Mi-8MTP-1.

Nechtěný omyl a proč k němu dochází

Stíhací letouny nasazené proti dronům loví nízko a pomalu létající cíle, často v noci a pod tlakem velkého počtu současných hrozeb. Vrtulník pohybující se v nízké výšce se může v takovém prostředí jevit podobně jako dron, zejména pokud pilot stíhačky nemá spolehlivé spojení s pozemním řízením nebo jasnou informaci o pohybu vlastních strojů.

Klíčovou roli hraje koordinace pohybu vojenských strojů ve vzdušného prostoru. Pokud se vrtulníky přesouvají mimo plánovaný režim a řídicí složky o tom nevědí, identifikace se opírá jen o rádiové spojení a zkušenost posádek.

Rusové v tom nejsou sami

Palba na vlastní stroje není ničím novým. V roce 1994 sestřelily dva americké letouny F-15 nad severním Irákem dva vrtulníky UH-60 Black Hawk, přičemž zahynulo 26 lidí. Příčinou byla chybná identifikace a selhání koordinace mezi složkami.

V roce 2018 byl nad Sýrií sestřelen ruský letoun Il-20 syrským protivzdušným systémem a zahynulo 15 vojáků. Oba případy ukazují, že hustý vzdušný prostor a tlak na rychlé rozhodování zvyšují riziko omylu bez ohledu na technickou úroveň výzbroje.

Případ Mi-8 u Voroněže je zatím nepotvrzenou zprávou s jediným zdrojem. Pokud se ukáže jako pravdivý, bude dalším příkladem toho, jak hustý vzdušný prostor, noční provoz a množství pomalých, nízko letících cílů zvyšují riziko friendly fire.

Zdroj: Militarnyi, Dossier of the Spy
Autor/Licence fotografie: Su-35, Rulexip – Own work, CC BY-SA 3.0

Wehrmacht: Příběh začal v Hitlerově armádě

Müller se narodil 26. října 1920 v Crossen an der Oder, dnešním polském Krosnu Odrzańském. Podle dostupných biografií pocházel z pruské rodiny a postupně prošel Deutsches Jungvolk a Reichsarbeitsdienst. V roce 1939 nastoupil do Wehrmachtu.

Bojoval v Polsku a od roku 1941 na východní frontě. Sám uváděl, že 20. dubna 1945 získal hodnost nadporučíka (Oberleutnant), ověřené to však není. Těžce raněný byl zajat Američany.

Po propuštění v roce 1947 sloužil v Civilian Labor Group, pomocné jednotce americké armády tvořené Němci. Podle dostupných zdrojů také cvičil jednotky NATO v Paříži. Do Bundeswehru ho v roce 1956 nepřijali a živil se mimo jiné odminováním pouštních oblastí v Sahaře pro British Petroleum.

V roce 1962 se přestěhoval do Jihoafrické republiky, a odtud odešel v roce 1964 do Konga.

Mike Hoare: Krize v Kongu a 52 Commando

V roce 1960 Kongo vyhlásilo nezávislost. V roce 1964 čelila vláda Moïse Tshombeho povstání Simbů, proti kterému si najala žoldnéřské jednotky. Nejznámější z nich bylo 5 Commando pod velením majora Mikea Hoarea.

Müller v něm začal jako poručík a ve svých 44 letech patřil k nejstarším členům jednotky. Po úspěšném obsazení Albertville, dnešního Kalemie, povýšil na kapitána. Od července 1964 velel 52 Commando, malému útvaru o zhruba 53 mužích, později získal hodnost majora.

 Jednotky tohoto typu operovaly jako lehce vyzbrojené motorizované skupiny s podporou konžských vládních sil.

Jeho přítomnost v Africe ukazuje, jak zvláštní směs lidí se v konžské válce žoldnéřů sešla. Vedle Jihoafričanů, Britů, Rhodesanů, Belgičanů, Irů a dalších Evropanů zde působili také veteráni druhé světové války, včetně bývalých vojáků Wehrmachtu.

První operace: Albertville

Jedna z jeho prvních operací souvisela s Albertville, dnešním Kalemie, na západním břehu Tanganiky.

Hoare chtěl město napadnout z jezera a osvobodit evropské rukojmí. Malá skupina žoldnéřů se vydala přes Tanganiku ve třech člunech. Operaci komplikovaly technické problémy a dva motory selhaly. Muži museli část cesty pádlovat, u města se dostali pod palbu a museli ustoupit.

Během této akce zahynuli také dva Němci, Bernd Köhlert a Walter Nestler. Později byla operace zopakována a rukojmí se podařilo osvobodit. Müller si tím získal v jednotce určitou autoritu a Hoare ho povýšil.

Limity usměvavého Oberleutnanta

Müllerova kariéra nebyla jen sérií úspěchů na černém kontinentu. V říjnu 1964 selhal první útok jeho jednotky na město Boende, což vedlo k poklesu morálky. Někteří podřízení jednotku opustili a později Müllera kritizovali jako „neschopného“ a „příliš měkkého“. Město žoldnéři přesto nakonec dobyli.

Jednotky žoldnéřů se podle historických prací v té době podílely na násilí, zabíjení a dalších válečných zločinech. Dobové zprávy zmiňují také zdobení vozidel lebkami a kostmi nepřátel.

Siegfried Kongo Müller mediální hvězdou

Větší stopu, než bojová činnost zanechala Müllerova mediální podoba. Fotografie ukazují, jak v Kongu nosí Železný kříž z druhé světové války, čímž upoutal pozornost novinářů včetně týdeníku Time.

V západním Německu se stal terčem levicových a studentských hnutí. Do širšího povědomí ho dostal text o zvěrstvech v Kongu v časopise Konkret z prosince 1964. Média ho líčila jako válečného zločince a bývalého příslušníka SS. Podle dostupných údajů ale nic nenasvědčuje tomu, že by sloužil v SS. Stejně tak jeho hodnost z konce války zůstává neověřená.

Historik Quinn Slobodian uvádí, že Müller představoval spojnici mezi nacistickým Německem a postkoloniálními konflikty. Ve východním Německu ho oficiální média vykreslovala jako odstrašující příklad západního militarismu.

V roce 1966 se stal hlavním protagonistou východoněmeckého dokumentu Der lachende Mann – Bekenntnisse eines Mörders (režie Walter Heynowski a Gerhard Scheumann, DEFA). Byl to propagandistický film a jeho hodnotu je podle toho nutné posuzovat. Müller je navíc uváděn jako autor knihy The New Mercenaries, ve které popisuje své působení v Kongu.

Müller zemřel 17. dubna 1983 v Boksburgu u Johannesburgu na rakovinu žaludku. Postava kapitána Henleina z filmu Dark of the Sun (1968) byla podle Petera Ticklera inspirována právě jím.

Zdroj: Find a Grave, The New York Times, Der Spiegel
Autor/Licence fotografie: Siegfried Kongo Müller, Unknown author, CC0

Konica Minolta, tohle jméno si každý spojí spíše s tiskovými řešeními, případně fotoaparáty. Kdy začala proměna firmy v dodavatele bezpečnostních řešení?

Na úvod je třeba říci, že v České republice jsme stále lídrem v oblasti tiskových technologií, které generují většinu našeho zisku. Na významu této oblasti podnikání se pro nás nic nemění, stále se zde rozvíjíme a inovujeme naše produkty i služby.

Pomyslným vstupem do oblasti bezpečnosti pak byl rok 2018, kdy jsme na český trh uvedli nové služby spojené s kamerovými technologiemi a s naší investicí do společnosti MOBOTIX – německého výrobce kamer. Hardwarové technologie jsme zkombinovali s vlastními softwarovými produkty a v posledních letech propojujeme kamerová řešení i s nástroji umělé inteligence.

Hrála svou roli v této proměně i silná pozice společnosti na českém trhu a její spolupráce s dalšími firmami?

Silná pozice je vždycky výhodou, stejně jako zázemí nadnárodní mateřské společnosti. I díky tomu se nám podařilo navázat další spolupráce a portfolio v oblasti kamerových technologií se rozrostlo například i o zařízení značky i-PRO nebo řešení pro jednotnou správu až sta tisíc kamer Luxriot.

Kamerové systémy jsou v současnosti běžnou součástí měst a obcí. V čem se AI kamery zásadně liší od klasického městského kamerového systému? Dokáže se systém učit a přizpůsobit konkrétnímu prostředí? Například výrobní hale, skladu, škole nebo nemocnici, kde se očekává úplně jiný typ pohybu a chování lidí?

Alfou a omegou moderních kamerových systémů jsou související videoanalytické funkce. Ty posouvají přínosy běžného dohledového systému na zcela jinou úroveň. Umožňují vyhodnocení sledovaného záznamu pomocí AI a detekci předem určených rizikových situací. Konkrétně v našem portfoliu najdete například řešení přizpůsobená pro sledování bezpečnosti v průmyslových podnicích, ve školách, v nemocnicích, obchodech nebo ve volném veřejném prostoru.

Jaké konkrétní bezpečnostní situace dokáže AI systém automaticky rozpoznat? Může například upozornit na násilí, pád člověka, pohyb v zakázané oblasti nebo podezřelý předmět?

Odpovědi na všechny otázky by zněly ano. Naše systémy dokážou upozornit na násilné chování, jako je rvačka, pád člověka/zaměstnance na osamoceném pracovišti nebo pacienta v nemocničním pokoji, pohyb v zakázané oblasti, například zaměstnance výrobní firmy v blízkosti zapnutého stroje, i podezřelý předmět, jako je například odložené zavazadlo ve veřejném prostoru. 

Jak AI kamery mění úlohu klasického kamerového systému? Jedním z problémů městských kamerových systémů bylo vždy obrovské množství obrazových dat. Dokáže systém s AI pomoci operátorům tím, že sám vytipuje potenciálně rizikové situace? Dokáže sám aktivovat další bezpečnostní prvky a procesy? Tedy může například automaticky spustit další proces zahrnující třeba přivolání fyzické ostrahy, hasičů apod.?

Ideálním cílem videoanalýzy je samozřejmě odhalit rizikovou situaci dříve, než dojde k vážným následkům. Naše systémy vyhodnocují definované vzorce chování a díky tomu dokážou predikovat například vandalismus dříve, než dojde k poškození cizí věci, nebo fyzické napadení již v době kdy dochází k eskalaci.

V případě kombinace s termokamerou mohou naše řešení odhalit rovněž riziko požáru pouze na základě narůstající teploty ve sledovaném prostoru, tedy opět dříve, než se objeví první plameny. Jakmile systém detekuje jakoukoli z rizikových situací, může automaticky spustit navazující kroky, jimiž může být informování operátora, rozeslání varovných SMS, přivolání policie či hasičského záchranného sboru a podobně.

Jak může AI videoanalytika pomoci městské policii nebo Policii ČR při rychlejším vyhodnocování incidentů? Může systém například automaticky vyhledat konkrétní osobu nebo vozidlo v rozsáhlém kamerovém záznamu? A pomůže AI i při vyšetřování incidentů zpětně? Dokáže zkrátit dobu potřebnou k procházení hodin kamerových záznamů?

Rozhodně ano. Ptáte-li se na detekci vozidel, čtení SPZ je již poměrně běžnou funkcí a v současnosti lze již snadno dohledat například příjezd či odjezd konkrétního vozu ze sledované oblasti během pár vteřin, tedy bez nutnosti prohlížet hodiny záznamů. Naše kamery navíc umožní například i detailní čtení SPZ vozidel na dálnicích jedoucích rychlostí až 200 km/h.

Co se týče sledování osob, můžeme uvést přínos videoanalytiky na příkladu krádeže v obchodě. Moderní kamerový systém dokáže rozlišovat mezi běžným provozem zákazníků a definovanými rizikovými situacemi na základě předem nastavených pravidel a analytických scénářů. V tomto případě jsou jednoduše schopny rozlišit vložení zboží z regálu do košíku oproti jeho schování pod bundu, do kapsy nebo tašky. V případě detekce nežádoucího chování systém okamžitě uvědomí bezpečnostní složky, ostrahu nebo spustí další přednastavené kroky.

AI analytika navíc umožňuje vyhodnocovat atributy osob a vozidel, směr pohybu a další metadata pro přesnější identifikaci relevantních situací. To pomáhá jak při sledování prchajícího pachatele, tak při zpětném dohledávání jeho pohybu. Systému stačí zadat požadavek typu vyhledej muže v červeném triku 20 minut před krádeží a 20 minut poté a policie dostane během pár vteřin záznam jeho pohybu před incidentem i jeho následného útěku.

Existují nějaké legislativní limity takového využití?

Provozování kamerových systémů v České republice podléhá přísné legislativě, která balancuje mezi ochranou majetku či bezpečnosti a právem na soukromí občanů. Hlavními pilíři jsou evropské nařízení GDPR, občanský zákoník a v případě firem také zákoník práce.

Do jaké míry lze AI využít při ochraně kritických míst ve městě, jako jsou například nádraží, školy, sportoviště nebo úřady?

Naše řešení určené přímo pro školy dokáže kromě zmíněné detekce pádu dítěte například rozpoznat nepřiměřený fyzický kontakt, jako je pošťuchování, útok pěstí a podobě a upozornit tak na násilné chování mezi dětmi. Reálně tak může ulehčit učitelům, kteří musí v rámci svých povinností trávit desítky minut denně dozorem na chodbách, přičemž stejně nemohou být „vždy a všude“.

To je přitom aktivita, kterou moderní technologie zvládnou plnohodnotně pokrýt a učitelé tak mohou svůj čas věnovat přípravě a zkvalitnění samotné výuky. V kombinaci se speciálním kouřovým senzorem pak systém zvládne detekovat i slabý dým a může ve školách sloužit také pro odhalování kouření či vapování.

V případě nádraží nebo třeba metra je zásadní funkcí opět detekce pádu, v tomto případě osoby do kolejiště. Systém lze opět propojit s ovládáním souprav a v případě kritické situace vlak automaticky zastavit.

A konečně velkým tématem, které je relevantní pro všechna prostředí, je detekce zbraní. Náš kamerový systém dokáže s pomocí umělé inteligence detekovat střelné zbraně v ruce útočníka, a to s přesností až 99,9 %. V mnoha případech tak opět na nebezpečnou situaci upozorní ještě dříve, než k poškození majetku či zdraví vůbec dojde. Dokáže přitom odlišit, zda jde o skutečnou pistoli nebo například jen o podobný předmět, třeba vrtačku.

V případě nasazení tzv. terahertzových kamer jsme schopni odhalit i skryté zbraně. Tyto kamery dokážou proniknout většinou nevodivých materiálů včetně textilií a rozpoznat tak i nebezpečné předměty schované například pod oblečením, včetně plastových či keramických zbraní a výbušnin.

Řešení tak představuje alternativu ke klasickým bezpečnostním rámům s tím, že kontrola probíhá zcela bez fyzického kontaktu a odpadá také nepříjemná nutnost odkládat běžné kovové předměty, jako jsou pásky nebo hodinky, což výrazně zrychluje celý bezpečnostní proces. Současně jsou terahertzové kamery podstatně menší než bezpečnostní rámy a jsou také méně náročné na instalaci a údržbu.

Velkým tématem je ochrana soukromí. Jak lze využívat AI videoanalytiku pro bezpečnost, aniž by vznikal systém plošného sledování obyvatel?

Naše technologie pracují s anonymizovanými daty, která se nikam neposílají, ale zpracovávají přímo v kamerách. Ty disponují vlastní VPN, umožňují 128bitové šifrování dat a podporují až 99 znaků dlouhé heslo s SHA-512 hashem. Přístup k datům je tak chráněn i fyzicky – reset hesla je totiž možný pouze u výrobce, což prakticky znemožňuje jakýkoli neoprávněný přístup a případní zloději by se k datům nedostali, ani kdyby kameru odmontovali a odnesli. Vysoký bezpečnostní standard kamer potvrzují certifikace CNPP (prevence a řízení rizik), SySS a NDAA (národní obranná autorizace USA).

Když se podíváme pět až deset let dopředu, jak podle vás bude vypadat moderní městský kamerový systém? Budou AI systémy pouze upozorňovat člověka nebo budou schopné samostatně řídit část bezpečnostních procesů?

Přesné využití či vývoj lze konkrétně těžko predikovat. Co je ale jisté je to, že tyto systémy budou stále více a více integrovány s procesy měst a obcí tak, aby umožnili zvýšit bezpečnost občanů a také zajistili veřejný pořádek. V dnešní době jsou podobnými technologiemi vybaveny zejména velká města. V budoucnu se počítá že budou tyto systémy využity také v menších obcích, kdy by mohli jednotlivé systémy být obsluhovány na úrovni regionálních celků pro větší efektivitu.

Jaké jsou dnes největší technologické limity AI kamer? Existují situace, kdy byste zákazníkovi doporučili nespoléhat se na AI a použít klasické bezpečnostní řešení?

Možností je dnes nepřeberné množství. Co je vždy zásadní pro pořizovatele takového systému je návratnost či efektivní zhodnocení investice. Vždy je proto třeba vypracovat analýzu, která ukáže, zda je následek a míra rizika kritická natolik, aby bylo potřeba její vznik eliminovat investicí v dané výši.

Rozhodně ale stojí za zmínku, že využívat AI v kamerách nemusí znamenat výměnu všech stávajících zařízení. Technologická roztříštěnost je v současnosti častým prvkem, zákazníci se tak obávají složitého a nákladného procesu, což je odrazuje od inovace jakékoli infrastruktury. Nutno říct, že zbytečně, protože v případě bezpečnostních kamer jde o mýtus. Pro naše zákazníky nabízíme řešení, které není limitováno značkou hardwaru a de facto ani počtem připojených zařízení.

Umožňuje kombinovat i tisíce kamer různých výrobců do jediného ovládacího rozhraní. Naši zákazníci tak mohou získat moderní videoanalytické funkce, pozvednout bezpečnost svých systémů a nemusejí přitom nahrazovat funkční hardware.

Děkujeme za rozhovor a budeme se těšit na další část, tentokrát o tom, jak chytré kamery pomáhají při prevenci požárů alektromobilů.

Autor/Licence fotografie: Michal Šotek, ředitel divize Video Solution Services společnosti Konica Minolta Business Solutions Czech, Konica Minolta Business Solutions Czech

Hlavní otázka ale nezní, kolik raket unese, nýbrž zda koncept „bitevního křižníku“ obstojí v éře levných dronů a protilodních balistických střel 21. století.

Admiral Nachimov: Dědictví z jiné doby

Podle amerického serveru 19FortyFive loď dokončila námořní zkoušky a brzy má posílit Severní flotilu. Jde o jednotku třídy Projekt 1144 Orlan (NATO klasifikace třída Kirov), která se po dlouhé odstávce vrací do aktivní služby.

Třída Kirov (projekt 1144 Orlan) byla sovětskou odpovědí na americké letadlové lodě, kdy se extrémně velká a těžce vyzbrojená plavidla s jaderným pohonem měla stát zabijáky celých svazů letadlových lodí. První jednotka, Kirov (později Admiral Ušakov), byla zařazena do služby v roce 1980, následovaly lodě Frunze (Admiral Lazarev), Kalinin (Admiral Nachimov) a Petr Veliký.

Loď Admiral Nachimov byla spuštěna na vodu v roce 1986, ale od 90. let byla kvůli rozpočtovým problémům odstavená. V roce 1999 byla oficiálně určena k modernizaci, která se však protáhla na více než 20 let. V rámci programu „velké modernizace“ ruského námořnictva se plavidlo postupně proměnilo ve zcela novou bojovou platformu 21. století.

Loď je dlouhá zhruba 251 metrů a při plném výtlaku dosahuje podle otevřených zdrojů okolo 28 000 tun.

Rusko nemá letadlové lodě a jeho námořní strategie stojí na odepření přístupu (sea denial) a kontrole vod v blízkosti vlastního území. Nasazení u Severní flotily naznačuje důraz na Arktidu a na protiváhu NATO v severním Atlantiku.

Loď pohání jaderný reaktor, který jí umožňuje dlouhodobý pobyt na moři bez závislosti na palivu. Rychlost přesahuje podle dostupných údajů 32 uzlů.

• Výtlak: přibližně 28 000 tun (plný)
• Délka: přibližně 251 m
• Pohon: jaderný, doplněný parním systémem podle původní koncepce sovětské třídy Kirov
• Rychlost: přes 32 uzlů (údaje se v pramenech mírně liší)

Modernizace nezajistí automaticky přežití

Vysoká rychlost a autonomie mají smysl hlavně pro rychlé přesuny v širokých prostorech severních moří. Nejsou zárukou přežití ve střetu s moderními protilodními zbraněmi.

Těžiště modernizace spočívá v raketové výzbroji. Loď je nyní vybavena 80–96 vertikálními šachtami pro různé typy řízených střel, jako je 3M-54 Kalibr (podzvuková střela s doletem 1500–2500 km, určená pro pozemní a námořní cíle). Dále pak P-800 Onyx (nadzvuková protilodní střela s rychlostí Mach 2.5, dolet 600 km) nebo 3M22 Zirkon (hypersonická střela s rychlostí Mach 8–9).

PVO systému dominuje pravděpodobně modernizovaný S-300F Fort-M s potenciálem přechodu na komponenty systému S-400. Má dosah až 250 km, schopnost zasáhnout více cílů najednou.

Pro střední a blízkou zónu obrany je instalováno několik systémů Pancir-ME, kombinujících 30mm kanóny a rakety 57E6-E. Spolu s kanóny AK-630M2 Duet tvoří vícevrstvou ochranu proti protilodním střelám, UAV i vrtulníkům.

Admiral Nachimov disponuje RBU-6000, tedy vrhačem hlubinných pum a 533mm torpédomety pro moderní torpéda UGST. Loď je vybavena i novým sonarovým systémem, pravděpodobně typu Zarya-M.

Na palubě mohou operovat až tři vrtulníky Ka-27 v protiponorkové a průzkumné konfiguraci. K tomu Rusové přidali radar Podberezovik-ET1 s udávaným dosahem až 400 km. Loď má být napojena i na satelitní systém Liana, hlídkové letouny Tu-142 a pobřežní radary.

Ztráta křižníku Moskva jako varovné memento

Hlavním omezením zůstává sama velikost lodi. Útočníkovi bude stačit, aby vypustil o jeden dron nebo protilodní balistickou střelu více, než obrana dokáže zpracovat, a loď je ohrožena.

Navíc válka na Ukrajině případně americký konflikt s Íránem již ukázaly zranitelnost velkých plavidel. Nejlepším příkladem je křižník Moskva, který se potopil v dubnu 2022 po zásahu ukrajinskými raketami Neptun. Ruská Černomořská flotila se od té doby stahovala z ohrožených vod dál na východ Černého moře.

Kirov je navíc jedinečný, sesterská loď Petr Veliký nikdy do podobné konfigurace modernizován nebude. Ztráta takové jednotky s takovou výzbrojí a posádkou by měla vysokou vojenskou i politickou cenu. V případě konfliktu s NATO bude Petr Veliký prioritním cílem.

Aegis nikdy není sám

Nachimov je v mnoha ohledech jiná kategorie než západní křižníky a torpédoborce. Americké křižníky Ticonderoga nebo torpédoborce Arleigh Burke mají výtlak zhruba třetinový, ale sázejí na systém Aegis a rozmístění obrany do více jednotek.

Západ preferuje větší počet menších, distribuovaných plavidel, Rusko soustředí sílu do jediné lodi, navíc zděděné po předchozím “impériu”. Čínský typ 055 se pohybuje mezi oběma přístupy a jeho výtlak je zhruba poloviční oproti Kirovu.

Ani relikt, ani “wunderwaffe”

Admiral Nachimov poskytuje Rusku velkou hladinovou platformu, která dokáže vyslat masivní salvu střel a působit jako plovoucí velitelské centrum. Na druhé straně jde o vzácnou a drahou jednotku, kterou lze v rozhodující chvíli obtížně nahradit.

Třída Kirov v podobě Admirala Nakhimova není překonaným reliktem, ale ani zázrakem. Je to mimořádně silná, ale osamocená platforma, jejíž hodnotu určí to, zda dokáže přežít v prostředí zaplaveném levnými raketami a drony. Dosavadní zkušenosti z Černého moře k optimismu příliš nevedou.

Zdroj: 19FortyFive, Military Watch Magazine, Barents Observer
Autor/Licence fotografie: Admiral Nachimov ex Kalinin, USN – ID:DN-SC-92-00846 / Service Depicted: Other Service, Public Domain

A víte co? Všechno poznáte už podle obálky. 

Na švédský stojí vojačka s puškou, za ní stíhačka a válečnej člun. Polská vám už na obálce tyká a velí: Přečti si, procvič a uschovej! S vykřičníkem, jako trenér na soustředění. 

Tchajwanská má roztomilý ikonky, kočičku, pejska a baterky, a hned na další stránce protiraketovou baterii zaparkovanou před mrakodrapy.  

A česká? Na český obálce se usmívá rodinka se psem, batohem a kanystrem. Vypadá to jako katalog cestovky. Last minute, tři noci, polopenze. Jen vodu si dovez vlastní, dva litry na osobu a den.

Pak otevřete další stránky a zjistíte, čeho se kdo bojí. Tchajwanci to napíšou a jejich prezident se pod to podepíše: Čína.

Švédi napíšou, že se v naší části světa vedou ozbrojené konflikty, Poláci napíšou, že se připravují na důsledky války za naší východní hranicí. To je jako když u nedělního oběda všichni vědí, kdo dědovi vybral vkladní knížku, ale nahlas se to neřekne, protože sedí u stolu s náma.

A česká 72 hodin? Povodně. Vichřice. Výpadky proudu. 

Česká příručka je jediná ze čtyř, kde je hlavním nepřítelem počasí. Slovo válka v ní nenajdete. Jediní nepřátelé, kteří jsou v naší příručce jmenovitě uvedeni, se nacházejí na straně deset v odstavci o tom, jak v zimě skladovat nouzové jídlo na balkoně. Má být chráněno před zvěří, vlhkostí a přímým sluncem. To je naše osa zla, lidi. Srnky, plíseň a hezké počasí.

A hned v úvodu nás úřady pro jistotu uklidňují, že pravidlo 72 hodin se týká jen situací, kdy nám nehrozí vážné nebezpečí. Rozumíte tomu? Máme příručku na krize, který nejsou nebezpečný. Záchranná vesta s certifikací do brouzdaliště.

Možná namítnete, že není fér srovnávat příručku na povodně se švédskou totální obranou. Jenže o tom to celý je. Autoři přiznali, že válku vynechali schválně. Prý aby nepřepálil start. Start čeho, to už se nedozvíme. Tým, co příručku psal, ministerstvo mezitím zrušilo. Takže druhý díl, ten pro situace, který nebezpečný jsou, asi nevyjde.

(Misantrop se napije)

Švédové na to jdou zhurta a bez servítek vás rovnou cvičí v tom, jak zastavit masivní krvácení. Mají tam nákres, jak do otevřené rány narvat zmačkané tričko, a pokud už nemůžete, ať někdo tlačí shora na vaše ruce.

Tchajwanci vám zase vysvětlují, jak správně zalehnout na břicho při výbuchu a abyste měli pootevřenou pusu, protože vám pak tlaková nepotrhá plíce.

Poláci zase, že při náletu máte mít mezi sebou a venkem aspoň dvě zdi.

A co naproti tomu radí naše česká příručka? Ta vám jak ta nakreslená maminka doporučuje, abyste si v případě výpadku proudu udělali kuskus. Chápete to? Vážně tam píšou, že kuskus nebo ovesné vločky stačí zalít studenou vodou a počkat, až změknou. Zatímco Švéd rve kus hadru do tepny a odvrací smrt, Čech sedí potmě v kuchyni, žvýká studený nabobtnalý šrot ze sklenice od okurek a čeká, až mu zapnou wifinu.

(Misantrop si povzdechne a luskne prsty)

Teď čísla. Švéd má vydržet sám týden. Tchajwanec týden. Polák a Čech tři dny. 

Vody má mít Švéd, Tchajwanec i Polák 3 litry na osobu na den. Jenom Češi mají odlišnou fyziologii a stačí nám dva.

Švédi radí nechat v mrazáku plastový lahve s vodou. Když vypadne proud, chladí vám jídlo, a když roztajou, máte co pít. U nás v Čechách dáváme lahve do mrazáku taky. Jenom ne s vodou.

Česká příručka tak má jako jediná zvláštní rámeček o alkoholu. Tchajwanci použijou slovo alkohol jako dezinfekci. Poláci varují, ať hořící alkohol nehasíme vodou ani dekou. Jenom my se musíme úředně dočíst, že alkohol zahřeje jen krátkodobě. 

Představte si tu poradu krizového štábu na ministerstvu vnitra. Někdo musel vstát, odkašlat si a říct: Kolegové, já vím, že je to trapný, ale jestli to tam nenapíšeme černý na bílým, tak půlka republiky ten blackout vyřeší tak, že se do bezvědomí proleje slivovicí, jen aby si zkrátila čekání na záchranáře.

(Misantrop se zahledí do mikrofonu)

A teď se dostáváme k absolutnímu mistrovskému dílu české krizové připravenosti. K záchodu. To je kapitola sama pro sebe. Česká příručka má nějakých dvacet stránek a třikrát vám v ní zopakují, že záchod můžete spláchnout jenom jednou. Třikrát. Slyšíte to? Jen jednou. Buď úředníkovi ujela myš, nebo je to jediná věc, u který stát nevěří, že si ji zapamatujete napoprvý.

Ale to není všechno. Následuje nouzové řešení, které je tam popsáno dvakrát, slovo od slova stejné. Dáte do mísy odpadkový pytel. Do něj nasypete kočkolit. Pečlivě ho zavážete. Dáte ho do dalšího igelitového pytle. A pak ještě do jednoho. Tři vrstvy igelitu na jeden biologický úkon! A vůbec, kdo má doma kočkolit, když nemá kočku?

Tchajwanci? Ti řeší výkaly jenom v seznamu věcí pro domácí zvířata. Tam v krizi chodí na záchod jen pes. 

(Misantrop se napije a opře se o mikrofonní stojan)

Sledujme to dál. Co dělat, když se něco pokazí venku. Když udeří terorismus, Poláci mají jasno. Uteč, schovej se, vypni si vyzvánění, a když to nejde, tak bojuj. Nebuď pasivní. Vezmi kabelku, vezmi batoh, vezmi židli a mlať ho hlava nehlava. U nás by kabelka nepomohla, v té budeme mít narvané ty tři pytle s kočkolitem. 

(Misantrop se odmlčí)

Na čem se shodne Švédsko s Českem? Když vypadne topení, celá rodina se nastěhuje do jedný místnosti. Česká příručka tam radí přestěhovat i postele. Všichni. Jedna místnost. Tři dny. Bez proudu, bez internetu, bez seriálů. Já to zažil. Chalupa, Silvestr, sněhová kalamita, šest lidí v jedný světnici. A alkohol zahřál jenom krátkodobě.

Přežili jsme všichni. Kamarádi zůstali dva. Asi proto česká příručka jako jediná radí přibalit do evakuačního zavazadla společenskou hru. Švéd si balí kompas. Tchajwanec píšťalku. Čech deskovku. Tipuju Člověče, nezlob se.

(Misantrop usrkne a zašklebí se)

Úkryty. Švédská příručka má žebříček od nejlepšího po nejhorší. Nahoře kryt civilní obrany, pod ním sklep nebo metro, pak místnost bez oken, pak tunel nebo zeď a úplně dole: lehněte si do příkopu. 

Konečně disciplína, ve který máme náskok. Příkop! U nás končí každá druhá vesnická zábava cvičením civilní obrany.

A česká příručka? Ta vám musí výslovně napsat, že autobusová zastávka není úkryt. 

(Misantrop se zahledí do tmy)

A teď vážná část. Polská, Švédská i tchajwanská příručka obsahujou větu, že když je napadnou, nikdy se nevzdaj a jakýkoli tvrzení o opaku je nepravdivý. 

Tchajwanci píšou, že jakýkoli tvrzení, že se vláda vzdala, je lež. Proč to tam dávaj? Protože vědí, že první, co nepřítel pošle hned za drony, bude notifikace do vašeho telefonu. Deepfake s prezidentem nebo mimořádný díl Čau lidi. 

Švédové učí nevěřit všemu, co ve vás na sítích vyvolává silné emoce. Maj tam celou kapitolu o psychologické obraně proti dezinformacím a propagandě od cizích mocností, které se je snaží ovlivňovat a zasévat nedůvěru.  

Tchajwanci mají taky celou kapitolu o dezinformacích a deepfake videích. Že v krizi platí čtyři pravidla: nevěřit, nevymýšlet, nešířit a ověřovat. K tomu vám rovnou řeknou, ať smažete čínské aplikace typu TikTok nebo WeChat. A prosí vás, ať nefotíte a nesdílíte, kudy jede vlastní armáda, protože tím posíláte čínskému dělostřelectvu polohu v dárkovém balení i s mašličkou.

A česká maminka-příručka? O dezinformacích tam není ani řádka. Žádná zahraniční mocnost se nás nesnaží ovlivnit. Pouze se tam píše, a teď cituji, že se v krizi začnou rychle šířit nepodložené informace a fámy.

Začnou se šířit. 

Samy od sebe. Jako když vám doma zplesniví chleba. Nikdo to nevypouští, nikdo to neplatí, prostě je jenom informační vlhko. 

Ale jestli hledáte větu o tom, že se nikdy nevzdáme, tak tu byste tam hledali marně. U nás se tahle věta tradičně vysílá rozhlasem v opačném znění a obvykle končí výzvou, ať zachováme klid a neklademe odpor. Je to smutné, ale přece jen si z toho odneste – tahle věta musí zaznít v rozhlase a v televizi. Ne, že vám teta přepošle na Messengeru video, jak Petr Pavel doporučuje investiční kapitulaci.

(Misantrop se usměje)

Když jsme u těch investic. Na něčem se všechny příručky shodnou. Hotovost. Švédská vláda musela vlastním občanům napsat, ať občas zaplatí papírovýma penězma, jako když vám doktor předepíše, ať se občas projdete. Tchajwanci se ptaj, jestli máte vždycky u sebe nějakou hotovost. A česká chce mince a bankovky různý hodnoty.

Kdybych ty čtyři příručky posadil ke stolu jako lidi: švédská je teta, co sloužila v armádě. Mluví v rozkazech, oznámí vám, že od šestnácti do sedmdesáti bráníte zemi, a pak vám nalije šípkovou polívku. Ta je tam fakt, v seznamu zásob. Tchajwanská je soused, co bydlí pod sopkou, dvacet let má u dveří sbalenej batoh a na kilo přesně ví, kolik unese rýže. A polská je starší bratr, co se pořád mračí na východ, říká vám, že se nesmíte vzdát a pak jde zkontrolovat, jestli má jeho kráva krmení na čtrnáct dní. 

A ta česká? To je maminka. Taková ta přehnaně ustaraná maminka, co se svým pacholátkem mluví v množném čísle. Teď se teple oblékneme, teď se půjdeme ukrýt. O válce vám neřekne ani slovo, abyste se náhodou nerozrušili před spaním. Ale zato vám třikrát láskyplně připomene, že to spláchnout půjde jenom jednou. 

(Misantrop se nakloní k publiku)

A teď k tomu hlavnímu. Mám pro vás domácí úkol, takový malý sociální experiment. Nějakej blázen přeložil ty příručky do češtiny. Linky hodím do komentáře a jestli mě Messenger nechá, tak to PDFko zkusím spláchnout i do svého kanálu, odkud to půjde pěkně přeposílat. Pošlete to rodině, přátelům, a jestli máte odvahu, flákněte to na Facebook do nějaké vaší lokální městské nebo sousedské skupiny. Však víte, do těch debatních kroužků typu „Sousedé z Horní Lhoty“. Ano, přesně tam, kde se řeší ztracené kočky a špatné parkování.

(Misantrop se uchechtne)

Samozřejmě, že okamžitě slíznete sodu. Místní samozvaní mírotvorci na vás začnou ječet, že zbytečně strašíte, vyvoláváte paniku, že jste váleční štváči a že za komunistů autobusová zastávka vydržela i zásah raketou. Nechte je vyvztekat.

Třeba, jenom třeba, až se uklidní, tak si někdo z nich koupí aspoň pár konzerv a kanystr vody.

A třeba se vám ozve i pár lidí, kteří to budou brát vážně.

Všechny ty příručky se shodnou na jedný věci víc než na vodě, rádiu nebo baterkách. A to na sousedech. Znejte svý sousedy. Kryt vám nepostaví. Ale sirky vám půjčí.

Takže jako každá pořádná řetězovka: pošlete to deseti lidem, jinak vás stihne tahle kletba: Jednou vypadne proud, voda a plyn, a vy budete tři dny sedět s rodinou v jedný místnosti, se šesti litrama vody, pytlem kočkolitu a Člověče, nezlob se. Dojdou vám sirky a nebudete znát nikoho, kdo má zapalovač.

Dobrou noc

(Misantrop se při odchodu ještě naposledy otočí do publika)

A jestli jste dávali pozor, tak jste si možná všimli, že jsem vás teď vyzval sdílet neoficiální PDF z anonymního kanálu. Za druhý domácí úkol si zkontrolujte, že originál existuje a neliší se od překladu.

Zdroj: Zlý pan misantrop

V současné době neexistují přesné údaje o počtu obětí a zraněných. Podle serveru Mash tři členové posádky zahynuli a čtyři byli hospitalizováni. Exilenova+ hlásí šest obětí a jednu zraněnou osobu.

Tupolev Tu-95, známý pod kódovým označením NATO jako „Bear“, je symbolem ruské strategické letecké síly již od 50. let 20. století. Navzdory svému věku zůstává bombardér klíčovým prvkem ruské schopnosti provádět dálkové údery. To zejména díky své schopnosti nést moderní střely s plochou dráhou letu. Jeho nahrazení však představuje značnou výzvu, a to jak technologicky, tak logisticky.

Tu-95: Ze stovek sovětských bombardérů zbývají desítky

Tu-95 poprvé vzlétl 12. listopadu 1952 a do služby vstoupil v roce 1956. Výroba tohoto strategického bombardéru probíhala až do roku 1994, přičemž bylo vyrobeno přes 500 kusů v různých verzích, včetně námořní varianty Tu-142. Po rozpadu Sovětského svazu došlo k masivnímu omezování strategického letectva.

V současnosti ruské letectvo provozuje přibližně 45 – 46 letounů Tu-95MS a modernizovaných Tu-95MSM. Z toho může být okolo 36–38 bojeschopných.

Vedle strategických Tu-95MS disponuje Rusko také námořní verzí stejné konstrukční rodiny s označením Tu-142. Jde o dálkové protiponorkové letouny určené především k vyhledávání a sledování ponorek.

Podle dostupných údajů má ruské námořní letectvo v roce 2026 přibližně 22 až 24 Tu-142, z toho zhruba 12 strojů ve verzích Tu-142M/MK určených pro protiponorkový boj a přibližně 10 letounů Tu-142MR specializovaných na spojení s ponorkami. Počet skutečně provozuschopných strojů je ale nižší a přesné údaje Rusko nezveřejňuje. 

Ruské bombardéry Tu-142 jsou slyšet dříve, než vidět

Tu-95 jsou vybaveny čtyřmi turbovrtulovými motory Kuzněcov NK-12, nejvýkonnějšími svého druhu, a jsou schopny nést až 16 střel s plochou dráhou letu, včetně moderních typů Ch-101 a Ch-102. O motorech Tu-95 se říká, že jsou tak hlučné, že posádky západních ponorek námořní verzi bombardéru dřív vidí, než slyší.

Modernizace na verzi Tu-95MSM zahrnuje nové motory, avioniku a navigační systémy, což prodlužuje životnost těchto letounů až do 40. let 21. století. Výroba Tu-95 byla ukončena v roce 1994, což znamená, že ztráty těchto letounů nelze nahradit. Ruské letectvo se sice snaží modernizovat flotilu Tu-160, avšak výroba těchto letounů postupuje pomalu.

Nový stealth bombardér PAK DA je stále ve vývoji a jeho uvedení do provozu se očekává nejdříve v roce 2030.

Špatné skladování a havárie a bojové ztráty

Útoky ukrajinských dronů v rámci „Operace Pavučina“ vedly k poškození nebo zničení několika strategických letounů, včetně Tu-95, což dále zkomplikovalo situaci. Tyto útoky odhalily zranitelnost ruské letecké infrastruktury a poukázaly na potřebu modernizace a lepší ochrany strategických objektů a infrastruktury.

Tu-95 bylo vyrobeno přes 500 kusů v letech 1952–1994, ale dnes jich aktivně létá jen okolo maximálně 36 strojů. Velké množství bombardérů Tu-95 bylo v 90. letech a po roce 2000 sešrotováno kvůli odzbrojovacím dohodám (START I, START II), vysokým provozním nákladům, konci životnosti draků a motorů a samozřejmě nedostatku náhradních dílů.

Šrotování probíhalo např. na základnách Uzin (Ukrajina) nebo Semipalatinsk (Kazachstán). Některé kusy byly „zakonzervovány“ v leteckých skladech, ale kvůli rzi, nedostupnosti dílů a zastaralým verzím (např. Tu-95K) byly později rozebrány. Po rozpadu SSSR zůstalo přes 20 Tu-95 na Ukrajině, které nebyly nikdy předány Rusku. Většina byla v 90. letech zničena za pomoci USA v rámci programu Cooperative Threat Reduction (Nunn–Lugar Program).

Rusko nemá žádný srovnatelný „boneyard“ jako USA a skladování se dělo často pod širým nebem, což v ruských klimatických podmínkách vedlo k rychlému stárnutí uložených strojů.

Rusko v současnosti tedy pouze opravuje a modernizuje stávající letadla ze sovětské éry. Ztráta každého bojeschopného raketového nosiče tak snižuje flotilu, kterou nelze rychle doplnit novými letadly.

Zdroj: Militarnyi, Defence Express, The War Zone
Autor/Licence fotografie: Tu-95, Sergey Kustov, CC BY-SA 3.0

Majak: Kolébka sovětského jaderného programu

Komplex Majak (dříve označovaný jako Čeljabinsk-40) vznikl v letech 1945 až 1948 v přísném utajení jako klíčové pracoviště sovětského programu jaderných zbraní, kde se vyrábělo plutonium pro první sovětské bomby. Na jeho výstavbě se podílely desítky tisíc vězňů. V bezprostřední blízkosti závodu vyrostlo uzavřené město, později známé jako Ozjorsk, jehož existence byla po dlouhá léta oficiálně tajena a jehož obyvatelé podléhali přísným omezením pohybu.

Provoz sovětského jaderného průmyslu v této fázi studené války byl poznamenán snahou dohnat americký náskok za každou cenu, což se promítalo i do bezpečnostních standardů nakládání s radioaktivním odpadem, ty byly podle dostupných pramenů výrazně nižší než u paralelně budovaného amerického programu.

Selhání chlazení a exploze nádrže

Příčinou havárie bylo selhání chladicího systému jedné z podzemních nádrží obsahujících vysoce radioaktivní kapalný odpad. Šlo o desítky tun materiálu, podle odhadů kolem 70 až 80 tun. Porucha chlazení, ke které došlo již v roce 1956 a nebyla odstraněna, vedla k postupnému odpařování kapaliny a následné koncentraci suchých solí, zejména dusičnanu amonného a acetátů.

Tato směs se chovala podobně jako výbušnina. Porouchané měřicí přístroje chlazení v této nádrži personál ignoroval. 29. září 1957 došlo k chemické explozi, jejíž síla se odhaduje na 70 až 100 tun TNT. Tlaková vlna odmrštila betonové víko nádrže o hmotnosti přibližně 160 tun. Podle dostupných odhadů se při výbuchu uvolnilo zhruba 20 milionů curie radioaktivity (radioaktivita paliva ukrytého pod černobylským sarkofágem se odhaduje na přibližně 18 milionů curie).

Většina radioaktivního materiálu se usadila v bezprostředním okolí zařízení a přispěla k dlouhodobému znečištění řeky Teča, která už předtím sloužila jako místo vypouštění kapalného odpadu z provozu Majaku. Radioaktivní mrak se však vlivem větru zvedl do vyšších vrstev atmosféry a během 10 až 11 hodin se rozšířil severovýchodním směrem do vzdálenosti 300 až 350 kilometrů od místa havárie.

Zasažená oblast o rozloze zhruba 20 000 kilometrů čtverečních se stala známou pod označením Východouralská radioaktivní stopa (EURT, East Ural Radioactive Trace).

Samotný výbuch podle dostupných pramenů nezpůsobil žádné bezprostřední oběti. Vážnému ozáření však byli vystaveni likvidátoři havárie i obyvatelé zasažených oblastí. Přesný počet obětí a dlouhodobých zdravotních následků zůstává předmětem odborných diskusí, a historické prameny se v odhadech rozcházejí.

Evakuace a utajení

Sovětské úřady zpočátku informace o havárii tutlaly, dobový tisk popsal neobvyklé zbarvení noční oblohy jako vzácnou polární záři. Evakuace probíhaly postupně a s velkým zpožděním. První vesnice byly vystěhovány až jeden či dva týdny po havárii, další vlny následovaly po 250, 330 a nakonec až 670 dnech od exploze.

Celkem bylo evakuováno nejméně 22 vesnic s přibližně 10 000 až 11 000 obyvateli, podle některých odhadů bylo radioaktivitou v širším měřítku zasaženo až několik set tisíc lidí. O skutečném rozsahu katastrofy informoval Západ až v roce 1976 sovětský biolog a disident Žores Medveděv, jehož zjištění byla zpočátku přijímána se skepsí.

Sovětský svaz oficiálně přiznal havárii až v roce 1989, v době Gorbačovovy glasnosti. Podle dostupných informací o události dlouho věděla i americká CIA, která ji rovněž nezveřejnila pravděpodobně proto, aby neobrátila veřejnou pozornost k bezpečnosti vlastního jaderného programu.

Kyštymská katastrofa je na Mezinárodní stupnici jaderných událostí (INES) hodnocena stupněm 6 („těžká havárie“), čímž se řadí za havárie v Černobylu a Fukušimě (obě stupeň 7) jako třetí nejzávažnější jaderná havárie v dějinách civilního i vojenského využití jaderné energie.

Zdroj: ab-dpo.ru, Environment and society portal, BBC
Autor/Licence fotografie: Jaderná exploze, Free for use under the Pixabay Content License

Investigace dánského serveru Danwatch, provedená ve spolupráci se Sunday Times a Dossier Center, nyní dokládá, že objekt prošel v letech 2018 až 2024 masivní rekonstrukcí. Podle otevřených zdrojů a výpovědí bývalých vojáků má jít o modernizaci legendárního sovětského systému Perimetr, na Západě známého jako „Dead Hand“, neboli Mrtvá ruka.

Zjištění vychází z analýzy více než dvou milionů ruských vojenských zakázek a je aktuální zvláště nyní, v kontextu zhoršujících se vztahů mezi Ruskem a Západem.

Mrtvá ruka: Co je Objekt 1335

Objekt 1335 je krycí označení podzemního velitelského komplexu ukrytého pod horou Kosvinskij Kameň v Uralu, přibližně 1 370 kilometrů východně od Moskvy. Komplex je chráněn zhruba 300 metry žulového masivu.

Podle amerických analytiků zde sídlí záložní velitelské stanoviště ruských Strategických raketových vojsk. Komplex je často srovnáván s americkým Cheyenne Mountain Complex, který slouží obdobné funkci pro velení severoamerické protivzdušné a protiraketové obrany.

Výstavba tunelů začala už na počátku 80. let. Podle CIA a dobových zpráv byl komplex uveden do provozu v polovině 80. let, tedy na vrcholu napětí studené války a chvíli předtím, než začal SSSR směřovat k rozpadu.

Ministerstvo obrany v Moskvě od roku 2018 zadávalo tisíce jednotlivých zakázek na dodávky pro Objekt 1335. Podle analytiků tak intenzita prací naznačuje, že Rusko investuje do šance na přežití velení jaderných sil v době obnoveného soupeření s NATO.

Systém Perimetr a „Mrtvá ruka“

Perimetr je automatizovaný systém pro předávání rozkazů k jaderné odvetě, vyvinutý Sovětským svazem jako pojistka pro případ, že by politické a vojenské vedení bylo zničeno překvapivým úderem. Vývoj byl zahájen v roce 1974, testy probíhaly v letech 1979–1986. Do služby byl systém oficiálně zařazen v lednu 1985.

Rozkazy k odpalu měla přenášet speciální řídicí raketa s hlavicí schopnou vysílat signál i za podmínek rušení po jaderném výbuchu. Systém sleduje seismické otřesy, záblesky a radiaci, které by signalizovaly jaderný výbuch na ruském území.

Pokud by spojení s vedením v Moskvě bylo přerušeno a senzory potvrdily jaderný útok, měl by systém umožnit ověřeným osobám v bunkru vydat rozkaz k odvetnému úderu i bez zásahu nejvyššího velení.

Perimetr vznikl v éře extrémní nedůvěry mezi Moskvou a Washingtonem, kdy obě strany disponovaly desítkami tisíc jaderných hlavic. Sovětské vedení se obávalo takzvaného dekapitačního úderu, tedy zničení velení dřív, než by stihlo nařídit odvetu.

Systém měl podle bývalých sovětských vývojářů paradoxně sloužit i jako brzda unáhlených rozhodnutí. Vedení v Kremlu si díky němu mohlo dovolit počkat na potvrzení útoku, místo aby reagovalo okamžitě na nejednoznačné signály z radarů.

Ruská obnova sovětského systému

Zakázky pro Objekt 1335 v letech 2018–2024 zajišťovalo 8. hlavní ředitelství vojenské výstavby. Podle dokumentů, které Danwatch shromáždil, šlo o dodávky v řádu desítek tisíc tun stavebního materiálu.

• nejméně 22 000 tun oceli, 170 km ocelových trubek a 41 000 ocelových prvků,
• přes 56 500 tun cementu,
• 600 kilometrů elektrických kabelů a 14 000 svítidel,
• 3,2 milionu litrů kapalného a 500 tun pevného paliva, přes 820 000 litrů plynu,
• 95 těžkých strojů a 648 komponent pro vrtání do skály,
• 182 ventilačních jednotek a 21 elektrických rozvoden.

Podle dánského stavebního inženýra Pera Goltermanna z Technické univerzity v Dánsku odpovídá množství cementu přibližně 150 000 m³ betonu, tedy stavbě srovnatelné s třicet až čtyřicet podlaží vysokou budovou. Množství oceli má odpovídat zhruba trojnásobku hmotnosti Eiffelovy věže.

Satelitní snímky navíc podle investigace ukazují práce na šesti nových vstupech do hory, což naznačuje rozšíření tunelového systému nad rámec původní stavby z 80. let.

Klíčovým důkazem jsou výpovědi bývalých příslušníků útvaru 20003, který objekt střeží, a texty publikované v ruském vojenském časopise pro veterány raketových vojsk.

Generálmajor ve výslužbě V. G. Chalin, který se podílel na vývoji původního Perimetru v 70. letech, popsal, že v letech 2005–2010 vedl modernizaci systému na základě tajného dekretu prezidenta Putina. Podle jeho slov byl „automatizační systém“ aktualizován a doplněn o mobilní velitelská stanoviště a družicovou komunikaci.

V lednu 2026 pak Chalin napsal, že raketové síly „splní historické poslání odvety“ vůči nepříteli, který by narušil ruskou nezávislost. Analytici považují jeho výpovědi za pozoruhodné právě proto, že nezazněly směrem k zahraničním médiím, ale ve veteránském časopise určeném ruským čtenářům.

Co na to Západ

Jeffrey Lewis ze Stanfordovy univerzity, považuje zjištění za věrohodná a domnívá se, že Rusko systém skutečně vrací do provozu. Tom Røseth z norské Vojenské akademie naopak zdůrazňuje, že jde primárně o obranné opatření, tedy ochranu velení před americkými prostředky schopnými ničit hluboko ukryté cíle, takzvanými bunker busters.

Bývalý náměstek ministra obrany USA Andy Weber upozorňuje na možnost, že Moskva rekonstrukci záměrně nechala uniknout přes veřejné zakázky, protože odstrašující účinek Perimetru závisí na tom, že o něm protivník ví.

Bývalý americký velvyslanec na Ukrajině Steven Pifer připomíná, že Perimetr byl podle dostupných informací navržen jako pojistka pro odvetu, nikoli jako nástroj prvního úderu. Zároveň ale přiznává znepokojení nad zprávami, že se z rozhodovacího procesu má stále více vytrácet člověk.

Rusko masivně zbrojí a obnovuje sovětské dědictví

Modernizace Objektu 1335 zapadá do širšího programu obnovy ruské jaderné infrastruktury, který podle dřívějších zjištění Danwatch a Der Spiegel zahrnuje desítky dalších základen. Rostoucí důraz na jaderné síly souvisí s tím, jak Moskva vnímá napětí se Západem a s obavami z amerických schopností rychlého a přesného úderu.

Zdroj: Danwatch, Global Security, The Times, Dossier Center
Autor/Licence fotografie: Sovětská raketa R-36, Unknown author, Public Domain

Práce na letounu s negativní geometrií křídel začaly v OKB Suchoj již v roce 1983 pod označením S-22, paralelně s dokončováním sériové výroby Su-27. Program prošel několika označeními S-32, S-37, než byl stroj před prvním veřejným představením v roce 1997 označen jako Su-47 „Berkut” (Zlatý orel).

Hlavním konstruktérem byl S. S. Korotkov. Financování programu po rozpadu SSSR zajišťovaly z velké části soukromé zdroje. První let Su-47 Berkut proběhl 25. září 1997. Za řízením stroje seděl zkušební pilot Igor Votincev.

Černý přízrak

Negativní geometrie křídel Su-47 nebyla jen estetickým rozhodnutím, přinášela reálné taktické výhody. Letoun dosahoval výjimečné obratnosti při vysokých úhlech náběhu, vyšší odolnosti vůči ztrátě řízení při extrémních úhlech náběhu a velké obratnosti při podzvukových rychlostech. Šlo o vrchol konceptu „supermanévrovatelnosti”, který Suchoj rozvíjel i u Flankerů s vektorováním tahu motorů.

Podle ruských zdrojů byl Berkut primárně určen jako experimentální platforma k ověřování nových technických řešení, kompozitních materiálů a prvků snížení radarové stopy.

Su-47 používal motory D-30F6 převzaté z MiGu-31, protože původně zamýšlené nové pohonné jednotky s označením AL-37FU nebyly k dispozici.

Su-47 Berkut: Peníze a fyzika stály za jeho koncem

Důvod, proč vznikl jediný prototyp, tkví v základních zákonech fyziky. Negativní geometrie křídel trpí jevem zvaným torzní aeroelastická divergence. Při letu vysokou rychlostí se křídla kroutí směrem ven, místo aby se stabilizovala.

Tím roste vztlak na koncích křídel, narůstá namáhání konstrukce a hrozí katastrofální selhání. Suchoj tento efekt řešil pokročilými kompozitními materiály, jejichž sériová výroba byla pro ekonomicky vyčerpané post-sovětské Rusko finančně nedosažitelná.

Berkut připravil Rusko na příchod Su-57

Su-47 byl jedním z prvních sovětských pokusů o stealth letoun (tím úplně prvním byl MiG-1.44). Při jeho stavbě byly použity kompozitní materiály, tvarování snižující radarový odraz a vnitřní zbraňové šachty. Avšak uspořádání křídel výrazně zvyšovalo radarový odraz a připravovaly letoun o výhody “stealth”.

Oproti F-22 Raptor tak Su-47 skutečným stealth letounem nebyl, nicméně v kontextu pozdní sovětské éry šlo o nejambicióznější možný projekt.

Letové zkoušky Su-47 probíhaly v několika fázích až do roku 2003, během nichž byl letoun opakovaně předváděn na leteckých přehlídkách MAKS. Od roku 2004 byl Su-47 využíván k výzkumu Pokročilého leteckého komplexu frontového letectva (PAK FA), nyní známého víceúčelového stíhacího letounu páté generace Su-57.

Berkut tedy nebyl slepou vývojovou uličkou, ale spojnicí mezi sovětskou experimentální tradicí a současností ruského letectva. Su-47 Berkut pomohl Rusům při přípravě dalších sérií bojových letadel, a v tomto ohledu byl pro Rusko neocenitelný.

Zdroj: 1945, Aviation21.ru, Ruslet
Autor/Licence fotografie: Su-47 Berkut, Leonid Faerberg, GFDL 1.2

Třída Astute a britské ponorkové síly

Astute je třída jaderných útočných ponorek (SSN), která nahrazuje starší typy Swiftsure a Trafalgar. Těch bylo postaveno celkem 13, zatímco Astute jich bude jen sedm, takže schopnosti Royal Navy zůstávají lehce omezené ve srovnání s koncem studené války.

Astute spolu se čtyřmi ponorkami třídy Vanguard tvoří celou jadernou ponorkovou sílu britského námořnictva. Vanguardy nesou jaderné zbraně, Astuty je mají chránit, doprovázet svazy letadlových lodí podobně jako americké Virginie, a plnit zpravodajské a úderné úkoly.

Dlouhá cesta z Barrow: Stavba a uvedení do služby

Vláda zadala BAE Systems stavbu ponorek č. 5 a 6 (Anson a Agamemnon) v březnu 2010. Jméno Agamemnon bylo oznámeno 15. září 2011. Kýl byl založen 18. července 2013 a od zahájení stavby do prvního vyplutí tak uplynulo více než 13 let. Když bylo jméno oznámeno, počítalo ministerstvo obrany se zařazením do služby v roce 2022.

Ponorka byla formálně spuštěna na vodu 3. října 2024 po přesunu 7 400tunového trupu z montážní haly do sousedního bazénu. Do služby ji 22. září 2025 uvedl král Karel III., který osobně přečetl pověřovací listinu. Slavnostní zařazení však neznamenalo, že je loď připravena k plavbě.

V říjnu 2025 absolvovala třídenní zkoušky vodotěsnosti a pevnosti trupu, při níž se ověřovala celistvost tlakového trupu stroje. Posádka a inženýři při ní rozmístili po lodi 16 tun olověných závaží, aby simulovali různé stavy zatížení. Zbytek roku pak loď strávila v loděnici dokončováním zkoušek reaktorové části a dalších závěrečných prací.

Základní údaje podle otevřených zdrojů:

• výtlak přibližně 7 400 tun na hladině (nad hladinou uváděno 7 000 až 7 400 t), délka 97 m, šířka 11,3 m,
• pohon reaktorem Rolls-Royce PWR 2 a dieselgenerátory MTU jako záložní zdroj,
• rychlost pod hladinou kolem 30 uzlů, zkušební hloubka přes 300 m,
• výdrž 90 dnů,
• posádka 98 osob s kapacitou ponorky až 109.

Přesné výkonnostní parametry, například skutečná hloubka ponoru nebo maximální rychlost, nejsou oficiálně potvrzeny.

HMS Agamemnon: Senzory, nízká akustická stopa a smrtící výzbroj

Sonarový systém tvoří Thales Sonar 2076, doplněný ozvěnoměrem Atlas DESO 25. Ponorky Astute nemají klasický optický periskop a obraz pořizují kamerami s vysokým rozlišením.

Podle analytického serveru 19FortyFive se tichost těchto ponorek opírá o pohon typu pump-jet, izolované strojní vybavení a zhruba 39 000 antiakustických obkladových dlaždic. Tvrzení, že jde o jedny z nejtišších útočných ponorek světa, je nutné brát jako odhad analytiků.

Šest 533mm torpédometů a zásoba až 38 zbraní zahrnují torpéda Spearfish a řízené střely Tomahawk Block IV. Torpédo Spearfish má dosah podle uvedených údajů až 23 km, při nižší rychlosti až na 48 km, a nese 300kg bojovou hlavici. Tomahawk Block IV má dolet kolem 1 000 mil, tedy zhruba 1 600 km.

Královské námořnictvo počítá s tím, že ponorky třídy Astute bude chránit stroje naplňující jaderné odstrašení a svazy letadlových lodí, sbírat zpravodajské informace, podporovat operace mariňáků a v případě nutnosti zasahovat pozemní cíle.

Limity: Zpoždění, požár a dostupnost

Hlavním problémem není konstrukce, ale tempo dodávek. V roce 2024 vypukl v Devonshire Dock Hall, kde se staví Astute i ponorky třídy Dreadnought, požár. Ministerstvo obrany uvedlo, že práce na sedmé a poslední ponorce Achilles po jeho dopadech postupují.

Podle analýzy z konce června 2026 byly všechny již provozované ponorky třídy Astute současně u břehů Velké Británie, což ilustruje problémy s údržbou a kapacitou doků. Ministerstvo obrany současnou provozní připravenost nezveřejňuje, takže přesný obraz ověřit nelze. Ministr Luke Pollard uvedl, že z bezpečnostních důvodů nezveřejňuje termín plné operační způsobilosti, která závisí na úspěšném dokončení zkoušek.

Agamemnon zvýší počet dostupných útočných ponorek až po dokončení zkoušek a výcviku. Rozhodující tedy bude, jak rychle se podaří přejít od formálního zařazení k operační způsobilosti. HMS Agamemnon je ukázkou toho, jak dlouho může trvat cesta od zadání zakázky po plně použitelnou ponorku.

Zdroj: UKDJ, Royal Navy, 1945, Gov.uk
Autor/Licence fotografie: BAE Systems

Franz Xaver Baron von Werra se narodil 13. července 1914 ve švýcarském kantonu Valais. Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny a jako malý byl dán do péče bohaté německé rodině von Haber v Německu. Díky tomu vyrůstal ve velmi dobrých poměrech a dostalo se mu kvalitního vzdělání, mimo jiné na vojenské akademii.

Už v mládí se von Werra projevoval jako extrémně sebevědomý, charismatický a odvážný, ale i lehce výstřední. Často měl monokl, rád provokoval a měl smysl pro dramatická gesta. Jeho ego a styl se později odrážely i v jeho letecké kariéře.

Frajírek von Werra a kočky pro štěstí

Jedním z kuriózních detailů jeho života bylo, že na základně měl domácí kočku jménem Bärchen, kterou údajně brával s sebou i do kokpitu před vzletem pro štěstí. Tato skutečnost přispěla k jeho pověsti výstředního samorosta. Ve Francii měla jeho jednotka jako maskota mládě lva, které se jmenovalo Simba.

Na dobových fotografiích se objevuje s kočkami v náručí nebo v jejich společnosti a je patrné, že k nim měl skutečně blízký vztah.

Luftwaffe: Zchudlý šlechtic stíhacím esem

Von Werra vstoupil do Luftwaffe krátce před válkou a rychle se prosadil jako velmi schopný stíhací pilot. Létal ve Stab II./JG 3 „Udet“, tedy v elitní jednotce Jagdgeschwader 3. Do bitvy o Británii vstoupil s velkým zápalem.

V srpnu a září 1940 zaznamenal několik vzdušných vítězství, ačkoliv přesný počet je dodnes trochu nejasný, protože německé i britské záznamy z této doby se často liší. Podle dostupných zdrojů měl von Werra na kontě 6 až 8 potvrzených sestřelů včetně:

• 2 letounů Spitfire
• 2 letounů Hurricane
• 1 bombardéru Wellington
• pravděpodobně i 1 Blenheim a 1 Defiant

V bitvě o Británii sestřelil během jediného dne šest nepřátelských letadel, za tento výkon byl odměněn železným křížem 1. třídy. Byl považován za jednoho z „Experten“, tedy zkušeného pilota, i když jeho kariéra byla relativně krátká. Celkový počet sestřelů byl 21, kdy sestřely zaznamenal nejen na Británií, ale i ve Francii a na východní frontě.

Sestřelení, zajetí a útěk přes zamrzlou řeku

Dne 5. září 1940 byl jeho Bf 109E-4 zasažen během leteckého souboje nad jižní Anglií, pravděpodobně palbou z Hurricanu britského pilota George Benniona z 41. perutě RAF. Von Werra nouzově přistál v poli nedaleko vesnice Winchet Hill v Kentu. Ihned se pokusil uprchnout, ale byl chycen Brity ozbrojenými vidlemi. Jeho dobrodružství v zajetí však teprve začalo.

První útěk z tábora v Grizedale Hall se mu málem podařil. Němec Von Werra předstíral, že je nizozemský pilot RAF a dokonce se dostal na letiště RAF Hucknall, kde požádal o přidělení letounu! Až důkladnější prověrka jeho identity pokus zastavila.

Po několika neúspěšných pokusech byl poslán do Kanady, jenže ani to ho nezastavilo. V lednu 1941 během převozu vlakem vyskočil z okna a přebrodil zamrzlou řeku Saint Lawrence, čímž dorazil do v té době neutrálních USA. Odtud se přes Jižní Ameriku a Španělsko skutečně dostal zpět do Německa jako jediný německý pilot v historii války, kterému se to podařilo.

Von Werra byl po návratu oslavován jako hrdina a propaganda z něj udělala symbol houževnatosti německého vojáka. Jeho příběh inspiroval film „The One That Got Away“ (1957), který věrně zachycuje jeho odvážný útěk.

Po svém návratu do Německa byl v roce 1941 znovu zařazen k jednotce JG 27. Dne 25. října 1941 se jeho Bf 109 zřítil do Severního moře během rutinního letu u nizozemského pobřeží. Tělo Franze von Werry nebylo nikdy nalezeno. Přesto se stal legendou. Nejen jako schopný pilot, ale hlavně jako ikona německé letecké propagandy, symbol bojového ducha a odhodlání.

Zdroje: Vidan.org, BBC – WW2 People’s War: The One That Got Away
Autor/Licence fotografie: Franz von Werra, Public domain

Případ je pozoruhodný nejen svou bizarností, ale i tím, jak dobře je doložen. Hlavním pramenem je totiž byzantský historik Prokopios z Kaisareie, jeden z nejspolehlivějších kronikářů své doby.

Zpráv o „mořské příšeře“ obtěžující Konstantinopol se dochovalo překvapivě málo, ale ty, které existují, pocházejí přímo od očitého dobového svědka. Prokopios zmiňuje Porfyria hned ve dvou svých dílech, a to ve Válkách, a v Tajné historii.

Podle jeho popisu tvor měřil zhruba 45 stop na délku (13,7 metru) a 15 stop na šířku (4,6 metru), což odpovídá spíše velkému kytovci než jakémukoliv jinému mořskému živočichovi tehdy známému ve Středomoří.

Prokopios líčí, že zvíře útočilo na nejrůznější typy plavidel. Od malých rybářských člunů přes obchodní lodě až po válečné koráby. Aktivita nebyla nepřetržitá, tvor se objevoval a mizel na dlouhá období, přesto byl aktivní bezmála přes padesát let. Právě tato nepravidelnost, kombinace dlouhého odmlčení se a náhlých, ničivých útoků, dělala z Porfyria nevyzpytatelnou hrozbu.

Porfyrios: Vládce Bosporu, Marmarského a Černého moře

Konstantinopol ležela na místě dotyku tří klíčových oblastí pro obchod mezi Egejským a Černým mořem. Bosporské úžiny, Marmarského moře (v antice Propontidy) a samotného Černého moře.

Právě tudy procházela naprostá většina obilí, textilu a dalšího zboží mířícího do byzantské metropole, což jí činilo strategickou analogií k dnešním úzkým hrdlům lodní dopravy, jako je Hormuzský průliv nebo Suezský průplav.

Podle jedné z hypotéz se Porfyrios do těchto vod dostal jako mládě proplouváním Dardanel při lovu, kde ho stáhly silné proudy úžiny a znemožnily mu návrat do Egejského moře. Tato past se pro něj paradoxně stala jeho životní výhodou. Byl pravděpodobně jediným velkým predátorem v této oblasti, a měl tak k dispozici bohatou a nerušenou zásobu potravy.

Frekvence útoků nakonec vedla k tomu, že námořníci raději volili objížďky, aby se vyhnuli vodám, kde se zvíře nejčastěji zdržovalo, což mělo přímý dopad na plynulost a předvídatelnost lodní dopravy do hlavního města říše.

Moby Dick: Kdo nebo co byl Porfyrios?

Přesné zařazení Porfyria zůstává nevyřešené a je třeba k němu přistupovat s vědomím limitů dobových pramenů. Antičtí autoři neměli k dispozici zoologickou klasifikaci, jakou známe dnes, a řecké slovo „kétos“ mohlo označovat širokou škálu velkých mořských živočichů. Nejčastěji citovanou hypotézou je, že Porfyrios byl kosatka.

To by vysvětlovala jak neobvykle agresivní a cílené chování vůči plavidlům, tak fakt, že podle Prokopiova podání tvor pronásledoval a požíral delfíny, což je pro kosatky doložené chování. Zároveň je ale třeba zmínit alternativní teorii spojenou s literární historií. Herman Melville, autor románu Moby Dick, se o Porfyriovi ve svém díle zmiňuje a přiklání se k tomu, že šlo o vorvaně.

Tomu nahrává i fakt, že kosatky mají maximálně 8–9 metrů a pokud dobové záznamy mluví 14 metrech, odpovídalo by to spíše právě samci vorvaně. Takže Prokopiovy míry mohou být buď nadsazené, nebo naopak podporují teorii o Porfiriovi jako zaloulaném vorvani.

Jenže proti této interpretaci ovšem stojí skutečnost, že vorvani se ve východním Středomoří a v oblasti Bosporu prakticky nevyskytují, jejich přirozené prostředí ve Středomoří je vázáno na západní část.

Císař Justinián a konec obludy

To, že se problémem zabýval přímo císař, dokládá jeho závažnost. Podle Prokopia učinil Justinián I. chycení zvířete prioritou, ale nedokázal najít způsob, jak toho dosáhnout. Říše, která v té době vedla rozsáhlé vojenské kampaně na několika frontách a stavěla monumentální stavby jako Hagia Sofia, neměla k dispozici nic, čím by byla schopna čelit jedinému volně žijícímu živočichovi ohrožujícímu její lodní dopravu.

Po padesáti letech hrůzovlády skončil příběh Porfyria nehodou. Při honbě za hejnem delfínů se kytovec dostal na mělčinu u ústí řeky Sakarya na pobřeží Černého moře. Ve snaze se vyprostit se podle dochovaných líčení jen více zabořil do bahna.

Jakmile se zpráva o uvízlém tvorovi rozšířila, místní obyvatelé se vrhli na pobřeží se sekerami a zvíře postupně rozsekali na kusy a maso snědli. Tím skončila Porfyriova hrůzovláda nad lodní tepnou Byzantské říše.

Zdroj: Hystoric Mysteries, Greek Reporter, ShadowsOfConstantinople
Autor/Licence fotografie: Porfyrios, Filip Klasna, obrázek vytvořen pomocí umělé inteligence (Gemini), Creative Commons Attribution 4.0 International (CC BY 4.0)

Exemplář s výrobním číslem 844, který sloužil jako pomník na základně NASA Armstrong Flight Research Center v Kalifornii, totiž beze stopy zmizel. Souvislost s nedávným vystoupením šéfa NASA Jareda Isaacmana, který na konferenci All-In v Los Angeles ukázal siluetu letounu silně připomínající právě Blackbird, vyvolala mezi odborníky na letectví značný rozruch.

SR-71 Blackbird: Letoun, který definoval studenou válku

SR-71 Blackbird vyvinula společnost Lockheed (divize Skunk Works) v šedesátých letech jako průzkumný letoun schopný uniknout nepřátelské obraně díky extrémní rychlosti a letové výšce. Letoun dosahoval rychlosti přes Mach 3 a byl poháněn motory Pratt & Whitney J58 spalujícími speciální palivo JP-7.

Celkem bylo postaveno pouze 32 kusů tohoto typu. Po vyřazení z aktivní služby u amerického letectva zůstala NASA posledním provozovatelem strojů tohoto typu, a agentura je využívala pro aeronautický výzkum až do roku 1999.

Letoun 844: Poslední postavený, poslední létající

SR-71 Blackbird s trupovým číslem 844 (původní vojenské sériové číslo 61-7980) má v historii typu zvláštní postavení. Byl posledním vyrobeným SR-71 Blackbird vůbec,a jako poslední z celé flotily Bůackbirdů také naposledy vzlétl, a to v roce 1999.

844 prošel modernizací automatizovaného digitálního řídicího systému letu a sání, který prakticky odstranil problém zhasnutí motorů při vysokých rychlostech, po celou dobu byl uložen v ideálním prostředí Mohavské pouště, což je pro zachování letounu ideální klima.

Podle satelitních snímků, na které jako první upozornil Steve Trimble z deníku Aviation Week, letoun z výstavní plochy zmizel někdy v čase do 17. května 2026. Podle informací, které Aviation Week získal od svých zdrojů, byl stroj na začátku roku přesunut do hangáru kvůli inspekci.

NASA a záhadná silueta na konferenci All-In

Klíčovým impulzem pro spekulace bylo vystoupení administrátora NASA Jareda Isaacmana na výroční konferenci All-In Summit v Los Angeles. Isaacman zde prezentoval siluetu neznámého letounu s podtitulem „Rebuilding our X-plane portfolio“ (Obnova naší flotily experimentálních letounů X).

Charakteristický široký tvar siluety vyvolal okamžité srovnání s Blackbirdem. Spoluřečník podcastu All-In Chamath Palihapitiya se na snímek Isaacmana přímo zeptal, zda jde o Blackbird. Isaacman odpověděl vyhýbavě otázkou „Jste si jistý, že je to Blackbird?“ a odmítl cokoliv dalšího upřesnit, pouze zopakoval, že se NASA „vrací do byznysu rychlého a vysokého létání“.

NASA webu TWZ následně sdělila, že si je vědoma zájmu o SR-71 a jeho historii u agentury, ale k samotnému letounu 844 v tuto chvíli nemá žádné další informace ke sdílení.

Realita a Isaacmanovy „náznaky“

Obnovení Blackbirdu do letové způsobilosti by znamenalo mimořádně nákladný a technicky složitý projekt. Podle zdrojů TWZ byla podobná úvaha vznesena už po 11. září 2001 v souvislosti s válkou proti terorismu.

Tehdejší odhad nákladů na obnovu jednoho letounu se pohyboval mezi 40 a 45 miliony dolarů, a to pouhé dva roky po posledním letu stroje 844. Dnešní náklady by byly pravděpodobně výrazně vyšší.

Zájem šéfa NASA o obnovu flotily experimentálních letounů není nový. Isaacman už při nástupu do funkce loni v prosinci vyzýval k rozšíření aeronautického programu agentury a opakovaně zmiňoval SR-71 i na dalších akcích.

Zásadní komplikací zůstává i palivo. Motory J58 vyžadují speciální palivo JP-7, které se dnes běžně nevyrábí, což by si vyžádalo obnovení samostatné produkce nebo jiné řešení.

Alternativa: Nový stroj inspirovaný Blackbirdem, třeba SR-72

Analytici TWZ upozorňují, že siluetu z All-In Summitu nemusí představovat samotný SR-71, ale zcela nový letoun navazující na jeho koncepci. Taková varianta by mohla využít o sedm desetiletí modernější materiály, avioniku, řídicí systémy i pohonné jednotky. Nelze ani vyloučit, že podobný demonstrátor už existuje v utajovaném režimu a NASA by k němu mohla získat přístup po odtajnění ze strany Pentagonu.

Společnost Lockheed Martin už v minulosti otevřeně prezentovala koncept nástupce SR-71 označovaný SR-72, jehož osud však zůstává nejasný poté, co veřejná komunikace o programu kolem roku 2020 utichla. To ale může naznačovat přesun vývoje do utajeného režimu.

Zdroj: TWZ, Defense Express, Aviation Week
Autor/Licence fotografie: SR-71, National Archives and Records Administration – NARA, Public Domain

IP radar AXIS D2124-VE sleduje celé okolí zařízení v rozsahu 360° a klasifikuje detekované objekty jako osoby, vozidla nebo neznámé objekty. Rozpoznání osob pokrývá plochu až 40 000 m², přičemž při montážní výšce 5 metrů dosahuje vzdálenost rozpoznání osoby až 140 metrů. U vozidel činí detekční vzdálenost za stejných podmínek až 200 metrů a plocha pokrytí až 79 000 m². Radar pracuje nezávisle na světelných podmínkách a je určený k nepřetržitému sledování prostoru za různého počasí.

Zařízení lze instalovat například na pevné sloupy, střechy nebo mobilní dohledové systémy. Nové obdélníkové zóny detekce a rozpoznání usnadňují návrh pokrytí konkrétního prostoru a umožňují přesněji vymezit sledované oblasti. To je praktické například při zabezpečení oploceného areálu, parkoviště nebo logistického centra, kde je potřeba pokrýt rozsáhlou plochu a současně určit, ve kterých částech má systém na pohyb reagovat.

AXIS D2124-VE: Stabilizace pomáhá udržet přesnou detekci

Při instalaci radaru na vyvýšených konstrukcích může přesnost detekce ovlivňovat jejich pohyb způsobený například silným větrem. AXIS D2124-VE proto využívá stabilizaci radarového obrazu, která omezuje vliv vibrací zařízení na detekci objektů. Díky tomu lze radar využít i v prostředí, kde se jeho montážní bod může mírně pohybovat.

Radar zároveň nabízí filtry podle typu a rychlosti objektu, vyloučené zóny nebo detekci překročení jedné či dvou definovaných linií. Správce tak může nastavit, na jaký pohyb má systém reagovat, místo aby pouze zaznamenával všechny objekty v dosahu.

Radar najde objekt, otočná kamera ho vizuálně ověří

Radar AXIS D2124-VE lze kombinovat s PTZ kamerou AXIS Q6225-LE. Funkce AXIS Radar Autotracking for PTZ umožňuje na základě radarové detekce automaticky nasměrovat otočnou kameru na sledovaný objekt. Systém tak spojuje schopnost radaru spolehlivě detekovat pohyb na velké ploše s obrazem z kamery, který poskytne obsluze vizuální informace o události.

K omezení falešných poplachů lze využít také volitelnou funkci „double-knock“. V takovém případě systém před spuštěním události vyžaduje vizuální ověření radarové detekce. Radar a kamera tak můžou společně přesněji rozhodnout, zda situace skutečně vyžaduje pozornost obsluhy.

Při společné instalaci lze radar a další zařízení napájet s využitím PoE. AXIS D2124-VE má také výstup PoE s výkonem až 71 W, takže při odpovídajícím napájení může dodávat energii připojenému zařízení bez nutnosti dalšího kabelového přívodu. Samotný radar má typickou spotřebu 14,8 W.

Odolné zařízení s vestavěnou kybernetickou ochranou

Radar využívá procesor ARTPEC-9 s jednotkou hlubokého učení DLPU a podporuje platformu AXIS Camera Application Platform (ACAP), která umožňuje instalaci kompatibilních aplikací třetích stran. Součástí zařízení je také hardwarová platforma Axis Edge Vault, která chrání identitu a integritu zařízení i citlivé informace.

Konstrukce splňuje stupně krytí IP66/IP67 a odolnost IK10 a radar může pracovat při teplotách od –40 °C do 60 °C. Díky tomu se hodí i do náročných venkovních instalací, kde musí zařízení dlouhodobě fungovat bez ohledu na déšť, prach nebo výrazné změny teplot.

Klíčové technické vlastnosti IP radaru AXIS D2124-VE:

• 360° horizontální pokrytí a klasifikace osob, vozidel a neznámých objektů pomocí AI;
• plocha rozpoznání osob až 40 000 m² a vzdálenost rozpoznání osoby až 140 m při montážní výšce 5 m;
• detekce vozidel až na vzdálenost 200 m při montážní výšce 5 m;
• stabilizace radarového obrazu k přesnější detekci při vibracích zařízení;
• spolupráce s PTZ kamerou AXIS Q6225-LE a podpora funkce AXIS Radar Autotracking for PTZ;
• typická spotřeba 14,8 W, krytí IP66/IP67 a odolnost IK10.

IP radar AXIS D2124-VE bude v České republice dostupný prostřednictvím distribučních kanálů Axis ve čtvrtém čtvrtletí 2026.

Zdroj: Axis Communications
Autor/Licence fotografie: AXIS D2124-VE, Axis Communications

Zabiják sovětských tanků: Od 70. let k SEPv4

Abrams vstoupil do služby v roce 1980. Byl určený pro zastavení sovětských tankových armád, které se měly valit Evropou. Dlouhý život Abramsu zajišťovaly balíčky vylepšení SEP (System Enhancement Package), které postupně přidávaly optiku, elektroniku a pancéřování.

SEPv4 měl navázat na verzi SEPv3. Podle dostupných popisů měl tank disponovat konektivitou se sítí Joint Battle Command Network a měl mít dostatečné energetické zdroje pro zbraňové systémy budoucnosti. Zůstával tedy u stejného konstrukčního principu, kdy se nové vybavení přidávalo na osvědčený stroj z 70. let.

Hlavní zbraní zůstal 120mm hladký kanón M256. Datové propojení umožňuje použít programovatelnou munici M1147 AMP (Advanced Multi-Purpose) od firmy Northrop Grumman. Ta má jediným typem střeliva nahradit několik dřívějších nábojů a podle popisu umí zasáhnout tanky, pěchotu i lehká vozidla. Umí také vybuchnout nad protitankovým družstvem.

Součástí modernizace měl být i systém řízení palby s prvky umělé inteligence. Měl střelce upozornit, že cíl může být spojenecké vozidlo. Kvalita tohoto systému se v praxi neověřila.

Ochranu tvoří pancéřový balíček NGAP s prvky ochuzeného uranu v přední části korby a věže. Podle zdrojů byl tank připraven na integraci aktivní ochrany Trophy od firmy Rafael, určené proti protitankovým střelám a granátům typu RPG. Pohon zůstal plynová turbína Honeywell AGT1500 s výkonem 1 500 koní.

Nová diagnostika měla hlásit poruchy do zázemí ještě za boje. Logistika tak měla v reálném čase sledovat stav paliva a munice tanků na bitevní linii. Pomocná energetická jednotka měla umožnit provoz elektroniky bez spuštění hlavní turbíny.

Základní parametry podle otevřených zdrojů (údaje zdrojů se liší)

• posádka: 4 (velitel, střelec, nabíječ, řidič),
• délka s dělem vpřed: 9,77 m; šířka: 3,66 m; výška: 2,44 m,
• bojová hmotnost: 66,8 t, s přídavným pancéřováním a pluhy na miny podle 19FortyFive přes 80 tun,
• hlavní zbraň: 120mm M256; sekundární: 12,7mm M2 na dálkově ovládané zbraňové stanici CROWS, dva 7,62mm kulomety M240,
• motor: AGT1500, 1 500 k,
• rychlost: 67 km/h po silnici, 48 km/h v terénu,
• dojezd: zhruba 426 km při zásobě paliva 1 911 l.

M1A2 SEPv4 Abrams: Hmotnost jako první hřebík do rakve

Hmotnost se stala jednou z hlavních příčin konce programu. Podle 19FortyFive byl tank příliš těžký pro většinu evropských mostů i pro taktický mostní systém armády. Údajně by také přesáhl možnosti vyprošťovacích vozidel a přepravních návěsů, což by vyžadovalo výměnu celé podpůrné techniky.

Oficiální zdůvodnění armády tento směr potvrzuje. Generálmajor Glenn Dean uvedl, že Abrams už nemůže dále zvyšovat schopnosti bez přidávání hmotnosti a že ochrana musí být budována zevnitř, nikoli přidávána zvenčí. Válka na Ukrajině podle něj ukázala, jak kritické to je.

Německý Leopard 2A7 se podle údajů výrobce pohybuje kolem 67 tun a je tedy hmotnostně blízko SEPv3. Ruský T-90M je výrazně lehčí, zhruba 46 až 48 tun, ale za cenu nižší ochrany posádky. Rozdíl ukazuje, že hmotnost není jediným kritériem a že lehčí tank neznamená nutně větší schopnost přežití.

Dronové války: Druhý hřebík do rakve a cesta k M1E3

Válka na Ukrajině probíhá od února 2022, tedy před rozhodnutím armády o tanku M1A2 SEPv4 Abrams. Levné bezpilotní se staly jedním z hlavních způsobů jak vyřadit obrněnec. A podle 19FortyFive měly prototypy SEPv4 slabé střešní pancéřování věže a nechráněné mřížky motorového prostoru, což by znamenalo obrovský problém na bojišti.

Tank M1E3 Abrams má podle veřejných informací zahrnovat to nejlepší ze SEPv4 a využívat modulární otevřenou architekturu (MOSA). Cílová hmotnost je kolem 60 tun a součástí koncepce je hybridní pohon. Inspirací byl i technologický demonstrátor AbramsX, který měl být ještě zhruba o deset tun lehčí než SEPv3.

Od dubna 2025 se objevují zprávy, že armáda se snaží urychlit práce na tanku M1E3. Zadání bylo jasné, tedy do konce roku 2025 první tank a do konce roku 2026 četa tanků. Způsob, jakým se americká armáda posunula tak rychle, bylo díky zaměření se na komercializaci. Takže místo toho, aby stavěli zakázkovou pohonnou jednotku, zakázkovou převodovku a další komponenty, využijí dodávky od tržních poskytovatelů.

Pohonnou jednotku pro raný prototyp měla dodat společnost Caterpillar, a že převodovku poskytne firma SAPA. Klíčovým aspektem budoucího modelu M1E3 bude nějaká forma hybridního pohonu, která nabídne ekonomičtější alternativu k palivově náročné plynové turbíně, jež se nachází v současných tancích Abrams. Stroj nebude plně elektrický, protože by ho nebylo kde nabíjet. Od hybridního pohonu si armáda slibuje úsporu paliva přibližně ve výši 40 %.

SEPv4 ukázal hranici filozofie „přidat další vrstvu“. Armáda USA usoudila, že delší postupné zvyšování hmotnosti nedává smysl, a raději přešla k novému návrhu moderního tanku.

Zdroj: 19FortyFive, TWZ, Defense magazine
Autor/Licence fotografie: AbramsX, General Dynamics Land Systems

Madagaskar: Strategický ostrov

Tato expanze se zintenzivnila po vojenském převratu na Madagaskaru, který přivedl k moci proruskou vojenskou juntu vedenou plukovníkem Michaelem Andrianirinou. Na operaci dohlíží generálmajor GRU Andrej Averjanov, který osobně dorazil na ostrov spolu s první skupinou žoldnéřů Afrického sboru.

Operace na místě koordinuje generálmajor Anton Papšev z GRU, který se dříve specializoval na elektronické zpravodajství a nábor.

Ruští vojenští instruktoři již zahájili výcvik 1. výsadkového útočného praporu Madagaskaru a dodali armádě ostrova zásilku zbraní. Kromě armády Rusové přebírají kontrolu i nad místními elitami. Ruský Africký sbor zajišťuje osobní ochranu předsedkyně Národního shromáždění Madagaskaru, Siteny Randrianasoloniaiko.

Během návštěvy Moskvy v únoru letošního roku šéf přechodné vlády Andrianirina prohlásil, že je připraven plně otevřít Rusku vojenský, energetický a infrastrukturní sektor země. Zároveň Kreml prosazuje své zájmy prostřednictvím běloruských podnikatelských struktur, které se pod vedením generálního štábu snaží uzavřít s ostrovem mnohamilionové kontrakty.

Ruská vojenská rozvědka GRU na černém kontinentu

Za účelem ideologické kontroly na Madagaskaru byla zřízena síť Ruských domů a propagandistického média Africká iniciativa, kdy oboje spravují ruské zpravodajské služby. Prostřednictvím těchto entit Rusové verbují místní mladé lidi, pro práci v továrnách na výrobu útočných dronů Geran v ruské Alabuze.

Podobná centra se objevila i v dalších afrických zemích, včetně Středoafrické republiky, a Rusko nedávno oznámilo plány na otevření dalších osmi na černém kontinentu.

Rusko v současné době jedná o výstavbě vlastních skladů ropy a přístupu k bývalé sovětské námořní základně na ostrově. Ruské úsilí na Madagaskaru přichází v době, kdy širší ruské úsilí o rozvíjení ekonomických a vojenských vazeb napříč Afrikou přináší smíšené výsledky.

Africký sbor po smrti Prigožina

Ruský Africký sbor představuje jednu z nejvýraznějších změn v ruské vojenské přítomnosti v Africe po vzpouře Wagnerovy skupiny v červnu 2023 a následné smrti jejího zakladatele Jevgenije Prigožina. Tento vojenský sbor je součástí širší snahy Kremlu institucionalizovat ruskou vojenskou přítomnost v Africe a využít ji jako nástroj zahraniční politiky.

Přestože je Africký sbor personálně i operačně s původními Wagnerovci úzce spojen, jeho význam spočívá především v tom, že Moskva postupně převedla africké operace z prostředí formálně soukromé vojenské společnosti pod přímou kontrolu ruského státu. 

Wagnerova skupina se v Africe etablovala především jako bezpečnostní a bojová síla schopná nabídnout autoritářským režimům vojenskou podporu, výcvik a ochranu. Za tyto služby Rusko získávalo politický vliv a v některých zemích také přístup k přírodním zdrojům.

Zlom přišel po Prigožinově neúspěšném pochodu na Moskvu v červnu 2023. Po jeho smrti v srpnu téhož roku začalo ruské ministerstvo obrany přebírat kontrolu nad jednotlivými částmi PMC Wagner. Pro africké operace vznikla nová struktura označovaná jako Africa Corps.

Podle amerického Congressional Research Service jsou její operace spojovány také s ruskou vojenskou rozvědkou GRU a na místě se kombinují státní ruští příslušníci, bývalí wagnerovci a další kontraktoři. 

Nejdůležitější zemí pro Africký sbor je Mali. Ruské síly zde původně působily především prostřednictvím Wagnerovy skupiny, která do země přišla poté, co malijská vojenská junta začala vytlačovat tradiční západní partnery včetně Francie.

Wagner v Mali bojoval proti islamistickým a separatistickým skupinám a podporoval malijskou armádu. V červnu 2025 však Wagner oficiálně oznámil odchod ze země. Ruská vojenská přítomnost tím ale neskončila, jeho úlohu převzal Africký sbor a zůstal v Mali pod přímou kontrolou Moskvy.  Tento krok je důležitý také symbolicky. Moskva tím de facto ukázala, že odchod Wagnerovců neznamená ústup Ruska z Afriky.

V roce 2026 Rusko svou vojenskou přítomnost v Mali dále rozvíjí. V květnu 2026 byla v Bamaku a na tamních letištích vytvořena ruská kombinovaná letecká skupina zahrnující prostředky určené k podpoře pozemních operací, průzkumu a logistice. Podle dostupných informací se tak role ruského kontingentu posouvá od původního modelu „instruktorů a kontraktorů“ k otevřenější vojenské podpoře malijských sil. 

Situace v Mali přitom zůstává mimořádně obtížná. V roce 2026 Rusové čelili novým útokům islamistických a dalších povstaleckých skupin a ruské jednotky utrpěly ztráty. V dubnu například došlo k bojům v oblasti Kidal, odkud se ruské jednotky následně stáhly.  To ukazuje jeden z hlavních problémů ruské strategie, kdy Africa Corps dokáže výrazně zvýšit bojovou kapacitu spojeneckých režimů, ale nedokáže jednoduše vyřešit strukturální problémy států Sahelu.

Mali ale představuje pouze jednu část širšího ruského projektu. Moskva se zaměřila i na trojici států Mali, Burkina Faso a Niger, které jsou dnes spojeny v Alianci států Sahelu (AES). Všechny tři země ovládají vojenské režimy, které se výrazně vzdálily od Francie a dalších západních partnerů.

Rusko jim nabídlo vojenskou spolupráci, výcvik a dodávky techniky. V dubnu 2025 Moskva dokonce přislíbila podporu při budování společných sil AES o plánované síle přibližně 5 000 mužů. 

Zdroj: Militarnyi, Rádio Svobodná Evropa/Rádio Liberty, Congress.gov, Reuters
Autor/Licence fotografie: PMC Wagner, CC BY-NC 4.0

Nizozemsko hledá evropskou cestu

Evropský program Common Armoured Vehicle System (CAVS) se během několika let změnil z projektu několika severských zemí v jednu z nejvýznamnějších evropských iniciativ pro standardizaci kolových obrněných vozidel.

Základem programu je finská Patria 6×6 a na konci roku 2025 už měl CAVS sedm členských států zahrnujících Finsko, Lotyšsko, Švédsko, Dánsko, Německo, Spojené království a Norsko. Patria současně uvádí, že v rámci programu obdržela objednávky včetně opcí na téměř 2 000 vozidel. Nizozemsko nyní hledá možnost, jak se do tohoto evropského systému zapojit.

Záměr zapadá do širší snahy nizozemského ministerstva obrany nakupovat více vojenské techniky společně s evropskými partnery. Nizozemské ministerstvo obrany v roce 2026 například zdůraznilo význam společných evropských akvizic a průmyslové spolupráce.

Pro Nizozemsko je přitom zajímavá zejména kombinace interoperability, společného vývoje, sdílené logistiky a možnosti zapojení domácího průmyslu. Právě tento model představuje jednu z hlavních výhod CAVS.

Patria 6×6 jako doplněk Boxerů

Patria 6×6 má podle aktuálních údajů výrobce maximální bojovou hmotnost 24 tun a základní konstrukce může podle konfigurace vážit podstatně méně. Boxer je výrazně těžší a představuje modulární 8×8 platformu určenou pro široké spektrum úkolů. Nizozemská armáda navíc v roce 2025 společně s Německem objednala 222 vozidel Boxer Schakal s 30 mm věží, z nichž 72 připadne Nizozemsku.

Právě zde se nabízí prostor pro Patria 6×6. Zatímco těžší Boxer může být nasazován v rolích vyžadujících vyšší úroveň ochrany, palebné síly nebo nosnosti, lehčí vozidlo 6×6 může sloužit jako početnější prostředek pro přepravu pěchoty, velení, logistiku, zdravotnické úkoly nebo další specializované konfigurace.

Ukazuje se jako vhodné obě vozidla kombinovat a využívat silných stránek jedné i druhé platformy.

Modulární konstrukce pro moderní bojiště

Patria 6×6 byla od začátku navržena jako modulární kolové obrněné vozidlo. Výrobce uvádí maximální užitečné zatížení 8,5 tuny, maximální rychlost přes 100 km/h a operační dojezd přes 700 kilometrů. Pohon zajišťuje řadový pětiválcový dieselový motor s výkonem 325 kW a točivým momentem 1910 Nm.

Ochrana je modulární. Základ odpovídá úrovni 2 podle STANAG 4569, přičemž zákazník může požadovat zvýšení až na úroveň 4. Vyšší úroveň ochrany ale znamená také zvýšení hmotnosti a určité omezení některých schopností vozidla. Patria rovněž nabízí volitelnou schopnost plavby. Výrobce uvádí rychlost ve vodě přibližně 7 km/h.

Výzbroj může být přizpůsobena požadavkům zákazníka. Jedním z nejzajímavějších příkladů je instalace věžového minometného systému Patria NEMO ráže 120 mm. Právě Německo v rámci svého programu CAVS objednalo několik variant Patria 6×6 včetně vozidel vybavených systémem NEMO.

Patria 6×6 získává zkušenosti na ukrajinském bojišti

Významným argumentem pro další evropské uživatele je také skutečnost, že Patria 6×6 už není pouze produktem z testovacích polygonů. Podle společnosti Patria jsou vozidla tohoto typu operačně používána také na Ukrajině.

Zkušenosti z války na Ukrajině přitom neznamenají, že Patria 6×6 je nějakým způsobem „bojově prověřena ve všech rolích“. Moderní válka jak jí vidíme během ruské agrese na Ukrajině ale ukazuje význam dobře chráněných kolových vozidel schopných rychlého přesunu vojáků a materiálu, stejně jako význam modulárních platforem, které lze upravit podle konkrétního úkolu.

Současně konflikt ukázal, že samotná pancéřová ochrana není jediným rozhodujícím parametrem. Vozidla musí fungovat v prostředí intenzivního používání dronů, dělostřelectva, elektronického boje a průzkumu. Výhodou proto může být právě kombinace mobility, ochrany, dostupnosti náhradních dílů a schopnosti vyrábět vozidla ve velkých sériích.

CAVS: Evropský program rychle roste

Růst programu CAVS je patrný především na německé objednávce. V prosinci 2025 Patria a Německo uzavřely smlouvy v hodnotě přes dvě miliardy eur, které zahrnují až 876 vozidel Patria 6×6 ve čtyřech variantách. Součástí objednávky jsou také vozidla vybavená minometným systémem NEMO a dálkově ovládanými zbraňovými stanicemi Kongsberg RS4.

Německo zároveň počítá s postupným přesunem výroby do domácího průmyslu. V srpnu 2026 Patria oznámila dohodu s KNDS Deutschland Maintenance o montáži a finální integraci vozidel. Sériové dodávky mají nabírat tempo od roku 2027 a německá výroba se má postupně rozšiřovat.

Také Norsko pokračuje v programu. V srpnu 2026 objednalo prvních 20 vozidel Patria 6×6 ve velitelské konfiguraci C2 s dálkově ovládanými zbraňovými stanicemi Kongsberg PROTECTOR RS4 a získalo opci na dalších 40 vozidel.

CAVS tak postupně vytváří nejen společnou flotilu vozidel, ale také širší evropský průmyslový ekosystém kolem jediné platformy.
Patria 6×6 se během několika let posunula z finského projektu určeného především pro potřeby několika severských a baltských zemí k platformě s výrazně širším evropským dosahem. Sedm členských států CAVS, téměř 2000 objednaných vozidel včetně opcí a rozšiřující se výroba v jednotlivých evropských zemích ukazují, že nejde o okrajový program.

Zdroj: Defense Express, Patria, Defernsie.nl
Autor/Licence fotografie: Patria 6×6, Patria

Trocha čísel

Rusko vede válku proti Ukrajině od 24. února 2022, a 22. září 2026 od invaze uplynulo 1671 dní. Putinovi je 73 let a stojí v čele země déle než čtvrt století. Ústavní referendum z roku 2020 mu umožňuje zůstat u moci do roku 2036.

Podle Foreign Policy Research Institute nic nenaznačuje, že by se moci dobrovolně vzdal, dokud bude naživu. Pokud prezident rezignuje, zemře nebo nemůže úřad vykonávat, přebírá jeho pravomoci předseda vlády. Tak se Putin stal úřadujícím prezidentem po rezignaci Borise Jelcina 31. prosince 1999.

Jde ale o přechodné řešení, protože předčasné volby se musejí konat do tří měsíců. Prvním v řadě je dnes premiér Michail Mišustin, který vede vládu od roku 2020. Podle Washington Post ruské bezpečnostní elity vnímají Mišustina jako outsidera. Je jednoznačné, že u moci by Mišutin nezůstal dlouho.

Ruských sedm: Kdo je kdo

• Michail Mišustin, premiér od roku 2020 a formálně první v řadě nástupnictví, 60 let,
• Alexej Djumin, bývalý člen Putinovy ochranky, zástupce šéfa GRU, velitel Sil zvláštních operací při anexi Krymu v roce 2014, náměstek ministra obrany a guvernér Tulské oblasti. Od roku 2024 je tajemníkem Státní rady, 54 let,
• Dmitrij Patrušev, místopředseda vlády od roku 2024 a syn Nikolaje Patruševa, bývalého šéfa FSB, 48 let,
• Boris Kovalčuk, předseda Účetní komory a syn podnikatele Jurije Kovalčuka. Otec podle Atlantic Council prosazoval jeho přesun do čela některé z velkých státních firem, Putin s tím ale nesouhlasil, 48 let,
• Denis Manturov, dlouholetý ministr průmyslu a obchodu, který od roku 2022 dohlíží na zbrojní sektor. Od roku 2024 je prvním místopředsedou vlády. 57 let
• Sergej Sobjanin, starosta Mosky od roku 2010, 68 let,
• Sergej Kirijenko, bývalý premiér z roku 1998, později šéf Rosatomu, dnes odpovědný za vnitřní politiku Kremlu. 64 let.

Různé klany, různé zájmy

Kandidáti nepředstavují jednu skupinu. Patrušev a Kovalčuk podle přehledu zastupují jakousi „šlechtu“ dětí vlivných otců. Komentátor 19FortyFive navíc upozorňuje, že několik jmen nemá vazby na bezpečnostní složky, které z Putinovy vlády nejvíce těžily.

Podle Washington Post je systém v Rusku postavený tak, aby žádný jednotlivec nenashromáždil dost moci k přímému vyzvání prezidenta Putina. Rozhodne schopnost sestavit nejúčinnější koalici spojenců a institucí.

Kirijenko stojí za programem Čas hrdinů, který připravuje válečné veterány na kariéru ve státní správě a který Kreml označuje za formování nové elity. Výsledky jsou zatím smíšené, protože většina absolventů získala spíše poradní nebo symbolické posty. Pokud se program osvědčí, může mu ale zajistit síť loajálních lidí v úřadech.

Vladimir Putin: Sovětská vláda gerontokracie jako varování režimu

Většina jmen ve věku do necelých šedesáti let, zatímco Putinova generace je opomíjena. Šéfovi FSB Alexandru Bortnikovovi, který službu řídí od roku 2008, bude v listopadu 75 let. Západní analytici se domnívají, že se Putin snaží vyhnout sovětskému scénáři z let 1982–1985.

Po Leonidu Brežněvovi tehdy vedl stranu jen něco přes rok Jurij Andropov a poté zhruba rok Konstantin Černěnko, než nastoupil Michail Gorbačov. Teze, že období nemocných starců dalo Západu příležitost oslabit SSSR, je oblíbenou kremelskou teorií.

Seznam sedmi jmen byl vytvořen západními médii, a proto není jisté, kdo Putina nahradí. Ukazuje ale, jak ruský systém vypadá. Bez určeného dědice, s několika soupeřícími skupinami a s ústavním mechanismem, který počítá jen s přechodným řešením. Jedno je ale jisté. Rusko po Putinovi bude Rusku za Putina pravděpodobně velmi podobné.

Zdroj: The Washington Post, 19FortyFive, iNKORR, Foreign Policy Research Institute
Autor/Licence fotografie: Putin, Free for use under the Pixabay Content License

Síce pri ich čítaní pociťujem prenesenú hanbu, ale na konci dňa sa každý z nás v súčasnej napätej situácii dostane do bodu, kedy bude musieť urobiť rozhodnutie.

Pri sledovaní Fica sa mi častejšie vybavuje Slovenský štát, Tiso, Tuka, Mach a ďalšie najväčšie špiny v našej histórii. Čoraz častejšie myslím na našich predkov, ktorí sa tešili, keď Žid išiel do komína a oni si mohli rozdeliť jeho majetok, zvieratá a chliev.

Myslím aj na tých, ktorí nerobili nič. Čušali, odvracali zrak na bok, chceli mať proste svoj pokoj a to, že pár desiatok tisíc spoluobčanov skapalo rukou slovensko-nemeckej spolupráce ich vôbec netrápilo.

To všetko je relatívne stále mladé dedičstvo kolaborácie, genocídy, ignorantstva, oportunizmu, prospechárstva.

Dedičstvo hrdinstva akoby zostávalo v menšine a na sile nabralo až v rozhodnutých a istejších časoch. Bez hrdinstva a rozhodnutia jednotlivcov by sa nikdy nestalo a do histórie by sme sa navždy zapísali medzi porazených.

Fico v sebe zosobňuje všetkých zradcov a kolaborantov slovenských dejín. Z každého dostal niečo do vienka. Jeho jediným snom je zo Slovenska vybudovať niečo medzi Bieloruskom a Ruskom. Potrebuje na to armádu a okolo 100 000 členný štátny aparát.

Dejiny Európy sa približujú k bodu rozhodnutia. Nespraví s tým nič ani Fico, ani Bödör, ani pani Ficová, ani vy, ani ja.

Myslite na to, myslite na naše dejiny, myslite na naše národné dedičstvá. Každý sa bude musieť rozhodnúť sám za seba. Každý bude mať v rukách to, aký prívlastok dostane jeho dedičstvo o 50, 100 rokov v učebniciach našich dejín.

Buďte pripravení, rozhodnite sa slobodne.

Autor David Púchovský je asistentem J. Spišiaka. Člen a kandidát Progresívneho Slovenska do komunálu (24.10.26). 

Zdroj: Profil Davida Púchovského na Facebook
Autor/Licence fotografie: Fico a Medveděv v Bratislavě, 2010, Kremlin.ru, CC BY 4.0

Společné vojenské cvičení Orient Shield mezi USA, Japonskem a Austrálií probíhá od 8. do 24. září po celé zemi, včetně ostrova Hokkaidó. Podle ministra obrany Šindžróa Koizumiho by měly být systémy Typhon přibližně v polovině října znovu nasazeny na americkou vojenskou základnu v Japonsku. Zdůraznil také, že tato iniciativa je „čistě dočasným nasazením“ pro účely cvičení Orient Shield.

Toto nasazení bude teprve třetí v pořadí v Japonsku, po nasazení systému na leteckou základnu Kanoya v prefektuře Kagošima v červnu a na leteckou základnu americké námořní pěchoty Iwakuni v prefektuře Jamaguči v roce 2025.

„Japonskému velvyslanectví bylo jasně sděleno, že rozmístění tohoto typu zbraní na japonském území, zejména pod záminkou vojenských cvičení, je naprosto nepřijatelné, protože představuje hrozbu pro bezpečnost Ruska,“ uvedla mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová.

Také Čína tyto kroky také ostře kritizovala a označila rozmístění za „další příklad zrychlené remilitarizace Japonska“.

Co je Typhon zač a proč se ho Čína s Ruskem bojí

Americký pozemní raketový systém Mid-Range Capability, známý pod krycím názvem Typhon, patří k nejvýznamnějším produktům programu dálkových přesných palebných prostředků (Long-Range Precision Fires), který armáda Spojených států rozvíjí od konce druhé dekády tohoto století.

Systém je aktuální nejen kvůli svému nasazení v Indo-Pacifiku, ale i kvůli dramatickému obratu v Evropě. Německo se v létě 2026 rozhodlo Typhon a střely Tomahawk pořídit samo poté, co Washington plánované rozmístění americké jednotky na německém území zrušil.

Vývoj Typhonu navázal na odstoupení USA od Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), která od roku 1987 zakazovala Washingtonu a Moskvě vyvíjet pozemní raketové systémy s doletem od 500 do 5 500 km.

USA od smlouvy odstoupily v roce 2019 a uvolněný prostor armáda využila k tomu, aby pro pozemní odpalování upravila již existující munici z výzbroje námořnictva. MRC tak využívá stávající střely SM-6 a Tomahawk od Raytheonu, upravené pro odpalování ze země. Podle otevřených zdrojů byl první prototyp baterie předán armádě koncem roku 2022 a do služby vstoupil v roce 2023.

A to je ten problém. Systém používá stejné střely (Tomahawk, SM-6), které už dřív USA provozovaly z lodí, jen je nově umístil na pozemní odpalovací zařízení Mk 70, a s doletem kolem 1 500–1 600 km u Tomahawku tedy spadá přesně do pásma, které by před rokem 2019 bylo podle INF zakázané.

Typhon: Technické řešení a parametry systému

Jádrem systému je odpalovací zařízení odvozené z námořního modulu Mk 70 Payload Delivery System, který v terénním provedení nese kontejnery s raketami. Každá baterie MRC se skládá ze čtyř mobilních odpalovacích zařízení postavených na bázi Mk 70 a z operačního centra baterie (BOC) zajišťujícího velení, řízení a řízení palby.

Operační centrum je umístěno v přívěsové skříni tažené vozidlem M983A4 a propojuje baterii s klíčovými sítěmi řízení palby, včetně systému AFATDS a JDOCS. Hlavní parametry baterie Typhon:

• 4 mobilní odpalovací zařízení + 1 operační centrum baterie (BOC)
• Doprovodná technika: tahače, přívěsy, generátory a podpůrná vozidla
• Munice: okřídlené střely Tomahawk (varianta pro pozemní odpal) a řízené střely SM-6
• Dolet s municí Tomahawk až přibližně 1 500 km, s municí SM-6 přibližně 320 km
• Schopnost zasahovat pozemní i námořní cíle podle typu použité střely

Podle některých analytiků (např. 19fortyfive) se počítá i s budoucí integrací hypersonických zbraní, což ale zatím není potvrzeno.

Americká armáda plánuje zařadit jednu baterii MRC do praporu dálkové palebné podpory (Long-Range Fires Battalion) v rámci každého z pěti regionálně přiřazených víceoborových operačních uskupení (Multi-Domain Task Force, MDTF).

Zásadním milníkem programu byl 15. červenec 2025, kdy došlo k první ostré palbě mimo kontinentální území USA, kdy armáda během cvičení Talisman Sabre 25 v australském Severním teritoriu úspěšně potopila námořní cíl střelou SM-6 vypálenou z Typhonu.

Test proběhl v koordinaci s australskými ozbrojenými silami a potvrdil schopnost systému zasahovat cíle na moři z pozemní pozice.

Rusko a Čína: Protesty proti Typhonu nejsou jen rétorické cvičení, mají své důvody

Typhon je prvním pozemním americkým systémem s doletem, který by do roku 2019 byl podle smlouvy INF nelegální. Rusko proto v každém nasazení ať už v Japonsku, na Filipínách nebo v Austrálii vidí potvrzení toho, že USA po odstoupení od INF skutečně stavějí a nasazují přesně tu kategorii zbraní, kterou smlouva zakazovala.

S Tomahawky dosáhne baterie umístěná v jižním Japonsku nebo na Kanoja Air Base v prefektuře Kagošima na ruský Dálný východ i na značnou část čínského pobřeží a vnitrozemí.

Podle Business Insideru mají odpalovací kontejnery Typhonu dolet potřebný k zásahu flotil v Pacifiku i cílů na čínské pevnině, což z něj dělá dlouhodobý trn v oku Pekingu prakticky při každém nasazení v regionu.

Na rozdíl od střel odpalovaných z lodí nebo ponorek dále na moři stojí pozemní baterie blízko pobřeží potenciálního protivníka. Čím blíž je odpalovací zařízení, tím kratší je doba letu k cíli a tím méně času má obránce na reakci.

Tomahawk měl historicky i jaderné varianty (dnes USA deklarují konvenční osazení, ale technicky je systém k jaderné hlavici adaptabilní). Bez závazných verifikačních mechanismů, jaké dřív poskytovala INF, nemůže Moskva nebo Peking spolehlivě ověřit, jakou munici baterie skutečně nese.

Typhon byl na Filipínách, v Austrálii i v Japonsku oficiálně nasazen jen „dočasně“ v rámci cvičení, ale zůstává tam opakovaně a déle, než se původně uvádělo. Peking to opakovaně označuje za provokativní krok a Rusko mluví o zrychlené militarizaci Japonska. Obě asijské velmoci se obávají, že se „cvičná“ přítomnost postupně promění v trvalou infrastrukturu bez formální dohody o stálém rozmístění.

Typhon není revoluční zbraň, ale je blízko asijským velmocím

Takže baterie MRC Typhon není revoluční zbraň s neznámými vlastnostmi. Její nebezpečnost z pohledu Moskvy a Pekingu spočívá v kombinaci dosahu, blízkosti k jejich území, kratšího varovacího času a faktu, že jde o návrat kategorie zbraní, kterou dřív omezovala mezinárodní smlouva.

Naopak pro Spojené státy představuje Typhon rychlou a relativně levnou cestu, jak obnovit schopnost pozemních úderů na střední vzdálenost, aniž by musely vyvíjet zcela nový systém a nové rakety.

Zdroj: The Japan Times, 19fortyfive, Army Recognition
Autor/Licence fotografie: MRC Typhon, US Army – US Army, Public Domain

Většina alzáckých věcí je okamžitě skladem, takže se svítilna objevila během několika hodin v Alza boxu.

Vybalení a první naštvání

Rebound 650 dorazil v kartonové krabičce se základními popisky toho, co se v ní skrývá. Kromě samotné svítilny s již nasazeným poutkem obsahuje balení také adaptér na 3 tužkové baterky AAA, USB-C kabel a stručný návod.

Černý letecký hliník Reboundu 650 vypadá velmi kvalitně, ale již při rozbalování se stalo něco, na co nejsem z testů svítilen Fenix, Ledlenser a dalších zvyklý. Okolo základny svítilny byla žlutá nálepka upozorňující na nutnost vyndání záslepky mezi akumulátorem a kontakty.

Bohužel nálepka je nekvalitní a nechává na těle svítilny kusy papíru a lepidla. Prvních 5 minut jsem tak strávil snahou o jejich likvidaci. Povedlo se, takže se můžeme podívat na technické údaje.

• Světelný zdroj: 1× LED, CREE XP-G3
• Světelný tok: 650 lm (max.)
• Svítivost: 13 000 cd
• Maximální dosvit: 230 m
• 5 režimů svícení: 20%, 40%, 100%, SOS a stroboskop
• Zdroj: akumulátor 18650 s kapacitou 2 200 mAh nebo 3x AAA baterie
• Maximální výdrž: 18 h (na nejnižší/úsporný režim), doba svícení na max. výkon: 4 h
• Doba nabíjení: 3 h
• Konektor: USB-C
• Funkce powerbanky přes vestavěný USB-C konektor v základně svítilny.

Campgo Rebound 650: Ergonomie ovládání a „alza“ vychytávky

Světelné režimy se ovládají tlačítkem umístěným v základně svítilny, které je bohužel „utopené“ a nevyčnívá nad okraj základny. Při taktickém úchopu svítilny ji tedy téměř nezapnete (když se vám povede svítilnu zapnout máte pocit, že jste přišli o palec). Chápu, že svítilna není určena pracovníkům bezpečnostních složek, ale je to o ergonomii ovládání, a i v kempu se vám může stát, že druhou ruku potřebujete na něco jiného. Snad někdy vyjde verze 2.0, kde to tlačítko bude přístupnější a lépe ovladatelné.

Když už svítilna svítí, přepínání mezi režimy je jednodušší a stačí jen malý tlak a stiskem se mění intenzita světla. Rebound si pamatuje intenzitu, se kterou jste naposledy svítili.

Svítilna s akumulátorem 18650 váží příjemných 177 gramů. Tělo není vybaveno klipem, disponuje pouze poutkem na ruku. Stejně tak není hlava svítilny vybavena úderným ráfkem na rozbití skla. Naopak disponuje funkcí zoom, kdy otáčením hlavy svítilny lze plynule měnit šířku světleného kuželu.

Magnetický prstenec v základně, který vám umožní Rebound jednoduše přichytit na magnetický povrch. Tedy jednoduše dle výrobce. V praxi to znamená, že na hladkém povrchu sjíždí a na lehce zvrásněném se překlápí. Rozhodně na to tedy nespoléhat, a než jí pustíte z ruky ověřte si, že nespadne. A nestálo to za tlačítko, které se špatně ovládá.

Kovové tělo disponuje stupněm krytí IP64, tedy je prachotěsné a poskytuje ochranu proti stříkající vodě. I to by mělo pro svítilnu do auta, na poličku v garáži nebo do kempu stačit.

Tma se blíží: Powerbanka, tužkové baterie a nabíjení Rebound 650

Další vychytávkou, co Alza do své svítilny přidala je funkce powerbanky, ale je nutné počítat s tím, že je to nouzovka pro případ, kdy máte skoro vybitý mobil a do soumraku je ještě daleko. Kapacita akumulátoru je totiž 2 200 mAh a například běžný iPhone 17e má kapacitu baterie 4 005 mAh. USB-C port je ukrytý pod horním závitem těla svítilny.

Pokud dojde vestavěný akumulátor 18650, můžete si ho nahradit adaptérem na 3 tužkové baterie. Ale pozor, základní akumulátor je integrální částí svítilny a pro jeho nahrazení je nutné ho odšroubovat, a navíc z jeho horní částí odendat i základnu s tlačítkem na ovládání. Svítilna se rázem zmenší přibližně o 2,5 cm na délku.

Stav nabití akumulátoru ukazuje dioda na těle svítilny.

Verdikt: Proč svítilna Rebound 650 vůbec vznikla?

Marně přemýšlím, jakým způsobem v Alze uvažovali během jejího vývoje. Spínač se špatně ovládá jednou rukou, bez klipu mi hladké tělo svítilny může vypadnout z kapsy. Proč je proboha akumulátor 18650 napevno spojen s nabíjecí částí, a tedy nevyměnitelný v případě dlouhodobé ztráty kapacity? A proč je tam adaptér na 3 mikrotužky, když nabíjení je k dispozici například v autě a na trekovou tůru tahle svítilna rozhodně není?

Rebound 650 tak vzbuzuje mnoho otázek, ale na málo z nich odpovídá. Ano, je levná (599 Kč) a má záruku 36 měsíců. Bohužel to jsou její jediná pozitiva.

Hodnocení redakce: 2 / 5

Autor/Licence obrázku: Campgo Rebound 650, Filip Klasna, CC BY-NC-SA 2.0

Pohledy obou stran na dohodu se ale liší

Americká strana tvrdí, že dohoda vylučuje z Grónska vojenskou přítomnost Ruska a Číny. Text dohody zveřejněn nebyl a její podoba je zatím známa hlavně z vyjádření amerických představitelů. Dánsko a Grónsko zdůrazňují jiný aspekt. kdy tato dohoda podle dánské premiérky Mette Frederiksenové uznává suverenitu Království i právo obyvatel Grónska na sebeurčení.

Trump ve svém příspěvku na Truth Social uvedl, že dohoda nestojí USA nic a nemá časové omezení. Ministr zahraničí Marco Rubio ji podle amerických médií popsal jako řešení, které „trvale a zcela“ řeší bezpečnostní obavy Washingtonu.

Formulace z Kodaně a Nuuku jsou opatrnější. Grónský premiér Jens-Frederik Nielsen mluvil o tom, že Grónsko se chystá do takové dohody vstoupit. Podle CNN navíc podepsaná dohoda musí projít ještě parlamentním schvalováním, dánským i grónským.

Klíčové body dohody podle americké strany

Podrobnosti pocházejí od anonymních amerických úředníků, které citovala například Fox News. Fox označil své informace za exkluzivní. Podle těchto zdrojů dohoda obsahuje:

• trvalý přístup, základny a přelety, bez data vypršení platnosti,
• možnost zřizovat další americké instalace, o nichž by se USA radily s Dánskem a Grónskem, ale nepotřebovaly by jejich souhlas,
• zákaz základen a vojsk zemí mimo NATO, tedy i Číny a Ruska,
• omezení „citlivých investic“ (telekomunikace, podmořské kabely, přístavy, kritické nerosty) na USA a jejich spojence,
• platnost i po případném vyhlášení nezávislosti Grónska,

Zákaz základen pro státy mimo NATO a platnost po případné nezávislosti potvrdily i další zdroje. Bod o tom, že Dánsko a Grónsko by nemusely nové instalace schvalovat, zatím pochází pouze z americké strany. Ani jedna ze zúčastněných vlád ho veřejně nepotvrdila.

USA a Grónsko v průběhu let

USA jsou v Grónsku vojensky přítomny již desítky let. Podle agenturních zpráv už měly díky smlouvě z roku 1951 téměř úplná práva na přelety a zřizování základen. Nejznámějším americkým zařízením je základna Pituffik (dříve Thule Air Base) na severozápadě ostrova, kterou provozují americké vesmírné síly.

V lednu 2026 se napětí mezi USA a Dánskem výrazně vyostřilo, a Frederiksenová varovala, že americké převzetí ostrova by znamenalo konec NATO. Šest evropských lídrů se ke Kodani připojilo ve společném prohlášení, že ostrov patří jeho obyvatelům.

Poté se jednání přesunula do užšího formátu. Už v lednu Nielsen mluvil o pracovní skupině na vysoké úrovni. Podle amerického úředníka citovaného Fox News probíhala od února jednání, která nepronikla na veřejnost.

Grónsko leží mezi Severní Amerikou a Evropou a je významným bodem pro včasné varování před raketami a sledování Arktidy. Základna Pituffik hraje v americkém systému včasného varování před balistickými raketami důležitou roli. V Grónsku je umístěn radar AN/FPS-132 (UEWR – Upgraded Early Warning Radar), který je určen k detekci balistických střel letících po predikovatelných drahách. Tento radar sleduje objekty ve vesmíru a ve vysokých vrstvách atmosféry, obvykle nad 1 000 km. 

Administrativa podle Fox News předpokládá, že rozšířená přítomnost by mohla podpořit plánovaný systém protiraketové obrany Golden Dome.

Podle Američanů při zachování stávajícího status-quo mohlo být jakékoliv zemi, včetně protivníků, teoreticky povolena výstavba základny v Grónsku. To je interpretace americké strany a není nezávisle ověřena. Právě omezení investic v telekomunikacích, těžba nerostů a přístavech pak Washington srovnává s Panamským průplavem, kde čínské komerční zájmy podle něj vyvolaly bezpečnostní obavy.

Největší nejasností zůstává praktický dopad. Podle agentur není jasné, zda v důsledku dohody vzniknou nové americké základny. Trump a ministr obrany Pete Hegseth sice hovoří o rychlém budování „velké vojenské přítomnosti“, čísla ani lokality ale nezazněly.

Otevřená zůstává i otázka reakce v Grónsku, jehož obyvatelé podle agentury Reuters směřují k nezávislosti a americkou snahu o dominanci vnímají kriticky.

Zdroj: Fox News, CNN, NBC News, Reuters
Autor/Licence fotografie: Donald Trump, Gage Skidmore, CC BY-SA 2.0

Akce probíhá v období, kdy NATO zesiluje svou přítomnost na severním křídle aliance a kdy se o budoucnost Arktidy vede stále otevřenější geopolitický spor.

Severní mořská cesta jako strategická priorita

Severní mořská cesta je trasa vedoucí podél severního pobřeží Sibiře mezi Evropou a Asií, a představuje pro Rusko klíčovou logistickou i ekonomickou prioritu. Moskva ji dlouhodobě prosazuje jako alternativu k jižním námořním trasám vedeným přes Suezský průplav, a to zejména ve spolupráci s Čínou a Indií, které ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov označil za hlavní arktické partnery Ruska.

V posledních letech se po trase testovala i přeprava velkých objemů ropy tankery plujícími severně od Severní země, což analytici označili za provozně rizikový krok, motivovaný snahou obejít sankce a zkrátit přepravní časy do Asie. Severní flotila podle otevřených zdrojů vysílá skupinu plavidel podél západní části trasy pravidelně každý podzim už déle než deset let.

Zatímco dřívější výpravy kladly důraz na protiteroristická cvičení, výsadkové operace a ostrou střelbu, letošní mise je prezentována především jako bezpečnostní a záchranná, součástí má být nácvik záchranných akcí v arktické zóně.

Ivan Papanin a detaily lodí třídy Projekt 23550

Jádro ruské výpravy tvoří hlídkový ozbrojený ledoborec Ivan Papanin, první jednotka Projektu 23550 (kódové označení „Arktika“), kterou postavily loděnice v Petrohradu. Loď má délku 114 metrů, šířku 18 metrů a výtlak kolem 8 500 tun při plném zatížení.

Trup odpovídá ledové třídě Arc7, což jí umožňuje prolamovat led o síle až 1,7 metru. Pohon zajišťují čtyři dieselgenerátory Kolomna 28-9DG o výkonu 3 500 kW, které přes elektromotory pohánějí dvě hřídele, maximální rychlost lodi dosahuje 18 uzlů, dosah při ekonomické rychlosti 10 uzlů pak zhruba 10 000 námořních mil.

Výzbroj tvoří:

• 76,2mm univerzální kanón AK-176MA,
• systémy blízké obrany AK-630M,
• protiletadlové komplety MANPADS (Igla/Verba),
• osm manévrujících střel Kalibr (kontejnerová verze).

Loď dále disponuje přistávací plochou a hangárem pro vrtulník Ka-27, prostorem pro bezpilotní prostředky pro operace v mělkých či zaledněných vodách. Podle výrobce i vojenských analytiků kombinuje Projekt 23550 funkce hlídkové lodi, remorkéru a ledoborce, což z něj dělá univerzální nástroj pro operace v arktickém prostředí.

Rusko plánuje celkem čtyři plavidla, z toho dvě pro námořnictvo pod označením třída Ivan Papanin a dvě pro pobřežní stráž FSB pod označením třída Jermak. Původní plán počítal s dodáním obou námořních lodí do konce roku 2020. Problémy s financováním oznámené v roce 2018 termín posunuly na 2023–2024. Reálné předání první lodi pojmenované Ivan Papanin proběhlo až 5. září 2025. 

Nikolaj Zubov byl spuštěn na vodu v prosinci 2024, jeho předání se předpokládá kolem roku 2027. Program FSB je na tom ještě hůře, výstavba ve Vyborgských loděnicích naráží na kombinaci technických a průmyslových překážek prohloubených západními sankcemi.

Doprovod Papanina tvoří výsadková loď Kondopoga, tanker Sergej Osipov a záchranný remorkér Pamir, jejichž úkolem je zajistit logistickou podporu, doplňování paliva a technickou zálohu pro dlouhodobé nasazení v odlehlých vodách, kde chybí rozvinutá přístavní infrastruktura.

Severní flotila a staronová rivalita v Arktidě

Ruská plavba probíhá souběžně s intenzivnější aktivitou NATO na severu Evropy. Aliance v uplynulém období posílila přítomnost v Norsku i pobaltském regionu mimo jiné cvičením Cold Response, kterého se účastnily i americké stíhačky F-35A ve spolupráci s norským letectvem.

Napětí v oblasti zvyšuje také spor o Grónsko, který opakovaně otevřel americký prezident Donald Trump, a incidenty jako narušení estonského vzdušného prostoru ruskými stíhačkami MiG-31.

Mluvčí velitelství NATO SHAPE Martin O’Donnell odmítl ruská tvrzení, že aliance představuje pro Rusko hrozbu, s tím, že NATO je obranným paktem. Moskva naopak dlouhodobě líčí posilování západní přítomnosti v Arktidě a Pobaltí jako pokus o ohrožování ruských zájmů v regionu. Analytické odhady naznačují, že obě strany nyní budují dlouhodobé kapacity od hlídkových ledoborců po ponorkové hlídky v tzv. Medvědí mezeře severně od Skandinávie pro působení v regionu, jehož význam roste s ústupem mořského ledu a otevíráním nových přepravních tras.

Zdroj: The National Interest, Baird Maritime
Autor/Licence fotografie: Projekt 23550 Ivan Papanin, Alekc2m – Own work, CC BY-SA 4.0

Sergej Lavrov tento týden zopakoval, že Rusko podle něj nemá v úmyslu napadnout Evropu. Současně uvedl, že pokud by Evropa zaútočila na Rusko, případný konflikt by byl „úplně jiný“ než válka na Ukrajině a „velmi krátký“. Takové prohlášení samozřejmě nevypovídá o budoucím ruském jednání. Je ale relevantní jako součást strategické komunikace Moskvy: deklaraci absence útočného záměru doprovází explicitní upozornění na náklady případné přímé konfrontace.

Incidenty pod úrovní ozbrojené agrese a reakce na ně

Ve stejný den přichází z Bruselu zdánlivě jiná zpráva. Ursula von der Leyen navrhuje European Security Council a evropský „counter-hybrid playbook“, včetně Emergency Security Protocolu pro koordinaci reakce na incidenty pod úrovní ozbrojené agrese. A právě tady se podle mě obě zprávy potkávají.

Jedním z nejcitlivějších míst evropské bezpečnostní architektury je dnes prostor před otevřeným ozbrojeným útokem.
Sabotáž. Kybernetické operace. Narušení vzdušného prostoru. Poškození kritické infrastruktury. Elektronické rušení. Incidenty s obtížnou nebo pomalou atribucí.

Jednotlivě nemusí představovat ozbrojený útok. V souhrnu ale mohou vytvářet značný bezpečnostní, ekonomický a politický tlak. A problém potom není jen vojenský, ale především rozhodovací.

Kdo incident vyhodnotí? Jak rychle lze určit jeho původ? Kdy přestává být národní záležitostí? A jak vytvořit věrohodnou společnou reakci, aniž by každý incident automaticky otevíral otázku vojenské eskalace?

Právě proto je zajímavý i vývoj na východním okraji Evropy. V Moldavsku nyní probíhá Fire Shield 2026 za účasti moldavských, rumunských a amerických jednotek. Rumunsko je členem NATO, Moldavsko je ústavně neutrální. Cvičení samo o sobě samozřejmě neznamená změnu moldavského aliančního statusu. Ukazuje ale něco podstatného: alianční členství a praktická obranná spolupráce nejsou totéž.

Vedle formálních bezpečnostních garancí vzniká další vrstva bezpečnosti, schopnost států sdílet informace, společně cvičit, koordinovat reakci a budovat interoperabilní kapacity. A právě tím se dnešní zprávy propojují.

NATO, článek 5 a mechanismy reakce

Na jedné straně pokračuje strategická komunikace Ruska a evropských států o hranicích případné přímé konfrontace. Na druhé Evropa hledá mechanismy pro hrozby, které této hranice nedosahují. A v nejexponovanějších regionech současně roste praktická bezpečnostní spolupráce i mezi státy s rozdílným aliančním statusem.

Evropská bezpečnost se proto neodehrává jen kolem otázky článku 5. Stále důležitější je, co se děje předtím, než se článek 5 vůbec stane relevantním a zda pro tento prostor máme stejně dobře připravené mechanismy reakce. Rusko nás testuje, to je už víc než jasné.

Podprahové operace Ruska

Testování je součástí strategie, nikoli její alternativou. Podprahové operace umožňují Rusku vytvářet tlak, oslabovat odolnost protivníka a současně kalibrovat jeho ochotu a schopnost reagovat, aniž by překročilo práh, který by mohl vést k přímému vojenskému střetu s NATO.

To ale samo o sobě ještě neznamená, že NATO válku prohrává. Spíše jde o to, že Rusko v této fázi využívá strukturální asymetrii: volí čas, místo a intenzitu jednotlivých akcí, zatímco NATO musí řešit atribuci, proporcionalitu reakce, politický konsensus a riziko eskalace.

Otevřený konflikt by tuto nejednoznačnost odstranil a umožnil NATO využít podstatně širší spektrum jeho konvenčních schopností. Nelze z toho však vyvodit, že by takový konflikt byl pro Alianci výhodnější. Znamenal by přímý střet s jadernou mocností a zásadně vyšší riziko nekontrolované eskalace. A právě tento eskalační faktor zásadně ovlivňuje kalkulaci obou stran už v současné podprahové fázi konfliktu.

Autor/Licence fotografie: Ilustrační fotografie, Creative Commons Zero (CC0) license

O autorce: Jana Skopová působí jako Chief Resilience Officer ve společnosti Solvo a dlouhodobě se věnuje strategickému poradenství, bezpečnostní politice a tvorbě i rozvoji projektů. Deset let vedla charitativní projekty manželů Tykačových, podílela se na vzniku několika významných celorepublikových iniciativ a působila také jako poradkyně ministryně obrany.

Vystudovala bezpečnostní politiku, je externí členkou Centra bezpečnostních studií Univerzity CEVRO a držitelkou bezpečnostní prověrky stupně T.

Podle aktualizace na AWS Health Dashboard z 15. září 2026 přesáhlo fyzické poškození datacenter v Bahrajnu úroveň, na kterou jsou vícezónové redundantní služby AWS navrženy.

Společnost uvedla, že nedokáže obnovit přístup k prostředkům a datům hostovaným výhradně v regionu Middle East (Bahrain). Ke stejnému závěru dospěla i u jedné ze tří dostupnostních zón regionu Middle East (UAE), konkrétně zóny mec1-az2. Práce na obnově pokračují u regionálních zdrojů a u zbývajících zón mec1-az1 a mec1-az3.

Důsledek vojenských aktivit Izraele a USA proti Íránu

Útoky souvisejí s širším konfliktem mezi USA, Izraelem a Íránem, který eskaloval počátkem roku 2026. Podle otevřených zdrojů zahájily íránské drony útoky na datacentra AWS 1. března 2026, kdy byla přímo zasažena dvě zařízení ve Spojených arabských emirátech a třetí, bahrajnské, poškodila exploze v jeho blízkosti.

Íránské revoluční gardy (IRGC) se přihlásily k útokům s odůvodněním, že cíle podporovaly vojenské a zpravodajské aktivity „nepřítele“. 31. března 2026 Írán oficiálně označil osmnáct amerických technologických firem za legitimní vojenské cíle. Vedle Amazonu figurovaly na seznamu i Microsoft, Nvidia, Google, Apple, Meta, HP, Tesla, Oracle, Boeing, Cisco a IBM.

Podle dalších zpráv útoky pokračovaly, přičemž 21. července 2026 IRGC oznámily raketový úder, který měl zničit bahrajnské zařízení jako odvetu za americký úder na íránské jaderné zařízení. Satelitní snímky Evropské kosmické agentury podle dostupných informací nezávisle potvrdily rozsah poškození.

Proč selhalo AWS pod vojenským útokem

• Region ME-CENTRAL-1 (SAE) je tvořen třemi availability zónami a útoky vyřadily dvě z nich, konkrétně mec1-az2 a mec1-az3.
• Region ME-SOUTH-1 (Bahrajn) přišel o zónu mes1-az2 v důsledku lokálního výpadku napájení, poškození se však postupně rozšířilo na více zařízení v regionu.
• Architektura AWS je navržena tak, aby zvládla výpadek jedné zóny, nikoli koordinovaný útok na více fyzicky oddělených lokalit v témže regionu současně.
• Fyzické poškození zahrnovalo i sekundární škody způsobené vodou z hasicích systémů.

Případ podle analytiků z Uptime Institute představuje první potvrzený vojenský útok na infrastrukturu hyperscale cloudového poskytovatele.

Amazon AWS: Dopady na provoz a zákazníky

Výpadky se řetězily do klíčových služeb EC2, S3, DynamoDB, Lambda i RDS a následně se promítly do fungování e-commerce platforem, doručovacích a rozvozových služeb i online plateb v oblasti Perského zálivu. AWS zákazníkům doporučila přesun provozu do jiných regionů a obnovu dat ze vzdálených záloh.

Podle společnosti většina klientů takto služby obnovila. AWS zároveň pozastavila fakturaci v postižených regionech a do konce dubna 2026 vydala zákazníkům kredity v hodnotě 150 milionů dolarů. Akcie mateřské společnosti Amazon po zveřejnění zářijové aktualizace oslabily zhruba o dvě procenta.

Strategický kontext pro Evropu ve světle ruské agrese

Případ ukazuje limity konceptu geografické redundance v podmínkách ozbrojeného konfliktu. Datacentra rozmístěná do samostatných zón v rámci jednoho regionu mají chránit před technickými poruchami nebo přírodními katastrofami, ne nutně před koordinovaným vojenským úderem, který může zasáhnout více lokalit najednou.

Pro provozovatele datacenter i jejich zákazníky jde o signál, že v oblastech geopolitického napětí je nutné počítat s riziky, na která standardní redundantní architektury nebyly navrženy. Označení civilní cloudové infrastruktury za legitimní vojenský cíl je zároveň precedentem, který mění vnímání kybernetické a fyzické bezpečnosti komerčních datových center v konfliktních oblastech.

AWS ani íránská strana nezveřejnily přesný rozsah zničených dat ani detailní vojenské zdůvodnění výběru cílů, některé údaje pocházejí primárně z íránských státních médií a nebyly nezávisle ověřeny.

Trvalá ztráta dat v Bahrajnu a SAE uzavírá událost, která začala jako regionální výpadek cloudových služeb a proměnila se v případovou studii o zranitelnosti internetové infrastruktury vůči ozbrojeným konfliktům. Pro provozovatele datacenter i jejich zákazníky jde o signál, že v oblastech geopolitického napětí je nutné počítat s riziky, na která standardní redundantní architektury nebyly navrženy.

Zdroj: ARS technica, The National, TechRadar
Autor/Licence fotografie: Ilustrační obrázek, Panumas Nikhomkhai from Pixabay, Free for use under the Pixabay Content License

Francouzská armáda počítá s plnou provozní schopností do roku 2030. Zakázka podle ukrajinského webu Militarnyi zároveň otevírá cestu k participaci Ukrajiny na výrobě klíčových komponent systému.

Od LRU k náhradě amerického HIMARS

Francouzská armáda dosud provozuje jen hrstku raketometů LRU (Lance-Roquettes Unitaire), což je domácí verze amerického systému M270 MLRS, jejichž technická životnost se blíží konci. Část této již beztak malé flotily navíc Paříž v minulosti předala Ukrajině.

Náhradu měl zajistit program FLP-T (Frappe Longue Portée Terrestre), který francouzská plánovací agentura DGA vypsala v roce 2023. O zakázku usilovala dvě domácí uskupení, konsorcium MBDA-Safran s projektem Thundart a dvojice ArianeGroup-Thales s raketou FLPt-150 pro odpalovací zařízení X-Fire.

Do hry vstupovaly i zahraniční nabídky, včetně amerického HIMARS od Lockheed Martin, jihokorejského Chunmoo a izraelského PULS. Francie se nakonec v červnu 2026 rozhodla pro domácí řešení, aby se vyhnula závislosti na amerických exportních licencích typu ITAR.

Thundart: Klíčové technické prvky

Thundart je řízená raketa ráže 227 mm, zpětně kompatibilní se stávajícími odpalovacími zařízeními LRU. Vývoj byl neobvykle rychlý. Od zahájení prací koncem roku 2023 do prvního zkušebního odpalu uplynulo jen zhruba 18 měsíců, což vývojáři přičítají masivnímu využití již existujících podsystémů.

• Naváděcí systém – odvozen od naváděcí jednotky Safranu pro přesnou leteckou pumu AASM Hammer, kombinuje GPS a inerciální navigaci (obdobně jako americká GMLRS)
• Pohon – pevné palivo dodává firma Roxel, součást MBDA, která má zkušenosti i s výrobou motorů pro americké rakety GMLRS
• Nosič – demonstrátor využívá podvozek Scania s jeřábovým manipulátorem pro samostatné nakládání kompletu s osmi raketami
• Řídicí systém palby – digitální systém Atlas, upravená verze řešení používaného u samohybné houfnice Caesar
• Dolet – v první fázi 150 km, do roku 2035 má armáda ambici dosáhnout až 500 km

Francouzský rozpočet počítá s pořízením 26 systémů, přesný počet raket, ale ministerstvo nezveřejnilo. Výrobu a servis zajistí nově zakládaný společný podnik MBDA a Safran se sídlem v pařížském regionu, na projektu už pracují desítky inženýrů.

Thundart zapadá do širšího trendu evropské zbrojní suverenity a snahy vyvinout systémy srovnatelné svými schopnostmi s americkými systémy jako je HIMARS bez závislosti na washingtonských exportních rozhodnutích.

Systém má francouzským velitelům dát vrstvu mezi klasickým dělostřelectvem a letecky naváděnou munici, což francouzští vojenští představitelé dlouhodobě označují za jednu z největších mezer ve výzbroji.

Klíčovou otázkou zůstává, zda se podaří dodržet ambiciózní časový plán a zda druhá fáze s doletem 500 km skutečně dorazí do roku 2035, jak francouzské ministerstvo obrany deklaruje.

Ukrajina jako testovací polygon i výrobní partner

Podle neoficiálních informací by prvním uživatelem systému v bojových podmínkách mohla být paradoxně Ukrajina, nikoli francouzská armáda samotná. Nasazení v boji by umožnilo ověřit skutečnou účinnost proti ruským protiopatřením a odhalit případné dětské nemoci systému dříve, než vstoupí do francouzské výzbroje.

Francie se navíc rozhodla poskytnout Ukrajině licenci na výrobu přesných naváděných pum dlouhého doletu AASM Hammer. To otevírá cestu k účasti na výrobě raket Thundart, jelikož se již jedná o jednu z klíčových součástí těchto raket.

Ruský ekvivalent: Tornado-S jako odpověď z druhé strany fronty

Zatímco Francie s Thundartem cílí na přesnost srovnatelnou s americkým GMLRS, Rusko svou paralelní odpověď na HIMARS již léta nasazuje v boji. Jde o systém 9K515 Tornado-S, modernizovanou verzi sovětského raketometu BM-30 Smerch ráže 300 mm.

Na rozdíl od francouzského či amerického přístupu, který sází na menší, ale maximálně přesné a rychle přemístitelné komplety, staví Tornado-S na masivnější platformě s dvojnásobnou palebnou silou salvy:

• Ráže a výzbroj – 300 mm, 12 odpalovacích trubic proti 227 mm a šesti raketám v jednom kontejneru HIMARS
• Dolet – naváděné rakety zasahují cíle do 120 km, tedy méně než 150 km, s nimiž počítá Thundart v první fázi
• Navádění – kombinace GPS a ruského GLONASS umožňuje přesné odpalování řízených raket, koncepčně obdobně jako
• GPS/INS u GMLRS či Thundartu
• Hmotnost a mobilita – v bojové pozici váží přibližně 43,7 tuny oproti 16 tunám u HIMARS, což komplikuje leteckou i námořní přepravu, ale zvyšuje odolnost a přepravní kapacitu munice

Tornado-S byl v Rusku prezentován jako přímá odpověď na západní systémy typu HIMARS a byl opakovaně nasazen v bojích na Ukrajině. Funkčně tak představuje nejbližší ruský protějšek jak k americkému HIMARS, tak k nastupujícímu francouzskému Thundartu, byť s odlišnou filozofií, která upřednostňuje objem a ničivost salvy před maximální přesností jednotlivého zásahu.

Zdroj: MBDA, Militarnyi
Autor/Licence fotografie: Thundart, MBDA

Tato změna zasáhla i probíhající zbrojní programy. Nejviditelněji stíhačku F-22 Raptor a projekt Littoral Combat Ship (LCS), a důsledky řeší Spojené státy dodnes.

11. září 2001: Den, který přepsal vojenské plánování

Než teroristické útoky změnily status quo, administrativa George W. Bushe se prvních osm měsíců svého působení soustředila na soupeření mezi velmocemi. Po 11. září se ale těžiště americké strategie přesunulo k přesvědčení, že hlavní hrozbou je propojení teroristických organizací a takzvaných „rogue states“ disponujících zbraněmi hromadného ničení.

Tento posun vedl k invazím do Afghánistánu a Iráku a ke dvacetileté snaze z obou konfliktů vycouvat.

F-22 Raptor: Stíhačka pro válku, která nepřišla

Program Advanced Tactical Fighter, z něhož F-22 Raptor vzešel, se datuje do počátku 80. let a měl reagovat na očekávaný vývoj sovětských stíhaček a protivzdušné obrany. Raptor měl nahradit stroje F-15 Eagle jako nepřekonatelná stíhačka vzdušné nadvlády.

F-22 Raptor ve zkratce:

• Jednomístná, dvoumotorová stealth stíhačka pro získání vzdušné nadvlády
• Dva motory Pratt & Whitney F119 s vektorováním tahu
• Schopnost supercruise bez přídavného spalování
• První let prototypu YF-22: 29. září 1990, vstup do služby v prosinci 2005

Americké letectvo původně plánovalo pořídit 750 kusů. Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 ale odstranil hrozbu, pro kterou byl stroj navržen, a plánovaný počet se postupně snižoval. Nejprve na 648, 442 a posléze na 339 kusů.

Zásadní ránu ale zasadily až války v Iráku a Afghánistánu. Americké letectvo nedokázalo obhájit potřebu drahé stíhačky vzdušné nadvlády proti povstalcům bez letectva a moderní protivzdušné obrany. V roce 2009 ministr obrany Robert Gates rozhodl o definitivním zastavení výroby na 187 provozních strojích (celkem bylo vyrobeno 195 letadel včetně zkušebních kusů).

Podle údajů amerického Government Accountability Office dosáhly celkové náklady programu přibližně 66,7 miliardy dolarů, což při zkráceném počtu vyrobených strojů znamená přibližně 357 milionů dolarů na jeden kus.

Linka v georgijské Marietě byla následně zrušena a specializované nástroje uskladněny. Obnovení výroby Raptoru by si podle odhadů vyžádalo přes 50 miliard dolarů. Programy F-47 a F/A-XX teprve po mnoha letech pomáhají chybnou strategii vzniklou po 9/11 řešit.

Littoral Combat Ship: Loď, která hledala válku

Zatímco letectvo omezovalo drahý stroj, kterému chyběla role v boji proti terorismu, americké námořnictvo řešilo opačný problém jak obhájit svou relevanci ve válce, kterou vedly především pozemní síly a speciální jednotky. Odpovědí se stal program Littoral Combat Ship, malá, rychlá a modulární loď určená pro operace v pobřežních vodách.

Program LCS ve zkratce:

• Dvě konkurenční třídy: ocelové klasické lodě Freedom (Lockheed Martin) a hliníkové trimarany Independence (Austal USA)
• Rychlost až 44–47 uzlů, posádka zredukovaná díky automatizaci na přibližně 40 osob
• Koncept výměnných modulárních „mission packages“ pro různé role (protiponorková, protiminová, protipovrchová válka)
• Původní odhad ceny kolem 220 milionů dolarů za kus

Realita se od původního záměru výrazně lišila. Náklady na stavbu vzrostly na 500 až 600 milionů dolarů za loď a podle některých odhadů celkové náklady programu přesáhly 30 miliard dolarů.

Obě třídy navíc trápily vážné technické problémy, kdy třída Freedom trpěla opakovanými selhání převodovky, třída Independence praskání hliníkového trupu a koroze. Koncept vyměnitelných modulů se navíc ukázal jako prakticky nefunkční a americké námořnictvo od něj postupně ustoupilo.

Z lodi, jež měla sloužit jako flexibilní nástroj pro nejrůznější mise, stal symbol jednoho z nejnákladnějších pořizovacích selhání amerického námořnictva.

Armáda a námořní pěchota: Ztracené dekády

Dvacet pět let po útocích na New York a Washington zůstává jejich dopad na americké pořizovací programy varovným příkladem toho, jak rychle může bezpečnostní šok přesměrovat dlouhodobé investiční plány armády. Dopad 11. září ale nezůstal omezen na letectvo a námořnictvo. Plány americké armády a námořní pěchoty na modernizaci byly rovněž kompletně přeorganizovány ve prospěch specializované výbavy pro boj proti povstalcům.

Obě složky nyní už roky obnovují své dovednosti pro konvenční, vysoce intenzivní boj, které byly za cenu soustředění na protiteroristické operace zanedbány. Z pohledu s odstupem čtvrt století lze rozhodnutí přeorientovat americkou strategii na boj proti terorismu označit za analyticky spornou volbu, k níž dnes dochází většina odborníků na zahraniční politiku.

Invaze do Afghánistánu měla podle části analytiků racionální opodstatnění v reakci na útoky, invaze do Iráku jej postrádala a nenalezení zbraní hromadného ničení, které mělo být jejím oficiálním důvodem, přispělo k dlouhodobému poklesu důvěry veřejnosti v americké instituce.

Z pohledu vojenské techniky zanechaly obě dekády trvalou stopu na schopnostech americké armády, letectva i námořnictva. Zkrácený program F-22 znamená, že USA disponují jen omezeným počtem strojů páté generace pro případný konflikt s jinou velmocí, zatímco flotila LCS je dnes částečně předčasně vyřazována z provozu, aniž by naplnila roli, pro kterou byla navržena.

Zdroj: 19fortyfive, Naval Technology, National Security Journal
Autor/Licence fotografie: F-22, U.S. Air Force photo by Staff Sgt. James Richardson, Public Domain

Cílem je zmást drony vybavené algoritmy umělé inteligence pro rozpoznávání cílů. Podobný princip, tedy maskování válečné lodi jako civilní zástavby před více než osmdesáti lety použilo i německé námořnictvo u bitevní lodi Tirpitz, byť z jiného důvodu a proti jiné hrozbě.

Baltská flotila: Co se objevilo na ruských lodích

Fotografie zveřejněné pozorovatelem Massimem Frantarellim zachycují dvě lodě projektu 1331-M z Kronštadtu, na jejichž trupech je namalován vzor napodobující fasádu budovy a nábřežní zástavbu. Dělostřelecké věže dostaly odlišný, tygrovaný pruhovaný vzor.

Část trupu lodi byla přetřena na černo, aby se „rozbila“ typická silueta lodi. Další plavidla Baltské flotily dostala:

• zebří černobílé pruhování trupu,
• improvizovanou protidronovou ochranu v podobě sítí na velitelské věži a torpédometech,
• v dřívějších případech také tzv. dazzle kamufláž vycházející z konceptu první světové války.

Ochrana proti dronům

Motivace je jednoznačně ochrana proti dronům, zejména těm s autonomním nebo poloautonomním naváděním založeným na vizuálním rozpoznávání cíle. Analytické odhady naznačují, že cílem je narušit schopnost algoritmu identifikovat obrys lodi jako vojenský objekt, případně zpomalit proces cílení natolik, aby obsluha stihla zareagovat protiopatřeními.

Účinnost tohoto přístupu proti moderním naváděcím systémům však nebyla v bojových podmínkách ověřena a zůstává spíše improvizovaným opatřením než systematicky testovanou technologií.

Technický profil Projektu 1331-M

Lodě navrhli konstruktéři v Sovětském svazu na základě starší třídy Grisha. Stavba ale probíhala v loděnicích Peene-Werft ve východním Německu (NDR) mezi lety 1986 a 1990. Tyto lodi slouží primárně k vyhledávání a ničení nepřátelských ponorek v blízkosti pobřeží.

• malé protiponorkové lodě, do služby zaváděné od roku 1986,
• postaveno bylo celkem 12 kusů,
• výzbroj: dělostřelecké systémy AK-176 a AK-630M, raketomety Smerč-2, torpédomety.

Rusko souběžně pokračuje v maskování plavidel Černomořské flotily a experimentuje s dazzle kamufláží i u pozemní techniky, jde tedy o širší, systémový trend napříč všemi druhy vojsk Ruské federace, nikoli o izolovaný pokus.

Historická paralela: Tirpitz jako „obytný dům“ a změna v v norských fjordech

Podobný nápad ukrýt válečnou loď pod maskou civilní zástavby ale není nový. Německá bitevní loď Tirpitz, sesterská loď Bismarcku, byla během výstavby a dokončovacích prací ve Wilhelmshavenu na konci 30. let přetřena kamufláží napodobující shluk civilních budov, aby zmátla leteckou i pozemní špionáž a ztížila identifikaci rozestavěného plavidla ze vzduchu.

Cílem bylo klamat lidské pozorovatele a znesnadnit využití fotografických průzkumných snímků v době, kdy Německo tajilo rozsah svého námořního zbrojení.

Později, po přesunu do norských fjordů (Fættenfjord a Kåfjord), kde loď operovala jako trvalá hrozba pro spojenecké konvoje do Murmansku, přešla kamufláž k jinému principu, tedy nikoli k napodobení domů, ale ke splynutí se skalnatým pobřežím a terénem. Loď byla natírána tak, aby opticky splývala se skalními útesy, a byly využívány generátory umělé mlhy, které ji zahalovaly během náletů RAF.

Společným jmenovatelem obou případů, oddělených skoro devadesáti roky, je snaha přetvořit rozpoznatelnou vojenskou siluetu v něco, co algoritmus nebo lidské oko vyhodnotí jako neškodné civilní pozadí.

Zatímco Hitlerova bitevní loď mátla lidský zrak a analogové kamery, ruské lodě dnes čelí mnohem horší hrozbě, a snaží se oklamat autonomní systémy umělé inteligence. Výsledek je zatím nejasný.

Zdroj: X.com, ww2.incolor.com
Autor/Licence fotografie: Projekt 1331-M, Vitaly V. Kuzmin, CC BY-SA 4.0

Ačkoliv Bílý dům netvrdí, že jde o formální politický záměr, symbolika i praktické dopady na severoamerickou bezpečnostní spolupráci jsou podle analytiků reálné.

Od obchodní války k diplomacii „falešných map“

Napětí mezi Washingtonem a Ottawou eskalovalo v průběhu roku 2026 sérií vzájemných cel a ostrých veřejných výroků. Ministr financí Scott Bessent opakovaně bagatelizoval kanadskou schopnost čelit americkému tlaku.

Mezitím Trump a jemu blízcí politici označovali kanadského premiéra hanlivým titulem „guvernér“. Podle profesora mezinárodních vztahů Roberta E. Kellyho z Pusan National University jde o nejhorší stav vzájemných vztahů od kanadské nezávislosti na Británii.

Symbolickým vyvrcholením se stala Trumpova mapa zveřejněná 7. září 2026, tedy o Labor Day. Snímek vytvořený umělou inteligencí ukazoval americkou vlajku překrývající téměř celý severoamerický kontinent včetně Grónska, autonomního území Dánska, a řady karibských států jako Kuba, Jamajka nebo Bahamy.

Podobným krokům předcházelo přejmenování Mexického zálivu na „Gulf of America“ a snaha přejmenovat jezero Ontario na „Lake America“.

Kartografie jako politický a mocenský nástroj

Podle geografa Ryana Weichelta z University of Wisconsin–Eau Claire má Trumpova fascinace mapami hlubší kořeny než aktuální spor s Kanadou. Merkatorova projekce opticky zvětšuje severně položené státy jako Kanada či Grónsko, což podle něj hraje do karet politické rétorice zaměřené na jejich „přivlastnění“.

Geograf Karl Offen tuto praxi shrnuje tezí, že pojmenovávat území znamená si na ně činit nárok, což je jev, který provází kartografii od jejích počátků.

Bílý dům oficiálně odmítá, že by šlo o formální politiku, a mluvčí administrativy interpretuje kroky jako výraz „amerického exceptionalismu“. Politologové však upozorňují, že mlčení spojenců by mohlo být vykládáno jako tichý souhlas, což komplikuje probíhající obchodní jednání i bezpečnostní spolupráci v regionu.

Proč je spolupráce s Kanadou pro USA strategická

Podle Kellyho analýzy má úzká americko-kanadská spolupráce pro Washington zásadní strategickou hodnotu, kterou současná rétorika riskuje:

• USA nemusí střežit více než 8 800 kilometrů dlouhou severní hranici,
• odpadá nutnost obávat se přeshraniční infiltrace či destabilizačních aktivit,
• podél severní hranice prakticky neoperují gangy, kartely ani pašerácké sítě ve srovnání s jižní hranicí USA,
• armáda nemusí držet jednotky doma k obraně proti severnímu sousedovi, a může je tak nasazovat v zahraničí,
• Kanada a USA dlouhodobě spolupracují na radarové detekci a protiraketové obraně v rámci systému NORAD.

Tato bezpečnostní architektura umožňuje Spojeným státům projektovat vojenskou sílu do zahraničí, aniž by musely řešit hrozby ve vlastním sousedství. Kelly připomíná i historickou dimenzi spolupráce, kdy Kanada výrazně pomohla USA po teroristických útocích z 11. září 2001, což dnešní napjatou rétoriku staví do ještě ostřejšího kontrastu.

Riziko, že se Kanada naštve

Podle otevřených zdrojů převážná většina kanadské veřejnosti anexi odmítá, populace přes 40 milionů obyvatel by navíc znemožňovala jakékoliv vojenské řešení bez rozsáhlého konfliktu, který by byl v USA hluboce nepopulární. Reálným rizikem tak není ztráta území, ale ztráta spolupráce.

Pokud by Kanada začala otevřeně hledat alternativní partnery a distancovat se od Washingtonu, USA by podle Kellyho musely nasadit vojenské a zpravodajské kapacity přímo v regionu. Vypracovat novou strategii pro celou západní polokouli a počítat s tím, že podobný tlak na Mexiko povede k větší kanadsko-mexické spolupráci namířené proti USA

Vývoj vztahů mezi Washingtonem a Ottawou tak zůstává tématem, které bude mít dopad i na širší diskuzi o bezpečnostní architektuře severoamerického kontinentu.

Skutečným rizikem je erozivní efekt na dosud bezproblémovou bezpečnostní spolupráci, která Spojeným státům dlouhodobě umožňovala soustředit vojenské kapacity mimo vlastní kontinent. Vývoj vztahů mezi Washingtonem a Ottawou tak zůstává tématem, které bude mít dopad i na širší diskuzi o bezpečnostní architektuře severoamerického kontinentu.

Zdroj: 19fortyfive, Politico
Autor/Licence fotografie: Donald J. Trump (@realDonaldTrump)

Ta má poskytnout bombardérům výrazně vyšší ochranu před útoky dronů a raketami. Projekt přichází v době, kdy základna Engels-2 patří dlouhodobě mezi nejčastější cíle ukrajinských úderů na dálku.

Engels-2 jako klíčový cíl dálkových úderů

Základna Engels-2 hostí bombardéry Tu-95MS a Tu-160 a od začátku rusko-ukrajinské války se stala jedním z nejvýznamnějších terčů ukrajinských dronových operací. Nejvýraznější útok proběhl v prosinci 2022, kdy dron poškodil letouny na zemi a způsobil oběti na životech.

V srpnu 2025 satelitní snímky potvrdily poškození ruského strategického raketového bombardéru Tu-95MS na letecké základně Engels-2 v Saratovské oblasti. Analytici ze skupiny AviVector zveřejnili snímky letiště s jasně viditelným poškozeným Tu-95. V důsledku útoku utrpěl ruský bombardér vážné poškození pravého křídla, jehož část se dokonce odlomila.

Výstavba opevněných úkrytů je součástí širšího ruského úsilí o posílení ochrany klíčových cílů proti dronům a raketám. Souběžně s tím Rusko rozmisťuje i další prvky protivzdušné obrany, včetně systémů vhodných proti dronům a vrtulníků nasazovaných v roli obrany proti bezpilotním prostředkům.

Nové hangáry pro Tu-160

Nové stavby mají podle dostupných snímků následující přibližné parametry:

• půdorys přibližně 63 × 63 metrů, tedy téměř 4 000 m² podlahové plochy na jednu stavbu (užitná plocha bude nižší kvůli nosným konstrukcím a vybavení)
• boční stěny vysoké přibližně sedm metrů
• maximální výška konstrukce kolem 17 metrů, dostatečná pro těžké bombardéry
• ochranné bariéry za úkryty určené k odklonu výfukových plynů motorů při jejich provozu na místě
• vyhrazené pojezdové dráhy vedoucí přímo ke stavbám

Kombinace těchto prvků naznačuje, že nejde o pouhé skladovací haly, ale o funkční letecké úkryty napojené na provozní infrastrukturu základny. Bombardéry by v nich teoreticky mohly být servisovány a připravovány k letu ještě před přesunem na dráhu.

Rozměry 63 × 63 metrů odpovídají potřebám velmi velkých letounů, jako jsou Tu-95MS a Tu-160, jež svými rozměry výrazně převyšují běžné taktické bojové letouny. Zatímco klasická skladovací hala chrání letoun především před počasím a nabízí jen omezenou míru utajení, úkryt napojený přímo na síť pojezdových drah se může stát součástí běžného provozu letky.

New START: Otázka porušení smluv mezi USA a Ruskem

Klíčovou otázkou je, zda budování takových úkrytů neporušuje dosavadní smlouvy o omezení strategických zbraní mezi USA a Ruskem. Smlouva New START z roku 2010 obsahovala v článku X zákaz používání maskovacích opatření, která by bránila ověřování plnění smlouvy prostřednictvím technických prostředků, tedy především družicovým průzkumem.

Tento zákaz se však podle textu smlouvy i podle praxe navazující na předchozí smlouvu START I nevztahoval na takzvané „environmental shelters“, tedy stavby chránící techniku před povětrnostními vlivy.

Právě proto byly bombardéry během inspekcí fotografovány bez plachet a krytů, ale trvalé hangáry samy o sobě smluvním zákazem výslovně postiženy nebyly. Zvyk parkovat těžké bombardéry na otevřených plochách tak byl spíše zavedenou praxí spojenou s transparentností než doslovným požadavkem textu smlouvy.

Praktický význam této otázky navíc v současnosti výrazně klesl. Rusko v roce 2023 pozastavilo svou účast na ověřovacím mechanismu New START, včetně inspekcí na místě, a samotná smlouva pak 5. února 2026 zcela vypršela poté, co se strany nedohodly na jejím prodloužení.

Rusko krátce předtím nabídlo jednostranné dodržování centrálních početních limitů po dobu jednoho roku bez ověřovacích mechanismů, americká strana na návrh oficiálně nereagovala.

Od února 2026 tak mezi USA a Ruskem neexistuje žádná právně závazná smlouva omezující počty ani rozmístění strategických jaderných zbraní, včetně bombardérů. Výstavba pevných hangárů na Engels-2 se tedy odehrává mimo jakýkoli platný smluvní rámec a nemůže být z právního hlediska považována za porušení dohody, která už neplatí.

Nové hangáry na základně Engels-2 představují reakci na několik let trvající hrozbu ukrajinských dronových úderů na ruské strategické letectvo. Z technického hlediska jde o stavby navržené pro plnohodnotný provoz, nikoli jen skladování.

Zdroj: Military Watch Magazine, U.S. Department of State
Autor/Licence fotografie: Tu-160, Alex Beltyukov, CC BY-SA 3.0

Podle generální ředitelky společnosti Iryny Terech by mohla zamířit na cíle na ruském území už během několika týdnů. Jde o významný krok k tomu, aby Ukrajina získala vlastní, na Západu nezávislý zdroj balistických zbraní schopných zasahovat cíle v hloubi ruského týlu.

Odpověď na nedostatek západních balistických střel

Ukrajina od začátku plnohodnotné ruské invaze spoléhala na dodávky amerických raket ATACMS, jejichž počet byl ale limitovaný a politicky podmíněný. Podle dostupných informací měla Ukrajina k dispozici jen několik desítek těchto střel, které navíc mohla používat proti cílům na ruském území pouze s omezeními stanovenými Washingtonem.

Tato závislost na omezeném a kontrolovaném zdroji urychlila snahu ukrajinského průmyslu vyvinout vlastní balistické systémy. Fire Point, založená v roce 2022 a dosud proslulá zejména střelou FP-5 Flamingo a útočným dronem FP-1, do tohoto úsilí vstoupila s dvojicí projektů nazvanými FP-7 a FP-9.

Technické řešení FP-7: Recyklace sovětských konstrukcí

Podle otevřených zdrojů, včetně ukrajinského serveru Defense Express, vychází FP-7 konstrukčně z aerodynamického uspořádání sovětské protiletadlové střely 48N6 používané v systému S-400. Fire Point si od původní konstrukce ponechala pouze osvědčenou aerodynamiku, ale provedla tyto změny:

• trup je vyroben z kompozitních materiálů namísto kovu,
• pohonný systém byl navržen zcela nově,
• veškerá elektronika, včetně navigace, je nové generace.

Střela je odpalována tzv. horkým startem z běžného návěsu tahače, což má zajistit vysokou mobilitu a maskování odpalovacích zařízení. Deklarované parametry se v jednotlivých zdrojích mírně liší. Při prvním představení v září 2025 firma uváděla dolet do 200 km, novější zprávy z roku 2026 hovoří až o 300 km. Ostatní udávané hodnoty:

• hmotnost hlavice: 150–200 kg
• maximální rychlost: 1 500 m/s (přibližně Mach 4,4)
• maximální výška letu: kolem 65 km
• doba letu: až 250 sekund
• kruhová pravděpodobná odchylka (CEP): přibližně 14 metrů

Větší sesterská střela FP-9 má mít výrazně delší dolet, který se podle údajů výrobce pohybuje mezi 800 a 855 km, s hlavicí o hmotnosti 800 kg a rychlostí až 2 200 m/s. Přesnost má být nižší, s CEP kolem 20 metrů.

Vedle útočných variant Fire Point paralelně pracuje i na interceptoru odvozeném z FP-7, určeném k destrukci nepřátelských balistických střel, což naznačuje širší ambici firmy stát se komplexním dodavatelem raketových systémů.

Tři etapy k bojovému nasazení

Testování obou střel probíhá podle Iryny Terech ve třech fázích. Nejprve se odděleně zkouší jednotlivé subsystémy, včetně raketového motoru a navigační jednotky, v laboratorních a pozemních podmínkách.

Následují letové zkoušky, při nichž firma porovnává skutečné parametry střely s vypočtenými hodnotami. Třetí, aktuálně probíhající etapou u FP-7 jsou zkoušky v bojových podmínkách, které jsou zároveň součástí certifikačního procesu s ukrajinským ministerstvem obrany.

Podle firmy je střela „připravena k nasazení v řádu týdnů, nikoli měsíců“. Kodifikace FP-7 měla být podle původních plánů dokončena už koncem roku 2025, k čemuž kvůli sérii nespecifikovaných komplikací nedošlo. U FP-9 je situace odlišná. Testování se po dokončení současné fáze má podle vývojářů rovnou přesunout k operacím proti cílům na ruském území.

Levná a dostupná balistika

Filozofie Fire Point se od tradičního přístupu k balistickým zbraním liší. Zatímco západní systémy typu ATACMS jsou drahé a vyráběné v omezeném množství, cílem FP-7 a FP-9 je podle šéfkonstruktéra Denyse Štilirmana dosáhnout poloviční ceny oproti ATACMS.

 Produkce má být v počtech, které mají zajistit údery navzdory případným ztrátám způsobeným ruskou protiraketovou obranou.

Nasazení FP-7 by pro Ukrajinu znamenalo první domácí balistickou zbraň použitou proti ruskému území, nezávislou na politických podmínkách a rozmarech spojenců. Reálná bojová účinnost, se ale ukáže až po prvním ostrém nasazení. Vzhledem k paralelnímu vývoji FP-9 a odvozeného interceptoru jde o jasný signál, že Ukrajina buduje vlastní strategický raketový průmysl.

Zdroj: Militarnyi, Fire Point, Defender Media
Autor/Licence fotografie: FP-9, Fire Point

Přesný počet dodaných vozidel firma tradičně nezveřejňuje, ukazuje pouze záběry nakládky na železniční vagony. Dodávka je dalším dokladem toho, že ruský obranný průmysl dokáže i po čtyřech letech sankcí udržovat sériovou výrobu bojové techniky pro válku proti Ukrajině.

Uralvagonzavod: Jediná továrna Ruska na tanky

Uralvagonzavod v Nižním Tagilu je jediným ruským výrobcem hlavních bojových tanků a klíčovou součástí státního koncernu Rostec. Kromě T-90M a T-72B3M zde vznikají také T-80BVM, těžké plamenometné systémy TOS-1A, bojová vozidla podpory tanků BMPT a vyprošťovací vozidla BREM.

Od roku 2022 podnik výrazně omezil civilní výrobu železničních vagonů a přesměroval kapacity na plnění státních obranných zakázek. Navzdory strategickému významu zůstává podle ukrajinské vojenské rozvědky více než polovina podniků spadajících pod koncern nesankcionována žádnou zemí koaliční sítě dávající sankce na Ruskou federaci.

Jak Rusko obchází sankce

Analýzy otevřených zdrojů (CIT, Frontelligence Insight) naznačují, že Uralvagonzavod získává evropské CNC obráběcí stroje prostřednictvím obchodních struktur obcházejících sankce.

 Výroba běží ve dvousměnném, prakticky nepřetržitém režimu. Údaje o skutečném tempu produkce se však mezi analytiky výrazně liší, od méně než sta až po několik set kusů T-90M ročně, a jednoznačně potvrzené číslo neexistuje.

Nejlepší Putinův tank: T-90M Proryv

T-90M je hlubokou modernizací základní verze T-90 a v současnosti nejvyspělejší sériově vyráběný ruský tank. Mezi jeho hlavní rysy patří:

• nová svařovaná věž (na rozdíl od lité věže staršího T-90)
• 125mm dělo s hladkým vývrtem a automatickým nabíjením
• reaktivní pancíř nejnovější generace Relikt
• digitální palubní systém řízení palby a bojového managementu Kalina
• panoramatický termovizní zaměřovač velitele
• kulomet v dálkově ovládané zbraňové stanici na věži
• dieselový motor V-92S2F o výkonu kolem 1 130 koní

Podle otevřených zdrojů byla sériová výroba T-90M zahájena v roce 2020, do začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu v únoru 2022 jich bylo dodáno jen několik desítek kusů. Přesto se tanky T-90M a T-72B3M vyrábí v počtech znatelně převyšujících čísla ruského tanku budoucnosti T-14 Armata.

Zatímco T-90M představuje výrazně vylepšenou verzi tanku T-72, který byl poprvé uveden do služby v roce 1973, T-14 je konstrukčně čistý a klade důraz na odolnost posádky, digitální propojení a potenciál budoucího růstu. Jednou z jeho nejdůležitějších inovací je bezpilotní věž a obrněná kabina pro posádku.

T-72B3M: Modernizace sovětské platformy

T-72B3M představuje hloubkovou modernizaci sovětského T-72, se kterou ruská armáda vstupovala do konfliktu v mnohem větším počtu než s T-90M. Sdílí s ním 125mm systém a přebírá řadu prvků z novějších platforem, zejména reaktivní pancéřovou ochranu a modernizovanou elektroniku.

Právě kombinace levnějších modernizací staršího tanku a omezených sérií nejmodernějších T-90M umožňuje Rusku částečně kompenzovat vysoké bojové ztráty. Výrobce uvádí, že každý kus T-90M i T-72B3M prochází před odesláním k jednotkám testováním, kdy vozidlo musí ujet minimálně 100 km, po nichž se kontrolují zbraňové systémy, elektronika a navigační vybavení.

Ruské tanky během agrese na Ukrajině

Ukrajinské síly opakovaně zajaly i zničily exempláře T-90M i různé modifikace T-72 na frontě. Za zmínku stojí červencový případ z roku 2026, kdy byl u vesnice Majak v Doněcké oblasti zasažen T-72B3A. Tank byl vybaven aktivním obranným systémem Arena-M, upraveným proti FPV dronům.  

Šlo o první veřejně známé bojové nasazení tohoto systému, které však selhalo. Útoku ukrajinských dronů čelila tehdy celá kolona deseti ruských tanků. Tyto případy ilustrují klíčové omezení moderní ruské obrněné techniky, i nejnovější aktivní ochranné systémy nemusí spolehlivě fungovat proti levným FPV dronům, které se staly dominantní hrozbou pro obrněnou techniku na frontě.

Dodávky tanků ukazují, že Rusko navzdory sankcím a ztrátám na frontě usiluje o obnovu a modernizaci tankového parku, a to i s výhledem na dobu po skončení současného konfliktu.

Zdroj: Militarnyi, Uralvagonzavod, Conflict Intelligence Team
Autor/Licence fotografie: Tanky T-72B3M pro ruskou armádu, snímek obrazovky z videa Rostecu

Bitva u Long Tanu se odehrála sotva dva měsíce poté, co Austrálie vybudovala hlavní základnu své 1. australské úkolové skupiny u Nui Datu v provincii Phuoc Tuy. Oblast byla silně ovlivněna Vietkongem a základna představovala pro povstalce nejen vojenský cíl, ale také politickou demonstraci cizí přítomnosti v regionu.

V noci ze 16. na 17. srpna zasypaly Nui Dat minometné granáty, bezzákluzové kanony a další palba. Útok trval jen přibližně 22 minut, přesto zranil 24 australských vojáků. Velitelství předpokládalo, že střelba přišla z prostoru plantáží a vesnic na východ od základny. Následné průzkumné hlídky našly stopy, které vedly směrem k Long Tanu.

Rota, která narazila na armádu

Odpoledne 18. srpna vyrazila rota D 6RAR pod velením majora Harryho Smithe do kaučukové plantáže. V sestavě bylo 105 Australanů a tři novozélandští příslušníci dělostřeleckého pozorovacího týmu od 161. baterie. Původně šlo o pátrací operaci, nikoli o plánovaný střet s velkou nepřátelskou silou.

Australané však brzy narazili na jednotky Viet Congu. V hustém dešti, mezi stromy a na rozbahněném terénu se rychle ukázalo, že nejde o malou krycí skupinu. Vietkong nasadil přinejmenším části 275. pluku a místního praporu D445. Přesný počet protivníků zůstává sporný; australské zdroje dlouhodobě uvádějí sílu přes 2 000 mužů, jiné odhady pracují s nižšími čísly. Jisté je, že rota D bojovala proti několikanásobné přesile.

Vojáci roty D se rozdělili do čet, které postupně zaujaly obranná postavení. Jedna z čet byla odříznuta a musela se probíjet zpět pod intenzivní palbou. Viet Cong využíval terénu dokonale: střelci se pohybovali mezi stromy, palbu vedli z krátkých vzdáleností a opakovaně se pokoušeli australskou obranu obejít.

Dělostřelectvo jako rozhodující zbraň

Pěchota by bez podpory pravděpodobně neobstála. Novozélandští dělostřelečtí pozorovatelé a australské velení dokázali navést palbu několika baterií na velmi krátké vzdálenosti od vlastních pozic. Granáty dopadaly do plantáže, často jen několik desítek metrů od obránců.

Dělostřelecká palba narušovala přípravu útoků, rozbíjela soustředěné skupiny Viet Congu a dávala australským četám čas přeskupit se. Zásadní byl také shoz munice pomocí vrtulníků. V prudkém dešti a při omezené viditelnosti přiletěly vrtulníky Iroquois, které dopravily bedny se střelivem přímo k obklíčené rotě.

Právě spojení disciplinované pěchoty, předsunutého dělostřeleckého řízení a leteckého zásobování ukázalo, jak může relativně malá síla přežít střet s početně silnějším protivníkem.

Obrněné transportéry v dešti a tmě

Večer se situace roty D stala kritickou. Viet Cong podnikal další útoky a Australanům docházela munice. Z Nui Datu proto vyrazila úderná skupina s obrněnými transportéry M113, na nichž se přesouvali vojáci roty A. Cesta byla komplikovaná rozbahněným terénem, nepřesnými informacemi o situaci i rizikem, že transportéry vjedou přímo do nepřátelského postavení.

Příjezd obrněných vozidel měl okamžitý psychologický i taktický účinek. M113 poskytly palebnou sílu, ochranu a možnost rychlého manévru. Viet Cong, který se chystal k dalšímu útoku, začal ustupovat do tmy a džungle. Rota D tak přežila noc, aniž by byla zničena nebo donucena ke kapitulaci.

Australané přišli přímo v boji o 17 mužů, a další voják zemřel později na následky zranění. Zraněno bylo 25 mužů. Šlo o nejtěžší ztráty Austrálie v jediném střetnutí celé vietnamské války. Na bojišti bylo následně nalezeno nejméně 245 padlých příslušníků Viet Congu, australské odhady uváděly také stovky raněných, ale skutečné ztráty protivníka nelze přesně ověřit, protože část těl a raněných byla odnesena při ústupu.

Zdroj: ⁠War History Online, ⁠Australian War Memorial
Autor/Licence fotografie: Ilustrační fotografie, Válka ve Vietnamu, By Not stated on the AWM database, Public Domain

Podle něj je tento výcvik součástí přípravy nové generace pilotů, kteří mají posílit ukrajinské bojové letectvo. „Piloti cvičí, aby byli připraveni létat s moderními stíhacími letouny, včetně F-16 a Gripenu, a aby posílili ukrajinské bojové letectvo,“ poznamenal prezident.

Zelenskyj poděkoval Kanadě, instruktorům a výcvikovému středisku za výcvik ukrajinského vojenského personálu. Ukrajinský prezident již dříve oznámil , že 21 ukrajinských pilotů v současné době absolvuje výcvik v Kanadě.

Fotografie ze schůzky, které zveřejnila Kancelář ukrajinského prezidenta, ukazují, že Ukrajinci provádějí cvičné lety na letounech L-39 a používají moderní simulátory západních stíhaček. Kanada vyčlenila v letech 2024 až 2029 až 389 milionů kanadských dolarů na výcvik ukrajinského leteckého personálu.

Program zahrnuje zejména fázi úvodního výcviku stíhaček, během níž si piloti osvojují západní postupy, taktiku a dovednosti nezbytné pro jejich následný přechod na moderní západní stíhačky.

První příslušníci ukrajinské armády dorazili do Kanady na výcvik v září 2024. Výcvik zahrnuje nejen piloty, ale i specialisty na údržbu a obsluhu letecké techniky, která je nezbytná pro budoucí provoz letadel. V rámci programu Kanada také poskytuje přístup k simulátorům a dalším výcvikovým materiálům.

Ukrajinští vojáci mohou využívat simulátory F-16 k procvičování letových a taktických scénářů bez použití skutečných letadel. V prosinci loňského roku Ukrajina a Švédsko jednaly o zahájení výcviku ukrajinských pilotů a technického personálu pro stíhačky Gripen.

Gripen: Zrozen jako zabiják ruských Suchojů

Švédsko i Finsko budovaly své armády s ohledem na hrozbu ze strany Ruska a Gripen byl jedním z takových projektů. Tyto stíhačky, vyráběné švédskou leteckou a obrannou společností Saab AB, byly postaveny speciálně pro boj s Ruskem. Tehdejší velitel švédského letectva Mats Helgesson v roce 2019 prohlásil, že Gripen byl „navržen tak, aby zabíjel Suchoje“, tedy pýchu ruského letectva.

Gripeny mohou fungovat i z neupravených vzletových drah, jako jsou například dálnice, což je výhodné, protože cílem případného ruského útoku budou dobře známá letiště NATO. Rusko se na tento druh infrastruktury zaměřilo během své války proti Ukrajině. Gripeny také vyžadují méně údržby než některé jiné alianční letouny, jako například F-16, které jsou široce dostupné v řadě arzenálů NATO.

Útoky na letiště

Ruský nepřítel provádí pravidelné útoky na ukrajinská letiště s použitím dronů Šáhidů, raket Kalibr s průrazno-trhavými, střepinově-trhavými, kazetovými bojovými hlavicemi, balistickými systémy Iskander s využitím různých typů bojových hlavic.

Po útoku na letiště s kazetovou bojovou hlavicí je nutné důkladné vyčištění všech malých střepin, kamenů po zničení betonového povrchu rolovacích, vzletových a přistávacích drah, při nedostatku času na vyčištění stoupá pravděpodobnost nasátí cizích předmětů do traktu nasávacího potrubí během pojezdů letounu.

Na Gripenu jsou nasávací potrubí umístěna po stranách trupu, ve velké vzdálenosti od betonového povrchu, což výrazně snižuje pravděpodobnost nasátí cizích předmětů a následného poškození motoru letadla. Tato konstrukční vlastnost JAS-39 zvýší spolehlivost provozu letadel tohoto typu, dokonce i na letištích s poškozeným umělým povrchem a jako výsledek poskytne možnost dostat letadla do vzduchu.

Ideální stroj pro Ukrajinu

Michael Bohnert, válečný analytik společnosti RAND Corporation, uvedl, že díky své flexibilitě je Gripen „mnohem vhodnější pro zemi, která hraničí s agresorem“. Experti na obranu z výše uvedených důvodů označují Gripen za nejvhodnější dostupný letoun čtvrté generace ze všech letounů NATO pro Ukrajinu. Švédsko žádné Gripeny napadené zemi nepřislíbilo, ačkoli se touto myšlenkou zabývalo.

Švédský ministr obrany P. Jonson v roce 2025 pro Business Insider uvedl, že „vede dialog“ s Ukrajinou a dalšími zeměmi v rámci Air Force Coalition, skupiny spojenců, kteří se zavázali pomoci Ukrajině. Podle něho je pro Ukrajince „náročnější absorbovat další stíhačku“.

Ukrajina již obdržela letouny F-16 americké výroby a francouzské Mirage, takže Švédsku bylo podle ministra obrany doporučeno, aby se zaměřilo na vyslání leteckých senzorových platforem, jež by mohly poskytovat podporu velení a řízení.

Navzdory chvále, které se těmto stíhačkám dostává, se švédské Gripeny nedočkaly takového typu boje, jaký by se odehrál na Ukrajině. Nezažily tedy to, čemu by musely čelit v případě ruské války proti alianci NATO, nepotkaly se zatím s Su-57 nebo Su-30 a dalšími pýchami ruského letectva.

Zdroj: Militarnyi, Business Insider, CBC
Autor/Licence fotografie: Ilustrační obrázek letounu Gripen, Saab Canada

Na palubě ale nebyli jenom lidé, kteří chtěli uprchnout. Většina cestujících vůbec netušila, že se právě stává součástí jednoho z nejpozoruhodnějších hromadných útěků z komunistického Československa.

V Aši nezastavil

Bylo úterý 11. září 1951 a osobní vlak číslo 3717 měl před sebou obyčejnou trasu z Chebu přes Františkovy Lázně a Hazlov do Aše. V tehdejším Československu ale obyčejná cesta znamenala pohyb v zemi, která už několik let systematicky uzavírala své západní hranice.

V červenci 1951 navíc vstoupil v platnost nový zákon o ochraně státních hranic, který měl jejich zabezpečení dále zpřísnit. Přesto se skupině odpůrců komunistického režimu podařilo připravit plán, který využil železnici jako prostředek k útěku přes železnou oponu.

Hlavními organizátory byli strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, chebský železničář Karel Truksa a ašský zubní lékař Jaroslav Švec. Na přípravě se podle některých pramenů podílel také František Šilhart, který však sám Československo neopustil.

Pro plán byl rozhodující detail, který mohli znát právě železničáři. Existovala trať vedoucí z Aše směrem k Selbu v Bavorsku. Organizátoři potřebovali zajistit, aby výhybka v Aši umožnila vlaku pokračovat právě tímto směrem.

Vlak vyrazil z Chebu odpoledne. Podle dobového jízdního řádu se z původního rychlíku z Prahy do Chebu po odpojení části soupravy stal osobní vlak č. 3717 pokračující do Aše. Ve 14:12 opustil Cheb. Na první pohled se nic mimořádného nedělo. Mezi cestujícími byli lidé, kteří o připravovaném útěku věděli, někteří nastoupili spolu s rodinami a zavazadly. Jiní cestující neměli o plánované akci sebemenší tušení.

Krátce před Aší se uskutečnil další důležitý krok. V Hazlově byla vytvořena situace, která měla vysvětlit manipulaci s brzdovým systémem. Podle popisu událostí byly vyřazeny některé možnosti nouzového zastavení vlaku.

Organizátoři útěku tak chtěli zabránit tomu, aby někdo z neinformovaných cestujících nebo členů bezpečnostních složek mohl vlak zastavit zatažením za záchrannou brzdu.

Vlak svobody: Zlomový okamžik

Pak přišel rozhodující okamžik. Vlak se přiblížil k Aši. Místo aby zpomalil a zastavil na nádraží, pokračoval dál. Podle dobových popisů projel stanicí vysokou rychlostí a zamířil na trať k hranici. Někteří cestující stále nechápali, co se děje. Organizátoři ale věděli, že právě začala nejnebezpečnější část celého plánu. Za Aší už nebylo možné jednoduše „vystoupit“. Před vlakem byla hranice a za ní západní Německo.

Ve vlaku se nacházeli také lidé napojení na československý bezpečnostní aparát. Organizátoři proto museli počítat s možností, že někdo útěk odhalí a pokusí se vlak zastavit. Podle svědectví i pozdějších rekonstrukcí byli někteří lidé drženi pod hrozbou zbraně.

Vlak nakonec překonal poslední kilometry československého území. Poté po proražení dřevěné hraniční závory překročil hranici.

Nový život za železnou oponou

Vlak se nezastavil okamžitě po překročení hranice. Podle svědectví zastavil přibližně několik set metrů až zhruba kilometr na německém území. Strojvedoucí neznal přesně poměry na trati a nechtěl riskovat další jízdu bez znalosti místních podmínek.

Později vlak pokračoval do Selbu v tehdejší americké okupační zóně Německa. Někteří cestující vůbec netušili, co se stalo. A ani na německé straně nikdo nevěděl, že přijede vlak plný lidí ze socialistického ČSSR.

Teprve následně se začalo řešit, co s cestujícími bude. Část z nich se rozhodla zůstat na Západě. Jiní se po čase vrátili zpět do Československa. Často se uvádí 110 cestujících, přičemž 77 z nich se následně vrátilo do Československa.

Historická studie publikovaná Ústavem pro studium totalitních režimů upozorňuje, že ani dobové dokumenty nejsou v počtu osob zcela jednotné. Jeden z dobových dokumentů například uváděl 107 osob.

Komunistický režim vrací úder

A zatímco vlak pokračoval do Selbu, v Praze a na dalších místech už začínala reakce režimu. Pro cestující, kteří se rozhodli zůstat na Západě, představoval „vlak svobody“ cestu do nového života. Pro československou Státní bezpečnost se naopak stal začátkem rozsáhlého vyšetřování a represí. Bezpečnostní aparát zahájil rozsáhlé vyšetřování známé jako akce Selb. Pátrání přitom nevedlo pouze k odhalování lidí přímo zapojených do útěku.

Vyšetřovatelé postupně narazili také na širší síť protirežimního odporu. ÚSTR uvádí mezi hlavními organizátory Konvalinku, Truksu, Švece a Františka Šilharta.

Rodiny a příbuzní některých účastníků, kteří se rozhodli zůstat doma nebo se vrátili, se dostali pod tlak bezpečnostních orgánů. Režim zároveň využil událost k propagandistickému obrazu únosu vlaku a jeho organizátory označil za zločince. Koleje na opuštěných hraničních přechodech byly vytrhány, aby se již nic podobného nemohlo zopakovat.

Zdroj: ⁠Český rozhlas, ⁠Místa Paměti národa, Česká televize
Autor/Licence fotografie: Železná opona, Filip Klasna, Volné dílo

Podzimní mlha měla skrýt porušování válečného práva

V prosinci 1944 zahájila německá armáda ofenzívu v Ardenách, známou jako „Unternehmen Herbstnebel“ (Operace Podzimní mlha), s cílem zvrátit nepříznivou situaci na západní frontě. Tři německé armády měly překvapit spojenecké síly a dosáhnout Antverp, čímž by přerušily hlavní zásobovací linie Spojenců.

Adolf Hitler označil tuto ofenzívu za „nejvýznamnější bitvu v rozhodující válce na život a na smrt“.Během příprav na ofenzívu vydal Hitler pokyny k „bezohledné tvrdosti“, což vedlo k tomu, že někteří velitelé, včetně Josefa „Seppa“ Dietricha, předávali svým jednotkám rozkazy ignorovat pravidla válečného práva.

Skupina Kampfgruppe Peiper: Malmédský masakr zajatých Američanů

Skupina Kampfgruppe Peiper, vedená SS-Standartenführerem Joachimem Peiperem, byla součástí 1. SS-Panzer-Division „Leibstandarte SS Adolf Hitler“ a čítala přibližně 1 000 mužů a 100 obrněných vozidel. Jejím úkolem bylo rychle postoupit k mostům přes řeku Mázu u Huy a otevřít koridor pro následující jednotky.

Mnoho členů této jednotky mělo zkušenosti z bojů na východní frontě, což ovlivnilo jejich přístup k vedení války. Dne 17. prosince 1944, druhého dne ofenzívy v Ardenách, narazila skupina Kampfgruppe Peiper poblíž křižovatky Baugnez, asi 4 km jihovýchodně od Malmedy, na konvoj amerických vojáků z 285. polního dělostřeleckého pozorovacího praporu.

Po krátkém boji byli Američané zajati a shromážděni na poli u křižovatky. Přesný průběh následujících událostí není zcela jasný, ale svědectví naznačují, že němečtí vojáci zahájili palbu na zajatce z kulometů a palubních zbraní vozidel. Následně přeživší dobíjeli zblízka. Celkem bylo zabito nejméně 82 amerických vojáků.

Neberte zajatce z řad SS

Masakr v Malmedách měl okamžitý dopad na morálku spojeneckých jednotek. Informace o něm se rychle rozšířily a vedly k odvetným akcím ze strany některých amerických jednotek, které přestaly brát zajatce z řad Waffen-SS. Například 90. pěší divize údajně systematicky popravovala zajaté příslušníky Waffen-SS, což vedlo k nutnosti vydat rozkaz, aby byli tito zajatci ponecháni naživu pro získání informací.

Soudní procesy v Dachau

Po skončení války byli členové Kampfgruppe Peiper, kteří se podíleli na masakru, postaveni před soud v rámci tzv. Malmédského procesu, který probíhal od 16. května do 16. července 1946 v Dachau. Celkem bylo obžalováno 73 členů Waffen-SS, včetně Peipera a Dietricha. Všichni byli shledáni vinnými, 43 z nich bylo odsouzeno k trestu smrti, 22 k doživotnímu vězení a zbytek k trestům od 10 do 20 let odnětí svobody.

Nicméně proces byl později kritizován kvůli údajným nesrovnalostem a obviněním z použití nátlaku při získávání přiznání. Americká vyšetřovací komise tato obvinění prošetřila a zjistila, že některé vyšetřovací metody nebyly korektní, což vedlo k přehodnocení trestů.

Do roku 1951 byla většina trestů smrti změněna na doživotí nebo kratší tresty a do roku 1956 byli všichni odsouzení včetně Peipera propuštěni na svobodu po intervenci „lovce komunistů“ McCartyho a i Hitlerova generála Heinze Guderiana.

Práce pro Porsche

Peiper byl propuštěn v roce 1956 po 11 a půl letech ve vězení. Začal pracovat u firmy Porsche a dotáhnul to díky Ferrymu Porsche až na tajemníka společnosti. Po protestech mocného odborového svazu IG Metall, který nehodlal připustit ve vedení firmy nacistického zločince, byl Peiper z firmy vyhozen s tučným odchodným. Stal se nezávislým prodejcem firmy Volkswagen v Reutlingenu, později v Offenburgu a Freiburgu.

Stále nacistou

V dubnu 1967 se vrací do Stutgartu a v rozhovoru s francouzským novinářem ve stejném roce dal jasně najevo své pocity: „Byl jsem nacistou a zůstávám jím… Dnešní Německo už není velký národ, stalo se provincií Evropy. Proto se při první příležitosti usadím jinde, bezpochyby ve Francii. Francouzi mě nijak zvlášť nezajímají, ale Francii miluji. Ze všeho nejvíc mi bolí materialismus mých krajanů.“

Identita odhalena a smrt v ohni

V roce 1968 absolvoval soud, kdy byli on a jeho dva bývají důstojnící obviněni ze zabití italských civilistů v roce 1943. Byl osvobozen pro nedostatek důkazů. Během zimy 1970/71 se Joachim se svou ženou přestěhovali do Traves ve Francii, kde mu úřady se znalostí jeho minulosti povolily pobyt do konce února 1977.

21. června 1976 se v městečku traves objevily letáky s nápisy: „Lidé z Traves, válečný zločinec, SS Peiper je mezi námi!“ Text letáku vyzýval k jeho vyhoštění z Francie a následující den otiskly celostátní noviny l’Humanité článek v podobném znění. Během několika dní se přidala většina francouzských a dokonce i některé mezinárodní noviny a stěny a povrchy silnic v oblasti byly potřeny svastikami, runami SS a Peiperovým jménem.

13. července obdržel dopisy a telefonáty, kde mu bylo vyhrožováno, že jeho dům bude spálen i s jeho psy, ale výhružky smrtí se neobjevily. Peiper zůstával v klidu, byl ozbrojen Coltem .38 a puškou ráže .22. Navíc nevěřil, že lidé co mu vyhrožují budou ochotni svoje výhružky splnit. Od majitele domu, též bývalého německého důstojníka dostal navíc brokovnici.

14. července na Den dobytí Bastily Peiperův dům vzplál, povolaní hasiči nebyli schopni okamžitě hasit, protože jim nefungovalo čerpadlo. Když se konečně v ranních hodinách povedlo dům uhasit, v troskách domu bylo objeveno těžce popálené tělo, které se žárem smrsklo tak, že bylo stěží rozeznatelné.

Okolo těla ležely zbraně, které Peiper použil ve snaze ubránit se útočníkům. Hodinky na těle bývalého důstojníka se zastavily v 1:07 po půlnoci.

Odborníci na žhářství posléze objevili tři zdroje požáru. Vyšetřování ukázalo, že nacista se bránil střelbou ze všech svých zbraní, aby zabránil žhářskému útoku. Poté se vrátil do domu, aby zachránil doklady a oblečení své ženy. Tyto věci vyhodil z oken a pokračoval v palbě, ale přemožen kouřem zůstal v ohnivém pekle svého domu.

K žhářskému útoku se přihlásila neznámá skupina The Avengers. Na místě masakru v Malmedách stojí dnes památník a muzeum, které připomínají oběti této tragédie a slouží jako memento hrůz druhé světové války.

Zdroj: Warfare History Network, Wisconsin Veterans Museum, The Library of Congress
Autor/Licence fotografie: By Unknown author or not provided – U.S. National Archives and Records Administration, Public Domain

Americký strategický bombardér B-1B Lancer měl původně postupně uvolnit místo nové generaci bombardovacích letounů. Realita roku 2026 je ale jiná. Přestože jde o konstrukci, jejíž sériové stroje vstupovaly do služby v druhé polovině 80. let, USAF do B-1B stále investuje.

Důvod je jednoduchý, žádný jiný bombardér amerického letectva zatím nekombinuje tak vysokou rychlost, velký dolet a mimořádnou nosnost konvenční výzbroje.

Modernizace B-1B se dnes netýká jediné oblasti. Probíhá současně strukturální obnova draku, zavádění nových zbraňových systémů, modernizace komunikace a elektroniky a především vývoj nového systému externích závěsníků. Právě ten může z „Bone“, jak Američané bombardéru přezdívají, vytvořit nosič zbraní, které se do jeho vnitřních pumovnic jednoduše nevejdou.

Zrození bombardéru: Od Mach 2 k realitě studené války

Původní koncept letounu, známý jako B-1A, vznikl v 70. letech jako technologicky ambiciózní projekt. Měl kombinovat nadzvukovou rychlost Mach 2, dlouhý dolet a schopnost letět nízko nad terénem, čímž by překonal sovětskou protivzdušnou obranu. Problém byl, že B-1 se rodil v době bouřlivé debaty o filozofii strategického bombardování.

Pilotované bombardéry, nebo mezikontinentální balistické střely? Pronikající skrz obranu, nebo vypouštějící střely z dálky? Ve výšce, nebo nízko?

B-1A disponoval čtyřmi výkonnými motory General Electric F101-GE-100, které mu skutečně umožnily dosáhnout rychlosti přes Mach 2 ve výšce, čímž se stal jedním z nejrychlejších strategických bombardérů své doby.

Zkušební program B-1A zahrnoval čtyři prototypy, z nichž jeden dosáhl rychlosti Mach 2,2. Ale vysoké náklady (přes tehdejších 100 milionů dolarů za kus), technická složitost a měnící se geopolitické klima vedly prezidenta Jimmyho Cartera v roce 1977 ke zrušení projektu. Důvodem bylo také přesvědčení, že moderní střely s plochou dráhou letu vypouštěné z B-52 budou dostatečné k odstrašení komunistického Sovětského svazu.

Reagan a zrození B-1B

Po nástupu Ronalda Reagana se projekt dočkal obnovení, tentokrát s důrazem na schopnosti pronikat nízko nad terénem při rychlosti podzvukové. Vznikl B-1B Lancer, stroj výrazně upravený oproti B-1A. Bombardér měl nižší maximální rychlost (Mach 1,2 na úrovni moře), ale větší nosnost a pokročilejší elektroniku.

Rychlost byla obětována ve prospěch sníženého radarového odrazu a vylepšení schopnosti pronikání za bojovou linii těsně nad úrovní terénu.

První sériově vyráběný B-1B vzlétl v říjnu 1984 a první B-1B byl dodán na leteckou základnu Dyess v Texasu v červnu 1985. Počáteční operační způsobilosti bylo dosaženo 1. října 1986. Poslední kus B-1B byl dodán 2. května 1988.

Měl být původně nosičem jaderných hlavic, ale v 90. letech byl v rámci smlouvy START konvertován na konvenční bombardér. Jeho hlavní předností je vysoká nosnost až 34 tun zbraní, což jej činí největším konvenčním bombardérem v arsenálu USA.

Nasazení v boji a současnost

Ačkoliv byl B-1B původně navržen pro jaderné údery, nikdy nebyl naštěstí v této roli použit. Naopak, stal se oporou při konvenčních konfliktech. Od operace Desert Fox v Iráku (1998) přes Afghánistán až po boje proti ISIS. Díky schopnosti dlouhého doletu a trvalé přítomnosti nad bojištěm („loitering capability“) se stal ideálním letounem bojové scénáře přelomu století.

V roce 2001 během operace Enduring Freedom shodil B-1B více než 40 % tonáže bomb a raket svržených na Afghánistán. Jeho flexibilita, rychlost nasazení a vysoká nosnost z něj udělaly klíčový prvek leteckých kampaní až do současnosti.

B-21 Raider se dere na scénu, Bone ale stále zůstává

Americké letectvo plánuje vyřazení B-1B do začátku 30. let, kdy jej nahradí nový stealth bombardér B-21 Raider. V roce 2021 bylo rozhodnuto o zrušení 17 kusů, aby mohly být zbylé stroje lépe udržovány a modernizovány. I přes své stáří si Lancer udržuje významné místo v arsenálu díky flexibilitě a schopnosti nést široké spektrum moderních zbraní.

Jedním z nejdůležitějších modernizačních projektů B-1B je Load Adaptable Modular pylon (LAM). B-1B byl tradičně koncipován jako bombardér nesoucí výzbroj především ve třech rozsáhlých vnitřních pumovnicích. To je výhodné z hlediska aerodynamiky, ale současně to omezuje rozměry zbraní. LAM má tento problém změnit.

Modulární externí závěsník umožní nést větší a rozměrnější střely, včetně budoucích hypersonických zbraní a nových střel dlouhého dosahu. Boeing v květnu 2026 oznámil dokončení předběžného přezkumu konstrukce integrace systému LAM na B-1. Projekt má následovat kritickým přezkumem konstrukce, úpravami letounu a pozemními i letovými zkouškami.

Význam tohoto programu je přitom širší než pouhé zavedení nového závěsníku. Podle údajů Air & Space Forces může externí výzbroj výrazně zvýšit celkovou kapacitu bombardéru, a to až na potenciálních 36 střel JASSM, JASSM-ER nebo LRASM, případně budoucích hypersonických střel HACM.

B-1B by se tak mohl změnit na jakýsi létající „nákladní automobil“ schopný vypustit mimořádně velkou salvu střel ze značné vzdálenosti od cíle.

Zdroj: U.S. Air Force Fact Sheet – B-1B Lancer, Air & Space Magazine, US Strategic Command
Autor/Licence fotografie: Robert Sullivan’s photo, Public Domain

Podle nezávislé analýzy jde s vysokou pravděpodobností o Dive-LD, autonomní podvodní vozidlo vyráběné americkou firmou Anduril Industries. Pokud se potvrdí, jednalo by se o jednoznačnou ukázku rizika spojeného s používáním bezosádkových systémů ve vodách Perského zálivu.

Bezpilotní prostředky v minových polích Hormuzu

Hormuzská úžina patří dlouhodobě k nejcitlivějším námořním komunikacím světa, protéká jí velká část globální přepravy ropy a zároveň je vystavena íránským hrozbám, včetně kladení námořních min.

Americké síly v posledních měsících podle dřívějších prohlášení používaly bezpilotní podvodní a hladinové prostředky právě k vyhledávání a mapování těchto min, aby chránily své potápěče a civilní lodní dopravu.

List Financial Times nedávno popsal noční operace, při nichž námořní specialisté nasazovali nafukovací čluny, robotické čluny a podvodní senzory k lokalizaci íránských min pomocí tažených sonarů.

Dive-LD od Anduril Industries

Dive-LD vznikl původně u americké firmy Dive Technologies, založené v roce 2018, kterou v roce 2022 koupila společnost Anduril. Do služby u amerického námořnictva byl první exemplář předán skupině UUVGRU-1 (Unmanned Undersea Vehicle Group One) v dubnu 2025. Přesný počet aktivních dronů nebyl zveřejněn.

Aby trup vydržel gigantický tlak v hloubce 6 km (přibližně 600 atmosfér), využívá Anduril speciální technologii 3D tisku z odolných syntetických materiálů a kompozitů, které zároveň zlevňují výrobu. Vytrvalost dronu na moři činí přibližně 10 dní v závislosti na konfiguraci, přičemž dron operuje s vysokou mírou autonomie.

Anduril zdůrazňuje otevřená sw rozhraní a velké nákladové prostory, které umožňují rychlou integraci různých senzorů podle konkrétního poslání.

Systém běží na autonomním softwaru Lattice, který Anduril používá napříč svými vzdušnými, pozemními i námořními platformami. Dive-LD zároveň slouží jako technologický základ pro vývoj většího a vojensky specializovanějšího Dive-XL. Militarizovanou verzi Dive-XL s názvem Ghost Shark zavádí do služby jako první zákazník australské královské námořnictvo.

Technické parametry podmořského dronu Dive-LD:

• Výrobce: Anduril Industries (původně Dive Technologies)
• Délka a průměr trupu: Přibližně 5,8 metru na délku, průměr cca 1,2 metru
• Hmotnost: Téměř 3 tuny
• Konstrukce trupu: Využívá technologii velkoformátového 3D tisku pro rychlou výrobu a přizpůsobení misím
• Maximální operační hloubka: Až 6 000 metrů
• Rychlost a výdrž: Až 10 dní nepřetržitého provozu v závislosti na konfiguraci
• Řídicí systém: Autonomní operační software Lattice
• Hlavní určení: Námořní průzkum a zpravodajství (ISR), protiminové operace, mapování dna a ochrana podmořské infrastruktury

Ztráta Dive-LD a reakce Anduril Industries

Přesné okolnosti zajetí stroje zůstávají nepotvrzené. Americký zdroj serveru TWZ uvedl, že podvodní dron před více než dnem selhal během průzkumu regionálních vod v rámci probíhajících operací, přičemž šlo o starší model bez citlivých dat či utajovaného sonarového nebo radarového vybavení.

Anduril na základě dotazu potvrdil ztrátu jednoho Dive-LD v regionu a zdůraznil, že jde o systém navržený tak, aby jeho případná ztráta v nebezpečném prostředí byla očekávanou a akceptovatelnou možností.

Podle firmy stroj předtím odpracoval tisíce hodin v rámci měsíce trvajících operací v oblasti velení CENTCOM.
Skutečnost, že dron nebyl před zajetím zničen ani odvlečen, naznačuje, že americké síly ztratily přehled o jeho poloze ještě předtím, než se ho zmocnily íránské jednotky. Podle IRGC šlo o výsledek „komplexní zpravodajské a operační akce“.

Taktická facka Spojeným státům

I když Dive-LD nenese nejcitlivější technologie a byl od počátku koncipován jako postradatelný, jeho zajetí má reálnou hodnotu pro íránskou stranu. Teherán dlouhodobě sbírá zachycenou západní vojenskou techniku.

Nejznámějším příkladem zůstává zajetí téměř neporušeného průzkumného dronu RQ-170 Sentinel v roce 2011 a opakovaně se pokouší zachycené systémy reverzně analyzovat, byť s různou mírou úspěchu.

Írán může nově získaný stroj sdílet i se svými partnery, včetně Ruska a Číny, jejichž námořnictvo rovněž rozvíjí vlastní programy bezpilotních podvodních vozidel. Zajetí má rovněž propagandistickou hodnotu pro íránský režim.

Pro americké námořnictvo jde o citlivou epizodu, která ukazuje meze operační bezpečnosti i rostoucí zájem protivníků o analýzu západních autonomních technologií. Zkušenosti z nasazení Dive-LD v konfliktu s Íránem přitom paralelně slouží k dolaďování taktik pro potenciálně mnohem náročnější scénář budoucí konfrontace s vyspělejším protivníkem, jako je Čína.

Zdroj: TWZ, Anduril, Naval News
Autor/Licence fotografie: Dive-LD, Anduril Industries

Rostoucí obavy z eskalace a rizika velké války

Rubin svou argumentaci staví na aktuální situaci, kdy Ukrajina útočí hlouběji na ruské území a Putin podle jeho slov reaguje čím dál zoufaleji. Zmiňuje nedávnou utajenou cestu ředitele CIA Johna Ratcliffa do Moskvy, kterou označuje za jeden z impulzů zvýšených spekulací o možném bezprostředním vývoji. Podle autora by případný ruský útok na členský stát NATO nemusel mít podobu přímé frontální invaze do Pobaltí nebo na Balkán. Rubin připomíná taktiku „malých zelených mužíků“ bez insignií použitou při anexi Krymu a naznačuje, že podobný scénář by se mohl opakovat například v Estonsku. Zmiňuje také možnost kybernetických útoků na kritickou infrastrukturu nebo izolovaných úderů drony, raketami či letadly.

Rubin připomíná, že zdrženlivost prezidenta Donalda Trumpa nebo viceprezidenta JD Vance nakonec selhala, protože ukrajinská vůle bránit svou nezávislost je faktor, který nelze diplomaticky zvrátit. Pokud by Rusko jednou otestovalo článek 5 a NATO by neodpovědělo důrazně, Moskva by podle něj tlak dále stupňovala. Autor předpokládá, že by šlo o rozsáhlejší konflikt připomínající taktiku používanou na Ukrajině, tedy balistické raketové útoky na vojenské základny, zbrojní továrny, letiště a logistická centra (například Amazon), doplněné útoky dronů a klouzavých bomb blíže ruské hranici, na což by NATO reagovalo obdobně s cílem omezit eskalaci.

Riziko jaderného konfliktu

Rubin upozorňuje, že skutečný stav ruského jaderného arzenálu a jeho nosičů není znám ani Spojeným státům, ani pravděpodobně samotnému Putinovi, protože jeho podřízení mu podle autora spíše říkají to, co chce slyšet. Rubin spekuluje, že by Rusko v případě použití jaderných zbraní necílilo na Velkou Británii ani Francii kvůli obavě z odvety jejich jaderných arzenálů, ale spíše na Polsko, kdy konkrétně zmiňuje Varšavu a Řešov jako letiště blízké ukrajinské hranici. Jako přiměřený odvetný cíl ze strany NATO uvádí menší ruské město Pskov, kde sídlí štáb 2. gardové brigády speciálního určení. Jde samozřejmě o autorovu spekulativní úvahu, nikoli o potvrzenou informaci.

Rozdělení Ruska po vojenské porážce

Ústřední otázkou textu je, co by se s Ruskem mělo stát po skončení hypotetické války s NATO, zejména pokud by k ní došlo po prvním bojovém použití jaderné zbraně od druhé světové války. Rubin odmítá analogie s versailleským uspořádáním po první světové válce i argument, že za ruskou agresí stojí rozšiřování NATO a zdůrazňuje, že Němci i Rusové mají vlastní odpovědnost za volbu ideologií, jako je nacismus nebo ruský nacionalismus, a že ústupky by podle něj nefungovaly, protože populistický vůdce najde důvod ke stížnostem bez ohledu na velkorysost Západu.

Autor srovnává situaci s debatami o Iráku za prezidenta George W. Bushe a ptá se, zda je diktatura v Rusku přirozeným stavem, nebo zda je možný demokratický systém. Podle Rubina Rusko demokraty produkovalo, ale Putin je systematicky nechal zavraždit nebo donutil k exilu, přičemž zmiňuje případ Vladimira Kara-Murzy. Varuje, že diktátoři jako Putin nebo turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan udržují moc tím, že rozkládají systém, který by mohl umožnit nástup schopných nástupců podobně, jako to podle něj učinil irácký diktátor Saddám Husajn.

Po vojenské porážce Rubin návrhuje rozdělení Ruska na čtyři až pět samostatných států, přičemž Finsko, Polsko, Ukrajina a Japonsko by mohly získat zpět území, o která v minulosti přišly. Mezinárodní společenství by podle něj mohlo jít dále a rozbít Rusko trvale, podobně jako Pařížská mírová konference ukončila existenci Rakousko-Uherska. Autor argumentuje, že takové rozdělení by nebylo historicky bezprecedentní a poukazuje na to, že existuje více než 20 arabských států, že Somálci žijí rozděleni v pěti zemích (Džibutsko, Etiopie, Somaliland, Somálsko a Keňa) a že existují dvě „Rumunska“ (druhé je Moldavsko) a dvě „Albánie“ (druhá je Kosovo). Součástí návrhu by musely být bezpečnostní záruky novým státům, aby nečelily agresi ze strany Číny, která by se mohla pokusit využít nerostné bohatství Sibiře.

Rubinova úvaha je jasně deklarovaným autorským komentářem a jde o jeho osobní politické stanovisko, které redakce 19FortyFive publikuje jako názorový příspěvek.

Zdroj: 19FortyFive
Autor/Licence fotografie: Ilustrační fotografie, Free for use under the Pixabay Content License

Program F-35 běží souběžně ve fázích vývoje, výroby a provozní podpory, a podle otevřených zdrojů má zahrnovat výrobu 2 456 sériových letounů pro americké letectvo, námořní pěchotu a námořnictvo, k nimž se přidávají desítky zahraničních odběratelů. Právě tento rozsah je hlavním důvodem, proč se náklady programu pravidelně přepočítávají a proč jednotlivé revize dosahují řádu miliard dolarů. Aktuální odhad celkové pořizovací ceny amerického programu se pohybuje kolem 536 miliard dolarů, což představuje nárůst o zhruba 51 miliard dolarů od konce roku 2023.

F-35: zdražily všechny varianty stroje

Podle čísel, která JPO poskytl list Air & Space Forces Magazine a která následně potvrdil i Breaking Defense, základní cena letounu F-35A, konvenční verze pro letectvo, vzroste o 11,5 procenta z 82,5 milionu na 92 milionů dolarů pro nejnovější výrobní dávky páté generace stíhačky. Jde o průměrnou cenu za 18. a 19. výrobní dávku, které mají být dodávány v následujících dvou letech. U varianty s krátkým vzletem a svislým přistáním F-35B vzrostla cena na 121,4 milionu dolarů, což odpovídá nárůstu o 11,4 procenta oproti dřívějším 109 milionům. Nejmenší nárůst zaznamenala paluba schopná varianta F-35C, jejíž cena stoupla na 110,8 milionu dolarů, tedy o 8,5 procenta z původních 102,1 milionu.

Uváděná takzvaná „flyaway“ cena zahrnuje i vládou dodávané vybavení mimo rámec smlouvy s Lockheed Martin, mimo jiné motor F135 od firmy Pratt & Whitney, dceřiné společnosti RTX. Součástí letounu je také modernizovaný radar od Northrop Grumman, jehož zpoždění nicméně nutí Pentagon přebírat nové stroje bez tohoto senzoru v přídi, a není tedy zcela zřejmé, do jaké míry se na celkovém zdražení podílí právě tento prvek výbavy.

Příčiny růstu cen

Podle programového úřadu se na růstu nákladů podílí několik faktorů. Vývojové náklady, které tvoří část celkových pořizovacích výdajů, vzrostly zhruba o 19 miliard dolarů na 106,6 miliardy dolarů. Dalších téměř 32 miliard dolarů nárůstu výrobních nákladů JPO přisuzuje zavádění produkce nadcházejícího radaru APG-85, růstu nákladů na výrobní podporu, požadavku na modernizaci systému řízení výkonu a teplotního managementu a zapracování skutečných nákladů dodavatelů do kalkulace, včetně vyjednané ceny za dávky 18 a 19. Společnost Lockheed Martin nárůst nákladů nezpochybnila, ve svém stanovisku pro Breaking Defense jej naopak rámovala jako důkaz přechodu programu do fáze plnohodnotné sériové výroby a obnoveného vysokoobjemového dodávání letounů po předchozím zpoždění spojeném s problémy standardu TR-3.

Případ Švýcarska jako varovný signál pro zahraniční odběratele

Rostoucí ceny už mají konkrétní diplomatické a rozpočtové důsledky. Švýcarsko, které si v roce 2022 objednalo 36 letounů F-35A, muselo v březnu 2026 svůj nákup omezit na přibližně třicet kusů poté, co selhala jednání s americkou vládou o výkladu smlouvy jako pevně cenově fixované. Švýcarsko se rozhodlo snížit objednávku o zhruba šest letounů na flotilu třiceti kusů v důsledku sporu o zvyšování ceny se Spojenými státy. Podle švýcarské vlády si i menší flotila vyžádá dodatečný kredit ve výši 394 milionů franků na pokrytí inflace a zdražení surovin, zatímco experti obrany odhadují, že pro plnohodnotnou vzdušnou obranu by země potřebovala mezi 55 a 70 moderními letouny. Švýcarský případ ukazuje, že zdražení dávek 18 a 19 nedopadá jen na americké ozbrojené síly, ale přenáší se i do smluv uzavřených se zahraničními partnery za jiných cenových podmínek.

Pro samotné USA má zdražení i rozpočtové důsledky mimo samotný F-35. Americké letectvo v reakci na zpoždění klíčových modernizací F-35 zvažuje razantnější navýšení nákupů stroje F-15EX, zatímco rozpočet na fiskální rok 2026 zároveň citelně omezil vlastní nákupy F-35 ze strany letectva. Program tak zůstává středobodem americké taktické letecké síly i o čtyři desetiletí od svého zahájení, ale současně čelí rostoucímu tlaku na rozpočty spojenců a na souběžné financování nastupujících systémů, jako je stíhačka šesté generace F-47 či bezpilotní „věrní křídelníci“.

Nárůst cen letounů F-35 v 18. a 19. výrobní dávce o 8,5 až 11,5 procenta potvrzuje dlouhodobý trend, kdy rozsáhlost a dlouhé trvání programu vedou k pravidelným, řádově miliardovým přepočtům nákladů. Zatímco pro Pentagon jde o rozpočtovou komplikaci, pro zahraniční odběratele typu Švýcarska může mít podobné zdražení přímý dopad na velikost objednané flotily, a tedy i na budoucí schopnosti vzdušných sil. Otázka, zda se podobný scénář zopakuje i u dalších zahraničních zákazníků F-35, zůstává otevřená.

Zdroj: Breaking Defense Europe, Air & Space Forces Magazine,
Autor/Licence fotografie: F-35B, U.S. Marine Corps photo by Gunnery Sgt. T. T. Parish, Public Domain

RCH 155 patří mezi nejmodernější západní dělostřelecké systémy nasazené v ukrajinském konfliktu. Kombinuje palebnou sílu houfnice s mobilitou kolového obrněného podvozku, což jí má umožnit rychlé přesuny mezi palebnými pozicemi a snížit zranitelnost vůči ruské palbě a průzkumným dronům.

Moderní houfnice pro Ukrajinu

Kořeny RCH 155 sahají k takzvanému Artillery Gun Module (AGM), který společnost Krauss-Maffei Wegmann (dnes součást koncernu KNDS Deutschland) poprvé představila v roce 2004 na podvozku Donar. Koncept následně prošel dalším vývojem a v roce 2014 byl na veletrhu Eurosatory poprvé ukázán ve verzi zástavby na kolový obrněný transportér Boxer 8×8, vyráběný konsorciem ARTEC.

Německá armáda následně vypsala program na budoucí kolový dělostřelecký systém označovaný jako ZukSysIndF mRw, který RCH 155 na konci roku 2023 vyhrála, konkurenční řešení Rheinmetallu na podvozku HX v té době ještě nebylo dostatečně technicky zralé.

Ukrajina podepsala první kontrakt na 18 kusů RCH 155 již v roce 2022, výrobce však nebyl schopen techniku dodat v původně plánovaném termínu. V roce 2024 následovaly další dvě smlouvy, každá na 18 systémů, čímž se celkový objednaný počet ustálil na 54 kusech.

První houfnice byla ukrajinské straně slavnostně předána v lednu 2025 v Kasselu, tehdy ještě jako cvičný kus určený k výcviku posádek. Samotné dodávky bojové techniky byly následně opakovaně odkládány, naposledy z dubna na neurčito kvůli komplikacím v přípravě výroby. V srpnu 2025 pak výrobce na základě zkušeností ukrajinských vojáků z testování systém dále upravoval a řešil technické nedostatky, které se při zavádění nové techniky objevily.

RCH 155

Houfnice RCH 155 vychází z podvozku kolového obrněného transportéru GTK Boxer 8×8, na který je instalován plně automatizovaný a dálkově ovládaný dělostřelecký modul AGM. Díky tomu, že modul nevyžaduje obsluhu uvnitř věže, postačuje k obsluze systému posádka pouhých dvou vojáků, umístěných v chráněné kabině podvozku.

Bojová hmotnost vozidla dosahuje 39 tun, přičemž samotný dělostřelecký modul váží 12,5 tuny a nese zásobu 30 nábojů s automatickým dobíjením.

Hlavní výzbroj tvoří kanon ráže 155 mm/L52 odpovídající standardu NATO JBMoU, konstrukčně vycházející ze zbraňového systému samohybné houfnice PzH 2000. Podle výrobce dosahuje dostřel se standardní municí přibližně 40 kilometrů, s municí typu V-LAP se zvyšuje až na 52 až 54 kilometrů.

Systém je rovněž kompatibilní s přesně naváděnou municí VULCANO a EXCALIBUR. Pohon zajišťuje vznětový motor MTU o výkonu 815 koní, podvozek disponuje ochranou podle STANAG 4569 doplněnou o přídavné kompozitní pancéřování a soupravu proti minám. Díky autonomnímu systému navigace a řízení palby má být RCH 155 schopna střílet i za pohybu, což ztěžuje její lokalizaci protibaterijními radary.

Výcvik ukrajinských operátorů nové houfnice

Německé ministerstvo obrany v březnu 2026 potvrdilo, že na dělostřelecké škole v Idar-Obersteinu prošlo výcvikem na RCH 155 již více než 600 ukrajinských vojáků. O nasazení systému v bojových podmínkách informoval v červenci 2026 Nicholas Drummond, poradce německé divize KNDS, který na síti X uvedl, že technika již prošla bojovým testováním. Otevřené zdroje zatím neumožňují nezávisle potvrdit konkrétní výsledky tohoto nasazení ani rozsah případných bojových ztrát či poškození.

Zájem dalších zemí

Kromě Ukrajiny podepsalo pevný kontrakt na dodávky RCH 155 také Spojené království, které objednalo 72 kusů s dodávkami plánovanými od roku 2028, přičemž první vozidlo poslouží k výcviku posádek. Britská výroba hlavňového systému bude probíhat v závodě Rheinmetallu v Telfordu v rámci dohody Trinity House mezi Londýnem a Berlínem. Katar rovněž uzavřel pevnou objednávku, zatímco Švýcarsko si objednalo 32 dělostřeleckých modulů pro instalaci na vlastní podvozek Piranha 10×10.

Zdroj: Militarnyi, KNDS
Autor/Licence fotografie: RCH 155, Krauss-Maffei Wegmann GmbH & Co. KG, CC BY 4.0

Spojené státy se rozhodly vytvořit vlastní specializovaný stroj. Výsledkem byl jeden z nejpozoruhodnějších amerických letounů druhé světové války, Northrop P-61 Black Widow. Šlo o první americký letoun navržený od samého počátku jako noční stíhačka a zároveň o jeden z prvních skutečně úspěšných bojových letounů, u nichž se radar stal integrální součástí bojového systému. 

Northrop P-61 Black Widow: Pro válku ve tmě

Vývoj P-61 začal v roce 1940, tedy ještě před vstupem Spojených států do války. Konstrukce dostala charakteristické dvounosníkové uspořádání, velký střední trup a dvojici výkonných hvězdicových motorů Pratt & Whitney R-2800. První prototyp XP-61 vzlétl v květnu 1942. Sériové stroje začaly přicházet ke svým jednotkám koncem roku 1943. Celkem Northrop vyrobil 706 P-61, z nichž část představovala modernizované P-61C. 

Nejdůležitějším vybavením však nebyly motory ani výzbroj. Byl jím palubní radar SCR-720. Radar umožňoval posádce vyhledat protivníka i v situaci, kdy jej pilot nemohl vizuálně spatřit. P-61 tak nebyl pouze „stíhačkou s radarem“. Celá koncepce letounu byla podřízena tomu, aby pilot a radarový operátor mohli společně bojovat s nepřítelem v noci.

Typická posádka se skládala ze dvou až tří mužů. Pilota, operátora radaru a u některých konfigurací střelce. Radarový operátor seděl za pilotem a jeho úkolem bylo především vyhledat cíl, určit jeho polohu a navádět pilota do vhodné pozice pro útok.

Výzbroj byla na svou dobu mimořádně silná. Některé P-61 nesly čtyři kulomety ráže .50 v horní otočné věži a čtyři kanony ráže 20 mm umístěné ve spodní části trupu. Letoun navíc mohl nést pumy.

Do Evropy dorazil letoun pozdě

První operační nasazení v Evropě přišlo až 3. července 1944. To je důležitý moment v historii P-61. Letoun byl technicky velmi pokročilý, ale jeho nástup se opozdil. Spojenecké noční stíhací jednotky už mezitím používaly jiné typy a v době, kdy P-61 konečně vstupoval do boje, byla situace v Evropě výrazně odlišná od té, pro kterou byl původně navrhován.

Německé letectvo už nemohlo v roce 1944 provádět rozsáhlé bombardovací operace jako v předchozích letech a nedostatek paliva postupně omezoval jeho aktivitu. P-61 tak v Evropě nedostal příležitost předvést svůj potenciál v rozsahu, který by odpovídal původním představám. Výrazně více příležitostí dostala v Pacifiku.

Válka v Pacifiku: Prostředí pro „černou vdovu“ jako stvořené

Právě v Pacifiku se ukázala největší výhoda P-61. Rozlehlé oblasti oceánu, izolované ostrovní základny a japonské noční nálety vytvářely podmínky, v nichž byl radarový noční stíhač mimořádně cenný. První potvrzené vítězství P-61 přišlo v létě 1944 proti japonskému bombardéru Mitsubishi G4M Betty. Podle údajů amerického National Museum of the United States Air Force šlo o první bojový úspěch Black Widow v Pacifiku.

Postupně P-61 převzaly úkoly, které před nimi plnily například Douglas P-70 nebo britské Beaufightery. Black Widow se přitom neomezovala pouze na obranu proti bombardérům. Jak se japonská letecká aktivita snižovala, posádky začaly stále více létat noční útočné a průzkumné mise. Některé jednotky využívaly P-61 k útokům na pozemní cíle, jiné k přímé podpoře pozemních jednotek.

„Lady in the Dark“ a poslední lov války

Nejznámější příběh P-61 se odehrál na samém konci války. Black Widow „Lady in the Dark“ od 548th Night Fighter Squadron zachytila pomocí palubního radaru v noci ze 14. na 15. srpna 1945 japonský stroj Nakajima Ki-43 Hayabusa. Posádka vdovy je postupně donutila k letu těsně nad hladinou, a japonský pilot nakonec havaroval. P-61 nemusela vystřelit jediný náboj. 

Následující noc „Lady in the Dark“ znovu zachytila japonský letoun, tentokrát Nakajima Ki-44 Shoki. Po dlouhém pronásledování se kontakt ztratil ale později bylo nalezeno místo, kde japonský letoun havaroval. Opět nevystřelila jediný náboj… Lady in the Dark má neoficiální rekord posledního sestřelu 2. světové války.

Northrop P-61 Black Widow: Příběh není o počtu vyrobených strojů

Northrop P-61 Black Widow nebyla masově vyráběná stíhačka typu P-51 Mustang nebo P-47 Thunderbolt. Její produkce dosáhla přibližně 706 kusů. Přesto její bojový záznamy ukazují, že šlo o mimořádně úspěšný specializovaný systém.

Podle amerických zdrojů se posádkám Black Widow připisuje přibližně 158 ověřených nočních vzdušných vítězství, čtyři její piloti se stali esy s 5 a více sestřely. Podle Smithsonianu byly během války ztraceny pouze čtyři stroje Black Widow, přičemž žádný z nich nebyl sestřelena nepřítelem. 

Zdroj: Smithsonian, The Aviationist, Smithsonian Magazine
Autor/Licence fotografie: Northrop P-61 Black Widow, United States Armed Forces with the ID 021002-O-9999G-008, Public Domain

Aféra odhalila nejen obcházení oficiální americké politiky, ale také rozsáhlý systém utajovaných operací, do něhož byli zapojeni příslušníci CIA, Národní bezpečnostní rady a další představitelé Reaganovy administrativy.

Dvě tajné operace, které se propojily

Írán-Contras vznikla spojením dvou původně odlišných aktivit. Ta první se týkala Íránu. Spojené státy se v letech 1985–1986 prostřednictvím tajných kanálů podílely na dodávkách zbraní Teheránu. Írán tehdy vedl krvavou válku s Irákem a zároveň byl pro Washington nepřátelským státem. Motivace USA ale byla širší. Američané se mimo jiné snažili získat vliv na některé íránské představitele a přispět k osvobození amerických rukojmí držených proíránskými skupinami v Libanonu.

Druhá se týkala Nikaraguy. Sandinistická vláda, která se dostala k moci po svržení diktátora Anastasia Somozy v roce 1979, měla úzké vztahy s Kubou a Sovětským svazem. Reaganova administrativa proto podporovala ozbrojené Contras, které proti sandinistům vedly válku. Problém ale představoval americký Kongres. Ten přijal sérii omezení známých jako Bolandovy dodatky, které administrativě komplikovaly nebo přímo zakazovaly financování vojenských aktivit Contras.

Tajný mechanismus proto začal fungovat mimo standardní rozpočtovou a politickou kontrolu.

Oliver North a exploze aféry v roce 1986

Klíčovou postavou se stal Oliver North, důstojník americké námořní pěchoty působící v Národní bezpečnostní radě. North a další představitelé NSC se podíleli na organizaci tajných operací. Peníze získané z některých prodejů zbraní Íránu byly následně přesměrovány na podporu Contras.

Právě tato část aféry byla mimořádně kontroverzní. Nešlo pouze o to, že administrativa vedla tajné jednání s Íránem. Problematické bylo také obcházení rozhodnutí Kongresu. Do operace se zapojil také bývalý admirál US Navy John Poindexter, který v letech 1985–1986 působil jako poradce pro národní bezpečnost. Další významnou postavou byl Robert McFarlane, Poindexterův předchůdce v čele NSC.

Operace Írán-Contras zůstávala dlouhou dobu utajena. V listopadu 1986 však libanonský časopis Ash-Shiraa zveřejnil informace o tajných dodávkách amerických zbraní do Íránu. Ve Washingtonu vypukl politický požár.

Reaganova administrativa nejprve čelila otázkám ohledně samotných obchodů s Íránem. Brzy se však ukázalo, že existuje ještě závažnější problém, protože část prostředků byla převedena na podporu Contras. Reagan veřejně připustil, že Spojené státy Íránu určité zbraně dodávaly. Zpočátku ale popíral, že by šlo o výměnu „zbraně za rukojmí“. Pozdější vyšetřování odhalilo podstatně komplikovanější obraz.

Reagan následně vytvořil prezidentskou vyšetřovací komisi vedenou bývalým senátorem Johnem Towerem. Towerova komise zveřejnila svou zprávu v únoru 1987. Kritizovala fungování Reaganovy administrativy a zejména systém, v němž Národní bezpečnostní rada prováděla operace, které měly být podstatně lépe kontrolovány prezidentem a dalšími institucemi.

Současně zahájil rozsáhlé vyšetřování Kongres.

Televizní slyšení v roce 1987 udělala z Olivera Northa jednu z nejznámějších postav americké politické scény. North před Kongresem otevřeně popisoval svou úlohu v operaci a tvrdil, že jednal z přesvědčení, že slouží zájmům Spojených států.

Ronald Reagan: Co věděl americký prezident?

Jednou z nejspornějších otázek zůstala role samotného prezidenta. Vyšetřování dospěla k závěru, že Reagan za některými částmi operace politicky stál, ale zároveň nebylo jednoznačně prokázáno, že osobně řídil celý mechanismus přesměrovávání finančních prostředků.

Prezident Reagan tvrdil, že o některých detailech nevěděl. Problémem však bylo také fungování jeho administrativy. Někteří jeho nejbližší spolupracovníci totiž vytvořili systém, v němž se citlivé zahraničněpolitické a bezpečnostní operace odehrávaly mimo běžnou kontrolu. Aféra tak poškodila Reaganovu důvěryhodnost, přestože prezident osobně politicky přežil.

Oliver North byl v roce 1989 odsouzen mimo jiné za obstrukce Kongresu, ničení dokumentů a přijímání neoprávněného spropitného. Jeho odsouzení však bylo později zrušeno kvůli problémům spojeným s použitím jeho výpovědi, díky které získal imunitu.

V roce 1992 prezident George H. W. Bush udělil milost několika dalším významným aktérům případu, včetně bývalého ministra obrany Caspara Weinbergera.

Zdroj: PBS, Ronal Reagan Library
Autor/Licence fotografie: Ronald Reagan, By Unknown author or not provided – U.S. National Archives and Records Administration, Public Domain

Putin o možném konci války hovořil ve čtvrtek na Východním ekonomickém fóru ve Vladivostoku. Podle něj jsou Spojené státy, Čína a další země připraveny podpořit případnou mírovou dohodu. „Existuje šance? Podle mého názoru ano, existuje,“ prohlásil ruský prezident.

Současně ale zdůraznil, že o výsledku případných jednání mohou rozhodnout pouze Rusko a Ukrajina. Putin také uvedl, že kontakty mezi Moskvou a Kyjevem pokračují, především prostřednictvím zpravodajských služeb.

Ukrajinský ministr zahraničí Andrij Sybiha ve čtvrtek rovněž hovořil o nové dynamice diplomatického úsilí. Od posledního přímého jednání Moskvy a Kyjeva, které se uskutečnilo v únoru za zprostředkování Spojených států, však obě strany výrazně rozšířily útoky na dlouhé vzdálenosti. Přibývá také útoků na přístavy a komerční lodní dopravu.

Putin: Ukrajina se dopouští „státního terorismu“

Putin ve svém vystoupení obvinil Ukrajinu z útoků na civilní obchodní lodě. Podle něj jde o „akty státního terorismu“, které mohou ohrozit vyhlídky na mírové řešení konfliktu.

Kyjev tato obvinění odmítá. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj tento týden zároveň varoval zahraniční letecké společnosti a pojišťovny, že ruský vzdušný prostor se kvůli ukrajinským dronovým útokům stává nebezpečným. Zelenskyj zdůraznil, že Ukrajina podle něj útočí pouze na ruské vojenské cíle.

„Ukrajina neohrožuje civilní letectví jako takové – ani jedno civilní letadlo,“ uvedl. Kyjev zároveň požádal Mezinárodní organizaci pro civilní letectví při OSN, aby vyzvala své členské státy k zastavení provozu v ruském vzdušném prostoru.

Mnohem ostřejší tón Putin zvolil při otázce, zda by Moskva mohla v reakci na britskou podporu Ukrajiny zaútočit na vojensko-průmyslové objekty ve Spojeném království. „To je tajemství. Vojenské tajemství,“ odpověděl Putin. Podle editora BBC Russia Steva Rosenberga může jít o formu psychologického nátlaku, jehož cílem je udržovat Londýn v nejistotě ohledně toho, co Moskva skutečně zamýšlí. Putin následně použil další neobvyklé přirovnání. Západní země přirovnal k žralokům a prohlásil, že každý, kdo se Rusko pokusí „spolknout“, může dostat „ránu do zubů“.

Západ se obává ruské „šedé zóny“

Evropské vlády v posledních měsících stále častěji obviňují Rusko z hybridních operací, které se pohybují pod prahem otevřeného vojenského konfliktu.

Jde například o kybernetické útoky, sabotáž, dezinformační operace nebo narušování kritické infrastruktury. Západní představitelé tvrdí, že cílem Moskvy je oslabovat evropské země a jejich podporu Ukrajině, aniž by Rusko přímo vstoupilo do konfliktu s NATO.

Německo minulý měsíc obvinilo Rusko z pokusu o dronový útok v okolí letiště Leipzig/Halle. Britská vláda ve čtvrtek v souvislosti s případem předvolala ruského chargé d’affaires. Londýn označil údajný útok za „bezostyšný a bezohledný“ a za součást širší snahy Ruska ohrožovat bezpečnost Evropy.

Rusko podle dostupných informací neuvedlo, jaký konkrétní krok vůči Británii by mohlo zvažovat. Moskva je však podle západních představitelů již nyní zapojena do rozsáhlých aktivit v takzvané šedé zóně vůči členským zemím NATO.

Sabotáže mohou podle Západu zesílit

Západní zpravodajské služby se podle magazínu The Economist obávají, že Rusko může rozšířit své sabotážní operace proti evropským objektům, které mají přímou nebo nepřímou souvislost s podporou Ukrajiny.

Současně však podle těchto hodnocení v současnosti neočekávají vypuknutí otevřené války mezi Ruskem a NATO. Bývalý britský poradce pro národní bezpečnost Lord Ricketts označil současnou situaci za „velmi nebezpečnou“. Západní vlády se podle něj snaží odradit Moskvu od další eskalace, aniž by samy překročily hranici přímého konfliktu s Ruskem.

Analýzy zároveň upozorňují, že pro evropské země nemusí představovat největší riziko přímý ruský raketový útok. Větší nebezpečí může představovat cílené narušování infrastruktury, komunikací, energetických sítí či logistických systémů.

Podle údajů citovaných britským tiskem se počet zaznamenaných ruských hybridních útoků proti evropské infrastruktuře zvýšil přibližně na 30 až 35 případů ročně.

Putin tak na jedné straně hovoří o možnosti ukončení války, na straně druhé však Moskva pokračuje v tlaku na Ukrajinu i její západní spojence. Jeho odmítnutí vyloučit případné útoky na britské vojensko-průmyslové cíle navíc naznačuje, že Kreml si možnost další eskalace ponechává otevřenou.

Zdroj: National Security Jounal
Autor/Licence fotografie: Vladimir Putin, Pixabay

Harpoon Coastal Defense System: Štít proti Číně

Systém Harpoon Coastal Defense System (HCDS) od společnosti Boeing během vývojového testu (DT-1) na střelnici Point Mugu Sea Range (PMSR) v červenci 2026 zasáhl cílové plavidlo, čímž ověřil schopnost tohoto systému likvidovat hrozby na moři. Podle informací programové kanceláře pro munici byl test navržen k ověření schopnosti pozemní verze Harpoonu zasáhnout cíle na moři. Střela odpálená ze země úspěšně zasáhla cílové plavidlo v pobřežních mělkých vodách, přičemž zástupce velitelství NAVAIR test označil za významný milník na cestě k dodání klíčové obranné schopnosti do polního nasazení. Podle dostupných informací se dále chystá druhá fáze vývojových zkoušek, která má systém dále validovat.

HCDS aktuálně nemá kontrakt s žádnou jinou armádou než tchajwanskou, takže se z formálního pohledu jedná o systém vyvíjený a testovaný americkým námořnictvem prakticky výhradně pro export. Úspěšný test je tak kritickým krokem k naplnění tchajwanské zakázky v hodnotě 2,3 miliardy dolarů.

Tchaj-wan buduje od počátku 20. let strategii tzv. „dikobrazí obrany“ (porcupine strategy), tedy osazení svého pobřeží velkým počtem mobilních, těžko zasažitelných protilodních systémů, které mají čínskému námořnictvu znesnadnit jakýkoli pokus o invazi nebo blokádu ostrova. Tchajwanské síly plánují k odvrácení případného čínského vpádu nasadit Harpoony, domácí střely i jednorázové útočné drony. Agentura Reuters odhaduje, že ostrovní síly budou do roku 2029 disponovat nejméně 1 800 protilodními střelami. HCDS je jedním z pilířů této architektury a jeho zpožděné dodávky by narušily harmonogram celé modernizace.

Harpoon na suchu

HCDS představuje pozemní adaptaci osvědčené protilodní střely Harpoon, kterou americké námořnictvo provozuje od roku 1977. Tchaj-wan objednal 100 odpalovacích zařízení a 400 kusů střel RGM-84L-4 Harpoon Block II v rámci kontraktu z roku 2023 v hodnotě až 2,3 miliardy dolarů, který byl uzavřen prostřednictvím amerického úřadu NAVAIR.

Na rozdíl od dřívějších přívěsových provedení Harpoonu dodaných Dánsku a Jižní Koreji zvolil Boeing pro Tchaj-wan jiné řešení. Podle tchajwanského pozorovatele obrany je systém namontován na podvozek těžkého terénního nákladního vozidla HEMTT (Heavy Expanded Mobility Tactical Truck), přičemž zveřejněné záběry z testu ukázaly šedě natřené vozidlo HEMTT s velitelskou kabinou a čtyřmi odpalovacími kontejnery pro střely Harpoon. Mobilita kolového podvozku má zásadní taktický význam, protože umožňuje rychlé přesuny baterií po pobřeží, ztěžuje protivníkovi cílení a zvyšuje schopnost přežití jednotek v případě konfliktu.

Samotná střela RGM-84L-4 Harpoon Block II disponuje aktivním radarovým naváděním, GPS podporovanou inerciální navigací a letovým profilem těsně nad hladinou moře („sea-skimming“), který má minimalizovat šanci na včasné zachycení obrannými systémy cílové lodi. Nese bojovou hlavici o hmotnosti přibližně 221 kilogramů a dosahuje dostřelu okolo 124 kilometrů u verze Block II, respektive až 140 kilometrů u starších variant. Kompletní systém HCDS zahrnuje kromě odpalovacích vozidel také samostatný radarový vůz zajišťující vyhledání a sledování cíle, díky čemuž baterie může působit relativně nezávisle na vnějších senzorových sítích.

Podle veřejně dostupných informací zatím nejsou přesně specifikovány parametry velitelského vozidla, typ přehledového radaru ani dosah jeho detekce.

Prvních pět odpalovacích vozidel HCDS spolu s jedním radarovým vozem dorazilo na Tchaj-wan v roce 2025, kdy tchajwanské námořnictvo obdrželo první dodávku amerických systémů Harpoon Coastal Defense System. Tato počáteční dodávka zahrnovala pět mobilních odpalovacích vozidel a jeden radarový vůz a byla součástí širší zakázky schválené v roce 2020. Tchajwanské námořnictvo od té doby zahájilo dedikovaný výcvikový program pro integraci a provoz nových systémů.

Po zavedení do plné operační služby bude HCDS na tchajwanském pobřeží operovat paralelně s domácími protilodními systémy Hsiung Feng. Tchajwanské síly budou HCDS provozovat vedle podzvukových odpalovacích zařízení HF-2 a nadzvukových HF-3, jejichž zásoby byly mezi lety 2022 a 2026 v rámci programu „Sea-Air Combat Power Improvement Plan“ navýšeny o stovky kusů, přičemž novější vývojové varianty rozšířily jejich dosah až na 1 500 kilometrů (u řízených střel s plochou dráhou letu z rodiny Hsiung Feng IIE).

Z technického hlediska je podzvuková RGM-84L-4 Harpoon Block II ve srovnání s nadzvukovými systémy typu Hsiung Feng III zranitelnější vůči moderním systémům protivzdušné a protiraketové obrany s dostatečně dlouhým detekčním dosahem, kdy nižší rychlost dává obránci více času na reakci. Dostřel okolo 124 kilometrů je také výrazně nižší než u nejnovějších tchajwanských domácích střel s plochou dráhou letu, což HCDS řadí spíše do role prostředku blízké až střední pobřežní obrany.

Zdroj: Army Recognition, Naval News, Military Aerospace Electronics
Autor/Licence fotografie: Harpoon Coastal Defense Missile System HCDS, Boeing Defense

Tatra Export, dceřiná společnost automobilky Tatra Trucks, kterou bude v Polsku zastupovat, ve venkovní expozici v polské premiéře předvede vojenskou Tatru Force 3. generace v konfiguraci 8×8 a v provedení valník se zcela novou prodlouženou čtyřdveřovou kabinou pro až šestičlennou osádku. Tento těžký taktický a logistický vůz je vybaven modernizovaným vzduchem chlazeným dvanáctiválcovým motorem Tatra T3D-930 s elektronickým řízením o výkonu 450 kW a automatickou převodovkou Allison. Nová čtyřdveřová kabina vyvinutá pro vojenské účely se vyznačuje mnoha bezpečnostními prvky a také moderním interiérem zahrnujícím i digitalizovanou palubní desku. Maximální hmotnost vozidla může činit až 44 tun, přičemž je schopno přepravovat náklad až do hmotnosti 25,5 tuny. 

Další kopřivnická společnost Tatra Defence (TD) se specializuje na vývoj a výrobu pancéřovaných pozemních vozidel, jako jsou například typy Pandur 8×8 nebo TITUS 6×6. TD do Kielců poprvé přiveze nové vozidlo Tadeas 4×4 na podvozku Tatra, které je vhodné pro řadu úkolů a způsobů použití. Vozidlo Tadeas se v provedení 6×6 již v minulosti v Polsku představilo, TD navíc s místní společností Huta Stalowa Wola připravila polskou verzi nazvanou MTV 6×6 Heron, která se bude v Polsku vyrábět pro tamní ozbrojené síly. I nový Tadeas 4×4 tedy má velký potenciál v Polsku zaujmout.

Šternberská společnost Excalibur Army na veletrhu poprvé vystaví pancéřované vozidlo Patriot 4×4 vybavené minometným systémem Alakran s automatickým zaměřováním a pokročilým systémem řízení palby. Tento mobilní minometný systém je dostupný v ráži 81 mm nebo 120 mm. Patriot 4×4 je osvědčená konstrukce na podvozku Tatra, kterou Excalibur Army již dodala řadě zákazníků. Nedávno uspěla také v regionu Jihovýchodní Asie, kde získala kontrakty na dodávku obrněných vozidel Patriot 4×4 v různých variantách v celkovém počtu přes 100 kusů, a to včetně verze vybavené minometem, která se představí v Kielcích.

Dalším vystavovatelem na společném stánku skupiny CSG bude společnost MSM Group, která zahrnuje několik výrobců moderního středorážového a velkorážového střeliva. Společnost ZVS je tradičním slovenským podnikem, který se již desítky let specializuje na dělostřeleckou munici. Do Kielců přiveze ukázku dělostřelecké munice ve standardní ráži 155 mm NATO. Další slovenská společnost VOP Nováky na MSPO ukáže celou škálu cvičné dělostřelecké munice a minometnou munici v rážích 60 mm, 81 mm nebo 120 mm. Do MSM Group spadá i španělská společnost Fábrica de Municiones Granada. Ta návštěvníkům výstaviště v Kielcích představí různé druhy tankové munice ráže 120 mm a dělostřelecké a tankové munice ráže 105 mm, která je standardní u moderních bojových tanků a dělostřeleckých systémů NATO. Součástí MSM Group je také společnost ZVI Vsetín, která v Kielcích vystaví středorážovou munici 30×173 mm, 30×113 mm a 20×102 mm určenou například pro bojová vozidla pěchoty či dálkově řízené zbraňové stanice nebo letecké kanóny.

Společnost Vývoj Martin bude na veletrhu MSPO 2026 prezentovat dva typy mobilních kontejnerových pracovišť určených pro podporu velení, komunikace a řízení operací v terénu. Prvním z nich bude Support Shelter SuS, mobilní pracoviště určené pro velení, plánování a řízení operací. Poskytuje chráněný prostor pro kritické informační a komunikační systémy a umožňuje zachovat kontinuitu velení i v náročných podmínkách nasazení. Druhým vystavovaným řešením bude Technical High Mobility Operator Shelter (THMS OP), vysoce mobilní operátorský kontejner navržený pro spojovací, koordinační a podpůrné úkoly v terénu. Umožňuje rychlé vytvoření pracoviště pro obsluhu technologií a zajištění komunikace přímo v prostoru operace.

Na stánku skupiny CSG bude také vystavovat společnost AviaNera Technologies, která se specializuje na vývoj, výrobu a prodej malých proudových motorů určených pro bezpilotní prostředky. V Kielcích představí kompaktní proudový motor řady MTJ300, jenž je navržen pro lehké UAV nebo řízené střely a cvičné terče. Mezi jeho hlavní přednosti patří malé rozměry a velmi nízká provozní hmotnost.

Na veletrhu MSPO se v samostatné expozici bude prezentovat i společnost CSG Polska a společnost Domar MS,člen skupiny CSG. CSG Polska má na starosti obchodní aktivity skupiny CSG na polském trhu a specializuje se na distribuci produktů v oblastech obranného a bezpečnostního průmyslu, automobilového průmyslu, letectví a železničního průmyslu.

Význam veletrhu MSPO v Kielcích nejen pro Evropu ilustrují vedle prestižních jmen vystavovatelů i konkrétní čísla: letos se výstavní plocha rozšíří na více než 40 tisíc m2, přičemž se na ní představí rekordních více než tisíc vystavovatelů ze 40 zemí. Pro srovnání 32. ročníku se zúčastnilo 769 vystavovatelů z 34 zemí světa. Firmy skupiny CSG považují veletrh MSPO za jeden z nejvýznamnějších veletrhů svého druhu v Evropě vedle pařížského Eurosatory, o čemž svědčí například i skutečnost, že zde v minulosti představily některé své výrobky v evropských premiérách, ale také například ocenění, která skupina CSG získala za nejlepší design stánku ze všech vystavovatelů v letech 2021 a 2023.

Zdroj: CSG
Autor/Licence fotografie: Logistický automobil Tatra Force 8×8, CSG

Článek 19FortyFive upozorňuje právě na strategický rozměr problému, kdy rozsáhlé nasazení americké protivzdušné obrany může být signálem, který Vladimir Putin interpretuje jako příležitost k dalšímu testování Západu.

Patriot ničím nenahradíš

Systém Patriot je dnes jedním z nejdůležitějších pilířů západní protivzdušné a protiraketové obrany. Jeho interceptory, především PAC-3 MSE, jsou určeny nejen proti letadlům a řízeným střelám, ale zejména proti balistickým raketám. Jejich význam dramaticky vzrostl po ruské invazi na Ukrajinu. Patriot se stal jedním z mála systémů, které mohou účinně čelit některým nejnebezpečnějším ruským balistickým a hypersonickým hrozbám. Současně je Patriot základním prvkem obrany amerických základen v Evropě, Indo-Pacifiku a na Blízkém východě.

Podle odhadů CSIS měly USA před konfliktem s Íránem přibližně 2 330 interceptorů Patriot. Po několika měsících intenzivních bojů se zásoba mohla snížit na přibližně 759 až 827 střel. Jde o odhad založený na veřejně dostupných informacích, nikoliv o oficiálně potvrzené údaje Pentagonu, ale samotný rozsah poklesu je mimořádný.

Problém se netýká pouze Patriotů, americké zásoby tají

Ještě vážnější je skutečnost, že konflikt s Íránem spotřebovává celý komplet amerických zbraní. Podle dalších zpráv mizí i zásoby střel ATACMS, PrSM, Tomahawků a dalších přesně naváděných zbraní. Některé americké zásoby byly podle zdrojů agentury Reuters spotřebovávány takovým tempem, že Pentagon musí stále více řešit otázku, které budoucí konflikty mají prioritu.

To představuje zásadní strategický problém. Americká vojenská síla byla po desetiletí založena na schopnosti rychle přesunout síly do prakticky jakéhokoliv regionu světa. Tento model však předpokládal, že Spojené státy budou mít dostatečné zásoby munice pro více současných krizí.

Válka na Ukrajině, konflikt s Íránem a rostoucí napětí kolem Tchaj-wanu ukazují, že moderní průmyslově vyspělá válka může spotřebovávat munici rychleji, než ji dokáže obranný průmysl nastavený do mírových podmínek vyrábět.

Putin, jeho okno příležitostí a Evropa v ohrožení

Právě zde vstupuje do hry Rusko. Moskva dlouhodobě testuje hranice toho, co je NATO ochotno tolerovat. Neznamená to automaticky, že by Rusko plánovalo přímý útok na členskou zemi NATO. Vyčerpání amerických zásob však může Moskvu povzbudit k agresivnějším krokům v takzvané šedé zóně.

Mohlo by jít například o intenzivnější sabotážní a zpravodajské operace v Evropě, kybernetické útoky, narušování vzdušného prostoru, sabotážní útoky proti infrastruktuře, demonstrativní vojenské operace v blízkosti hranic NATO.

A právě nedostatek interceptorů Patriot může mít význam i zde. Pokud jsou zásoby omezené, velitelé musí rozhodovat, proti kterým hrozbám je použijí. Analytici CSIS upozorňují, že nižší zásoby mohou vést například ke změně taktiky. Namísto několika interceptorů proti jednomu cíli může být použit menší počet střel nebo může být některý cíl ponechán bez zásahu, pokud nepředstavuje bezprostřední hrozbu.

Pro NATO je problém zvlášť citlivý v Evropě. Zde Patriot chrání nejen americké jednotky, ale také kritické vojenské základny a spojenecké území. Nedávné zprávy upozorňují na mimořádně napjaté zásoby Patriotů v Evropě, zatímco americké zásoby interceptorů jsou současně spotřebovávány na Blízkém východě a při podpoře Ukrajiny. Pentagon závažnost některých těchto hodnocení zpochybňuje, samotný tlak na zásoby však nepopírá.

Z evropského pohledu je to další argument pro urychlení výroby vlastních systémů protivzdušné obrany. Evropské státy sice disponují systémy jako SAMP/T, IRIS-T nebo dalšími prostředky, Patriot však zůstává jedním z nejdůležitějších systémů proti nejnebezpečnějším balistickým hrozbám.

Největším problémem je čas

Raketu lze spotřebovat během několika sekund. Její výroba však může trvat měsíce. Zvýšení produkce není jednoduché, protože výroba moderních interceptorů vyžaduje specializované elektronické komponenty, senzory, raketové motory a velmi komplexní dodavatelský řetězec. Obranný průmysl USA sice produkci navyšuje, ale obnovení zásob může trvat roky.

To vytváří strategické období, kdy jsou americké zásoby výrazně menší než před konfliktem. A právě toto období budou protivníci Spojených států pozorně sledovat. Jedná se o slabost, nebo pouze dočasné omezení?

Bylo by přehnané tvrdit, že USA jsou nyní bezbranné. Spojené státy stále disponují největší vojenskou silou na světě a rozsáhlými zásobami dalších typů zbraní. NATO má navíc vlastní systémy protivzdušné obrany a průmyslové kapacity. Problém je však v něčem jiném. Odstrašení není založeno pouze na tom, kolik zbraní stát vlastní, ale také na tom, zda protivník věří, že je může a chce použít.

Pokud Moskva dospěje k závěru, že Washington je příliš zaměstnán Íránem, má omezené zásoby interceptorů a zároveň musí myslet na Čínu, může být ochotnější testovat hranice NATO. Válka s Íránem tak vytváří paradoxní situaci, kdy konflikt vedený tisíce kilometrů od Evropy může nakonec ovlivnit bezpečnost Polska, pobaltských států nebo dalších zemí na východním křídle Aliance.

A právě proto nejsou vyčerpané zásoby Patriotů pouze logistickým problémem Pentagonu. Jsou potenciálně geopolitickým signálem, který sledují nejen v Teheránu, ale také v Moskvě a Pekingu.

Zdroj: 19FortyFive, CSIS, Reuters
Autor/Licence fotografie: THAAD, The U.S. ArmyRalph Scott/Missile Defense Agency/U.S. Department of Defense – Successful Mission, Public Domain

Neobvykle velké rozměry integrovaného stěžně souvisí přímo s velikostí anténních polí radaru AN/SPY-7(V)1 od Lockheed Martin. Každá ze čtyř obdélníkových antén má být vysoká zhruba 4,3 metru, což je řadí do podobné velikostní kategorie jako pole radaru AN/SPY-6(V)1 (AMDR) od Raytheonu, instalovaného na amerických torpédoborcích třídy Arleigh Burke ve verzi Flight III. Nové fotografie ovšem vyvolávají otázku, zda nejsou antény SPY-7 ve skutečnosti ještě větší, než se dosud předpokládalo.

Velikost a umístění mají zajistit vyvýšenou pozici pro rozměrná anténní pole, jde přitom o odklon od dosavadní praxe, kdy japonské torpédoborce i americké lodě třídy Arleigh Burke umisťují antény přímo na hlavní nástavbu. Vyvýšená poloha má poskytovat nerušený výhled až k horizontu, což má význam nejen pro protiraketovou obranu, ale i pro sledování nízko letících dronů a řízených střel mířících přímo na loď samotnou.

Radar SPY-7 nabízí přibližně pětinásobnou schopnost sledování cílů oproti staršímu radaru SPY-1, a to včetně zvládání takzvaných „lofted“ trajektorií a současných útoků více balistických střel. Pasivní radar SPY-1, poprvé nasazený v 70. letech spolu se systémem Aegis, dodnes slouží na japonských torpédoborcích tříd Kongó, Atago a Maja.

Radar AN/SPY-7 je nejnovější generace víceúčelového námořního radaru vyvinutého společností Lockheed Martin, který je optimalizován především pro sledování balistických střel. Radar využívá technologii aktivního elektronického snímání paprsku (AESA) s polovodičovými vysílači na bázi nitridu galia (GaN), což přináší výrazně vyšší výkon, energetickou účinnost i spolehlivost oproti starším systémům. Díky plně digitální architektuře dokáže SPY-7 současně sledovat stovky cílů, od balistických raket ve vysokých vrstvách atmosféry až po nízko letící střely s plochou dráhou letu nebo letouny.

Radar je zároveň úzce integrován s bojovým systémem Aegis Combat System, který zajišťuje automatické vyhodnocení hrozeb a navedení interceptorů, například střel SM-3 určených k ničení balistických raket ve střední fázi letu. SPY-7 tak představuje zásadní technologický krok v oblasti námořní protiraketové obrany a umožní japonskému námořnictvu vytvořit mobilní radarový a obranný štít schopný pokrýt rozsáhlé oblasti Tichého oceánu.

Loď ASEV má díky schopnosti CEC (Cooperative Engagement Capability) umožňovat i takzvané vzdálené zapojení, tedy navádění vlastních protivzdušných střel na cíle sledované jinými plavidly v síti. Jde o koncept obdobný tomu, jaký dlouhodobě rozvíjí americké námořnictvo, a který výrazně rozšiřuje efektivní dosah protivzdušné a protiraketové obrany nad rámec toho, co by dokázal samotný senzor jedné lodi.

ASEV: Tempo výstavby, které mohou Spojené státy nebo Rusko jen závidět

První loď byla založena v loděnici Mitsubishi Heavy Industries v Nagasaki v červenci 2025, druhá pak letos v únoru v loděnici Japan Marine United Isogo v Jokohamě. Japonské ministerstvo obrany aktuálně plánuje uvést první plavidlo do služby ještě před koncem japonského fiskálního roku 2027, který končí v březnu 2028. Druhá loď by měla následovat ve fiskálním cyklu 2028, přesahujícím do roku 2029. Z dosavadního tempa prací v Nagasaki lze vidět, že loděnice tento harmonogram zvládají dodržet.

Po zuby ozbrojená loď

Střely SM-3, SM-6 a v budoucnu i interceptory GPI (Glide Phase Interceptor), na jejichž vývoji se Japonsko podílí společně se Spojenými státy, budou umístěny ve dvou blocích vertikálního odpalovacího systému, jednom na přídi a druhém na zádi, s celkovým počtem 128 buněk na loď. Pro srovnání, japonské torpédoborce třídy Maja i americké torpédoborce Arleigh Burke ve verzích Flight IIA a III disponují 96 buňkami, americké křižníky třídy Ticonderoga jich mají 122, a stejný počet 128 buněk jako u ASEV se počítá i u připravovaných amerických bitevních lodí třídy Trump.

Vizualizace a modely dále počítají s dělem ráže pět palců na přídi a dvěma systémy blízké obrany Phalanx spolu s dalšími automatickými kanóny.

Ačkoliv je hlavním posláním ASEV protiraketová obrana, japonské plány počítají s postupným rozšířením schopností i o údery na pozemní a námořní cíle. Okřídlené střely Tomahawk a nová verze protilodní střely Type 12 s prodlouženým doletem mají být do výzbroje doplněny přibližně v horizontu roku 2032. Později mají přibýt i vysokoenergetické laserové zbraně pro obranu proti dronům, přičemž velký a robustní trup ponechává značný prostor pro případné doplnění o zatím vyvíjené zbraně v budoucnu.

Se zavedením střel Tomahawk získají ASEV spolu s dalšími japonskými plavidly schopnost hrozit protiúderem na pozemní i námořní cíle do vzdálenosti zhruba 1600 kilometrů, což zapadá do širší japonské koncepce takzvané odstupové obrany, jež má zůstat v mezích současné pacifistické ústavy země. Obě plavidla budou tvořit základ japonské přestavby systému balistické protiraketové obrany (BMD) po zrušení pozemního projektu Aegis Ashore.

Zdroj: TWZ, Japan News, Militarnyi, Naval News
Autor/Licence fotografie: Umělecká představa lodi ASEV, Lockheed Martin

Pátá generace strojů pro Kazachstán

Server Military Watch Magazine ve zprávě z konce srpna 2026 uvádí, že kazašské letectvo má do dvou let dostat svůj první stíhací letoun páté generace. Podobné avízo koncem srpna publikoval i indický portál IDRW s odkazem na „velkou reorganizaci“ kazašských vzdušných sil. Konkrétní počet strojů, cenu kontraktu ani přesný harmonogram dodávek zatím žádný ze zdrojů neupřesnil.

Ačkoli většina zdrojů nepotvrdila typ stíhačky páté generace, která bude pořízena, v současné době jsou k exportu po celém světě k dispozici pouze tři takové letouny, včetně čínského J-35, amerického F-35 a ruského Su-57. Prodej F-35 je sice z politických důvodů nepravděpodobný, ale dlouho se očekávalo, že J-35 bude hlavním konkurentem ruských letadel ve Střední Asii. Čína dosáhla svých prvních velkých prodejů stíhaček v tomto regionu na začátku 20. let 21. století, když dodala stíhačky JF-17 Block 3 do Azerbájdžánu a stíhačky J-10C do Uzbekistánu, přičemž oba nahrazují stíhačky MiG-29 zděděné po Sovětském svazu.

Je třeba připomenout i kontext. Kazachstán ještě v prosinci 2023 veřejně odmítl francouzský Rafale a rozhodl se pro nákup dalších strojů Su-30SM, kdy zástupce velitele protivzdušné obrany plukovník Jeržan Nildibajev tehdy zdůvodnil volbu poměrem cena/výkon a kompatibilitou se stávající sovětskou/ruskou technikou. Přechod k jednání o Su-57 by tedy zapadal do dlouhodobého vzorce, a Astana zůstane i nadále technologicky i logisticky navázaná na ruský průmysl, byť se politicky od Moskvy v otázce Ukrajiny distancuje.

Ruská exportní bilance Su-57 je žalostná

Je také namístě podívat se na to, jak Rusko exportní sliby u Su-57 dosud plnilo. Ruská strana v roce 2025 oznámila první zahraniční dodávku dvou strojů Su-57. Zemi příjemce nezveřejnila, podle části zdrojů šlo pravděpodobně o Alžírsko, kam mělo v listopadu doputovat dvojice strojů v rámci kontraktu na 14 exemplářů varianty Su-57E. I to je ale informace založená na nepotvrzených zprávách, nikoli na oficiálním prohlášení UAC.

Samotná produkce přitom dlouhodobě zaostává za plány. Rusko v roce 2019 podepsalo kontrakt na 76 strojů pro vlastní vzdušné síly s termínem do roku 2027, ale tempo výroby se dlouhodobě pohybuje řádově v jednotkách kusů ročně. Analytici odhadují přibližně 4 až 8 strojů za rok, s tím, že v roce 2025 mělo být dodáno jen výjimečně málo strojů, možná jen dva. Na programu se podepisují jak technologické sankce omezující přístup k elektronice, tak nutnost souběžně udržovat výrobu strojů Su-34 a Su-35S, které nesou hlavní zátěž bojového nasazení na Ukrajině.

Z toho plyne základní výhrada k avizovanému kazašskému kontraktu. I kdyby byla politická dohoda uzavřena, schopnost ruského průmyslu zrealizovat dodávku v řádu dvou let je lehce nereálná.

Co by dodávka znamenala pro Kazachstán

Kazašské letectvo dnes provozuje směs sovětské a ruské techniky, kdy jádro bojových strojů tvoří Su-30SM a Su-25, doplněné o transportní A400M z evropské produkce. Zařazení Su-57 by pro Astanu představovalo první krok k páté generaci a symbolicky by potvrdilo, že Kazachstán zůstává v otázce vyspělé bojové techniky orientovaný na Moskvu, a to navzdory paralelním krokům směrem k Západu, jako byl prodej vyřazené sovětské techniky do USA přes offshorové společnosti.

Zpráva o dodávce Su-57 Kazachstánu do dvou let zatím stojí na neoficiálních zdrojích a měla by být zasazena do kontextu chronicky pomalé a nespolehlivé exportní historie Su-57. Pokud k dodávce Kazachstánu skutečně dojde, půjde spíše o politicko-symbolické gesto potvrzující trvající vojensko-technickou závislost Astany na Moskvě než o zásadní posun v bojové schopnosti kazašského letectva.

Zdroj: Military Watch Magazine, Defence Security Asia
Autor/Licence fotografie: Su-57, Cebactoiiojlb – Own work, CC BY-SA 4.0

Pancir: Ztráty na ukrajinském bojišti

Pancir (v kódu NATO SA-22 Greyhound) je systém protivzdušné obrany krátkého a středního dosahu, vyvinutý v Rusku na přelomu tisíciletí jako nástupce staršího systému 2K22 Tunguska. Základní verze Pancir-S1 spojuje na jednom bojovém modulu radar, dva dvouhlavňové 30 mm automatické kanóny 2A38M se celkovou kadencí až 5 000 ran za minutu a baterii protiletadlových raket. Systém byl navržen jako mobilní prostředek doplňující větší a dražší komplexy typu S-300 či S-400 v posledním obranném pásmu. Má zachytit cíle, jež pronikly přes vzdálenější vrstvy obrany a elektronický boj.

Reálné bojové nasazení však postupně odhalilo slabiny systému. V roce 2018 byl jeden Pancir zničen během izraelského odvetného úderu proti íránským cílům na území Sýrie, což vyvolalo kritiku jeho schopnosti čelit malým a obtížně zjistitelným cílům, zejména bezpilotním prostředkům. Další pochybnosti přišly v letech 2019 a 2020, kdy Turecko oznámilo zničení několika systémů Pancir-S1 v Sýrii pomocí dronů, přičemž část těchto zásahů byla doložena zveřejněnými videozáznamy. Podobný osud potkal systémy také v Libyi, kde byly nasazeny jednotkami ruských žoldnéřů z Wagnerovy skupiny, přičemž řada z nich byla zničena nebo ukořistěna.

Přesto zůstává jedním z nejrozšířenějších ruských systémů krátkého dosahu a byl v posledních letech adaptován i jako provizorní námořní verze protivzdušné obrany.

Bojová bilance Panciru na Ukrajině je také rozporuplná. Podle ukrajinských a analytických zdrojů utrpěla ruská protivzdušná obrana od začátku plnohodnotné invaze v roce 2022 rozsáhlé ztráty, které ruský obranný průmysl podle dostupných odhadů není schopen plně nahradit. Od konce roku 2025 navíc ukrajinské síly bezpilotních systémů podle otevřených zdrojů cíleně loví ruské systémy krátkého dosahu, mezi nimi především Pancir-S1 a Tor-M2.

Analytický server Missile Matters uvádí, že nálet z 18. června 2026 nebyl izolovanou událostí, ale navázal na měsíce systematických ukrajinských úderů proti ruské pozemní síti protivzdušné obrany. Od začátku agrese na Ukrajině přišlo Rusko již o téměř 50 systémů Pancir, jak uvádí portál Oryx.

Zdroj: Militarnyi, Oryx
Autor/Licence fotografie: Pancir-S1, Vitaly V. Kuzmin, CC BY-SA 4.0

Ruská média uvádí, že raketový křižník v současné době dokončuje tovární a námořní zkoušky, po kterých by měl do konce letošního roku projít státními zkouškami a později by se tato loď měla vrátit do ruského námořnictva. Oprava a modernizace tohoto křižníku stála Rusy poměrně vysokou částku – nyní se uvádí, že částka přesahuje 200 miliard rublů, což je při dnešním kurzu asi 2,32 miliardy amerických dolarů. Je třeba poznamenat, že dříve některé zdroje uváděly, že náklady na práce provedené na tomto křižníku by mohly být výrazně vyšší a dosáhnout 5 miliard dolarů.

V současné době zůstává relevantní otázka, jak rozumné je investovat tolik úsilí a peněz do jedné lodi, a to nejen v kontextu skutečnosti, že se v moderní válce na bojišti objevily zbraně, jako jsou námořní drony, ale také obecně ohledně účelnosti soustředění tak významného množství zbraní na jednu loď.

Admiral Nachimov: Superkřižník podle sovětského vzoru

Hlavním cílem modernizace nebyla jen obnova technického stavu, ale zásadní přepracování zbraňových systémů. Výsledkem je (alespoň na papíře) superkřižník, schopný úderů na velké vzdálenosti, komplexní protivzdušné obrany a obrany proti ponorkám.

Loď je nyní vybavena 80–96 vertikálními šachtami pro různé typy řízených střel, jako je 3M-54 Kalibr (podzvuková střela s doletem 1500–2500 km, určená pro pozemní a námořní cíle), P-800 Onyx (nadzvuková protilodní střela s rychlostí Mach 2.5, dolet 600 km) nebo 3M22 Zirkon (hypersonická střela s rychlostí Mach 8–9). Tento mix dává Nachimovovi schopnost napadat cíle v hloubce kontinentu i vést námořní údery na svazy letadlových lodí NATO.

PVO systému dominuje pravděpodobně modernizovaný S-300F Fort-M s potenciálem přechodu na komponenty systému S-400. Má dosah až 250 km, schopnost zasáhnout více cílů najednou. Pro střední a blízkou zónu obrany je instalováno několik systémů Pancir-ME, kombinujících 30mm kanóny a rakety 57E6-E. Spolu s kanóny AK-630M2 Duet tvoří vícevrstvou ochranu proti protilodním střelám, UAV i vrtulníkům.

Zahrnuje klasické RBU-6000, tedy vrhač raketových hlubinných pum a 533mm torpédomety pro moderní torpéda UGST. Loď je vybavena i novým sonarovým systémem, pravděpodobně typu Zarya-M. Na palubě mohou operovat až tři vrtulníky Ka-27 v protiponorkové a průzkumné konfiguraci. Zvažuje se také budoucí nasazení UAV.

Otázky pro ruské námořnictvo

Třída Kirov (projekt 1144 Orlan) byla sovětskou odpovědí na americké letadlové lodě, kdy se extrémně velká a těžce vyzbrojená plavidla s jaderným pohonem měla stát zabijáky celých svazů letadlových lodí. První jednotka, Kirov (později Admiral Ušakov), byla zařazena do služby v roce 1980, následovaly lodě Frunze (Admiral Lazarev), Kalinin (Admiral Nachimov) a Petr Veliký.

Loď Admiral Nachimov byla spuštěna na vodu v roce 1986, ale od 90. let byla kvůli rozpočtovým problémům odstavená. V roce 1999 byla oficiálně určena k modernizaci, která se však protáhla na více než 20 let. V rámci programu „velké modernizace“ ruského námořnictva se plavidlo postupně proměnilo ve zcela novou bojovou platformu 21. století.

Na palubě Nachimova jsou dva reaktory typu OK-900A, každý s výkonem 300 MW. Po rozsáhlých testech byl koncem února 2025 zahájen proces jejich aktivace, což je klíčový krok pro návrat křižníku do služby.

Zůstávají ale otázky a rozhodně jich není málo. Je vůbec taková „vlajková loď studené války“ efektivní v době levných dronů a asymetrických hrozeb? Jaká bude její reálná udržitelnost v provozu, a hlavně, bude-li nasazena v bojových podmínkách, obstojí? A nedala se suma 2,5 miliardy dolarů utratit lépe za menší platformy, které by zvýšily schopnost ruského námořnictva více?

Zdroj: Defense Express, Naval News
Autor/Licence fotografie: Admiral Nachimov ex Kalinin, USN – ID:DN-SC-92-00846 / Service Depicted: Other Service, Public Domain

Let provedli na letišti Saab v Linköpingu hlavní zkušební pilot Saabu Jakob Högberg a zkušební pilot brazilského letectva podplukovník Abdon de Rezende Vasconcelos. Tento úvodní zkušební let úspěšně ověřil funkčnost základních systémů letadla a jeho počáteční letové výkony. Pro Saab i brazilské letectvo jde o významný milník programu, který není pouze návratem klasického „cvičného“ dvoumístného stíhače. Gripen F má spojit výcvik budoucích pilotů s plnohodnotnými bojovými schopnostmi a druhý člen posádky může výrazně rozšířit možnosti letounu při složitých bojových misích. 

Nejde jen o Gripen E se dvěma sedadly

Saab Gripen F navrhl jako plnohodnotný bojový letoun, který současně umožňuje rychlejší přeškolení pilotů. Gripen F vychází z nejnovější generace Gripen E a zachovává její základní schopnosti, včetně moderní architektury, senzorů a elektronických systémů. Klíčovou změnou je plně funkční druhý kokpit, který umožňuje instruktorovi zasahovat do výcvikové mise.

V bojové misi druhý člen posádky může převzít část stále rostoucího pracovního vytížení, kdy posádka musí vyhodnocovat data z radarů a dalších senzorů, elektronického boje, datových spojení a systémů velení a řízení.

Právě tato schopnost rozdělit tyto úkoly mezi dva členy posádky může být jednou z největších předností Gripenu F při komplexních operacích. Saab proto hovoří nejen o rychlejším výcviku, ale také o zvýšení operační efektivity při pokročilých bojových misích. 

Gripen F: Druhý pilot a budoucnost spolupráce s CCA

Význam dvoumístného Gripenu F může v budoucnu ještě vzrůst. Vojenské letectvo se stále více orientuje na koncept, v němž pilotovaný bojový letoun spolupracuje s bezpilotními stroji, takzvanými Collaborative Combat Aircraft (CCA).

Takový systém bude vyžadovat řízení dalších senzorů, bezpilotních platforem a zbraňových systémů. Druhý člen posádky by mohl část těchto úkolů převzít a působit například jako velitel mise.

Dvoumístný Gripen tak může představovat zajímavé řešení zejména v období, kdy se spolupráce pilotovaných letounů a autonomních dronů teprve zavádí do reálného provozu. Právě tato budoucí flexibilita je jedním z důvodů, proč Gripen F nelze jednoduše označit za klasický cvičný derivát Gripenu E. 

Brazílie jako partner, nikoli pouze zákazník

Gripen F je výsledkem mimořádně úzké průmyslové spolupráce mezi Švédskem a Brazílií. Brazílie je zaváděcím zákazníkem této varianty a aktivně se podílela na jejím vývoji.

Původní kontrakt z roku 2014 zahrnoval 36 letounů Gripen, konkrétně 28 jednomístných Gripenů E a osm dvoumístných Gripenů F. Saab současně uvádí, že na programu transferu technologií se podílely stovky brazilských inženýrů, techniků a pilotů. Více než 350 Brazilců se účastnilo aktivit spojených s vývojem, výrobou, letovými zkouškami a údržbou Gripenu F.

Zdroj: Saab, TWZ
Autor/Licence fotografie: Gripen F, Saab

Katastrofa, která otřásla Římem

Římská republika v 1. století př. n. l. rychle expandovala. Po vítězstvích Julia Caesara v Galii a Pompeia na východě chtěl svůj vojenský triumf získat také Marcus Licinius Crassus, nejbohatší muž Říma a jeden z členů prvního triumvirátu. Jeho cílem byla Parthská říše, která ovládala území dnešního Íránu a Mezopotámie. Crassus očekával rychlé vítězství proti protivníkovi, kterého Římané považovali za slabšího. Realita však byla zcela jiná. 

V roce 53 př. n. l. vstoupila římská armáda čítající přibližně 40 000 mužů do nehostinné krajiny poblíž města Karrh. Proti nim stála mnohem menší parthská armáda vedená generálem Surenou, která však měla zásadní výhodu, a to extrémně pohyblivé jízdní lučištníky a těžkou jízdu katafraktů. 

Římské legie, zvyklé ničit nepřátele v přímém střetu těžké pěchoty, se ocitly v situaci, na kterou nebyly připraveny. Parthští jezdci se drželi mimo dosah římských zbraní a zasypávali sevřené formace nepřetržitým deštěm šípů. Výsledek byl katastrofální. Crassova armáda byla zničena, samotný Crassus padl a římské orlice, symboly vojenské cti se dostaly do rukou nepřítele. Tisíce legionářů zemřely a přibližně 10 000 přeživších vojáků padlo do parthského zajetí. 

Legionáři, kteří zmizeli

Právě osud těchto zajatců vytvořil jednu z největších historických záhad. Parthové často nezabíjeli schopné válečné zajatce. Místo toho je využívali jako vojáky nebo pohraniční stráž. Podle některých teorií byli římští legionáři přesunuti tisíce kilometrů na východ, do oblasti dnešního Turkmenistánu, kde měli chránit hranice Parthské říše proti kočovným národům. A právě zde začíná příběh, který spojuje Řím s Čínou.

O několik desetiletí později, roku 36 př. n. l., proběhla bitva u Zhizhi v oblasti dnešního Kazachstánu. Čínská armáda dynastie Chan tehdy bojovala proti místním silám vedeným vůdcem Zhizhim. Čínské kroniky popisují zvláštní obrannou formaci nepřítele, kdy tito vojáci měli údajně vytvářet „rybí šupinu“, což někteří historikové spojují s římskou formací testudo neboli želvovým krytem ze štítů. Byla to skutečně římská legie, nebo potomci Crassových mužů?

Legenda o vesnici Li-čchien

Nejznámější část příběhu se týká čínské vesnice Li-čchien (Liqian), která leží v provincii Kan-su. Ve 20. století si někteří badatelé všimli, že část obyvatel měla podle místních tvrzení neobvyklé rysy, tedy světlejší oči nebo vlasy. Vznikla teorie, že jejich předky mohli být právě římští legionáři, kteří po bitvě u Karrh putovali přes Střední Asii a nakonec se usadili v Číně. 

Hypotéza získala velkou popularitu. Objevila se v dokumentech, knihách i populární kultuře. Představa římských vojáků, kteří překonali polovinu tehdy známého světa, je mimořádně atraktivní. Historici jsou však mnohem opatrnější. Problémem je především nedostatek přímých důkazů. Neexistuje žádný římský nápis, vojenský artefakt nebo archeologický nález, který by jednoznačně spojoval obyvatele Li-čchien s Crassovými legionáři. Samotná podobnost vojenské formace u Zhizhi také není definitivním důkazem, podobné taktiky mohly vzniknout nezávisle nebo být převzaty od jiných kultur. 

Genetické výzkumy navíc nepotvrdily výrazný středomořský původ místního obyvatelstva. Oblast západní Číny byla po staletí křižovatkou národů, takže evropské nebo západoasijské genetické vlivy nejsou samy o sobě důkazem římského původu. 

Přesto není možné příběh zcela jednoduše odmítnout. Římská říše, Parthie a Čína nebyly izolované světy. Hedvábná stezka fungovala dávno před svým pozdějším rozkvětem a lidé, zboží i vojáci se mohli pohybovat na obrovské vzdálenosti.

Zdroj: War History Online, South China Morning Post
Autor/Licence fotografie: Římské legie, manfredrichter, Free for use under the Pixabay Content License

Moskva kvůli nedostatku pohonných hmot oslovila Turecko, Indii, Bělorusko a Kazachstán a zároveň omezila vývoz paliv. Podle S&P Global tanker Wendrix přepravil z tureckého Mersinu do Ruska přibližně 200 tisíc barelů benzinu. Šlo o první identifikovanou námořní dodávku benzinu z Turecka od začátku současné palivové krize. Od konce července přitom podle S&P Global dorazilo do Ruska po moři více než milion barelů benzinu. Část pocházela z Indie, další zásilka dorazila z Maroka.

Ruská ropa putuje do Kazachstánu

Nedostatek paliva se Moskva snaží řešit také využíváním zahraničních rafinerií. Kazachstán například začne zpracovávat ruskou ropu v rafinerii Kondensat. Přibližně 70 procent vyrobeného benzinu a nafty se má následně vracet do Ruska.

Důvodem je rozsáhlé poškození ruských rafinérských kapacit. Ukrajinské drony v posledních týdnech opakovaně zasáhly strategická zařízení. Nejnověji útok ochromil rafinerii NORSI, čtvrtou největší v Rusku a druhého největšího producenta benzinu v zemi. Provoz byl podle Reuters 26. srpna zastaven. Problémy mají také rafinerie v Novošachtinsku, Afipsku, Permu a Orsku. Opravy některých zařízení mohou podle ruských představitelů trvat měsíce.

Kolony u čerpacích stanic

Důsledky se začínají výrazněji projevovat i mezi běžnými Rusy. V některých regionech se tvoří dlouhé fronty u čerpacích stanic a Moskva již několikrát přistoupila k omezení vývozu pohonných hmot. Rusko zároveň prodloužilo zákaz vývozu benzinu a zvažuje další omezení dodávek nafty do zahraničí. Vicepremiér Alexandr Novak připustil, že situace se mění prakticky každý den.

Ukrajina tvrdí, že útoky mají oslabit ruský energetický sektor a připravit Kreml o příjmy, které může využívat k financování války. Dopad kampaně je přitom stále viditelnější: země, která patří mezi největší světové producenty ropy, musí kvůli poškozeným rafineriím hledat benzin za hranicemi. Ukrajinské drony tak necílí pouze na ruská vojenská zařízení. Stále výrazněji zasahují i do fungování domácího energetického trhu.

Zdroj: National Security Jounal
Autor/Licence fotografie: Ilustrační obrázek, Zdarma k použití na základě licence Pixabay na obsah

AIM-424 „Malice“ od Raytheonu jako rekordman zabití na dálku

Existence AIM-424 vyplynula na povrch 22. srpna 2026, kdy o programu jako první informoval časopis Aviation Week. Ve stejný den zveřejnilo námořnictvo prostřednictvím systému DVIDS dva snímky. Stroj F/A-18E Super Hornet s osmi raketami na závěsnících (čtyři cvičné CATM-424 a čtyři AIM-120C AMRAAM) a záběr AIM-424 zavěšené v interní pumovnici F-35C. Podle dostupných fotografií proběhl první zdokumentovaný let s maketou rakety již v dubnu 2026, zkoušky pokračovaly přizpůsobením na F-35 v srpnu téhož roku. Zkoušky provádí letka VX-23 (Air Test and Evaluation Squadron) z letecké základny Patuxent River v Marylandu.

Námořnictvo v oficiálním prohlášení uvedlo, že LRAAM má posílit obranu loďstva a udržet rozhodující převahu ve vzdušné doméně vůči pokročilým hrozbám. Konkrétní parametry výkonu a harmonogram zavedení do služby zůstávají utajené z důvodu ochrany operační bezpečnosti.

Podle dosud zveřejněných informací jde o dvoustupňovou raketu s průměrem trupu 13,5 palce (přibližně 34 cm), tedy shodným s raketou AIM-174B. Zdroje blízké programu uvádějí dosah přesahující 250 námořních mil (463 km), což by ji řadilo mezi řízené střely vzduch-vzduch s nejdelším dosahem na světě. Dvoustupňové uspořádání má zajistit jak extrémní dosah, tak vysokou koncovou rychlost.

Podle informací amerického úředníka obeznámeného s programem, který mluvil s redakcí Naval News, AIM-424 svým dosahem i rychlostí překonává i dosud nejmodernější operační raketu amerického námořnictva AIM-174B.

Specializované aerodynamické plochy a přídavné plošky mají raketě navzdory jejím větším rozměrům oproti AIM-120 AMRAAM a vyvíjené AIM-260 JATM zachovat značnou manévrovací schopnost, což by jí teoreticky umožnilo zasáhnout i cíle velikosti stíhacího letounu, nikoliv jen velké, málo obratné cíle typu bombardérů či podpůrných letadel. Součástí vývoje je také nový datalink navržený speciálně pro delší dosah rakety, na jehož infrastruktuře pro sdílení mezi letouny amerického letectva a námořnictva pracovaly specializované týmy od ledna 2026. Konkrétní technické parametry tohoto spojení nebyly zveřejněny.

Od F/A-18E/F Super Hornet po F/AXX a F-47

AIM-424 je vyvíjena jako zbraň sdílená mezi více typy platforem čtvrté, páté a šesté generace. Mezi uváděné nosiče patří palubní stroje F/A-18E/F Super Hornet a F-35C Lightning II amerického námořnictva, budoucí palubní stíhačka F/A-XX a podle informací Naval News rovněž stroj šesté generace amerického letectva F-47. Otevřenou otázkou zůstává integrace na pozemní verze F-35 a případně na spojenecké letouny, k čemuž zatím nebyly zveřejněny žádné podrobnosti.

Reakce na ruskou a čínskou raketovou hrozbu

Vývoj extrémně dálkových raket vzduch-vzduch reaguje na dlouhodobý trend v čínském letectvu a námořnictvu (PLAAF a PLANAF), tedy nasazování raket s deklarovaným dosahem, který by mohl ohrozit americké tankery, letouny včasné výstrahy a další podpůrná letadla dříve, než se dostanou k vlastním stíhačkám. Nejčastěji zmiňovaným čínským systémem v této souvislosti je raketa PL-17, jejíž odhadovaný dosah kolem 400–500 km ji dosud řadil na první místo mezi operačně nasazenými raketami vzduch-vzduch. Po zavedení AIM-424 by se pořadí mohlo obrátit v americký prospěch.

Pentagon zároveň dlouhodobě řeší ohrožení letadlových skupin ruskými dálkovými bombardéry typu Tu-95, Tu-142 a Tu-22M vybavenými protilodními střelami s plochou dráhou letu. Schopnost zasáhnout takový bombardér dříve, než se dostane na dostřel k letadlové lodi, je jedním z hlavních argumentů pro pořízení raket s dosahem v řádu stovek kilometrů.

AIM-424 zapadá do širší, postupně budované čtyřvrstvé struktury raket vzduch-vzduch amerického námořnictva, kdy krátký dosah pokrývá AIM-9X Block II, střední dosah AIM-120 AMRAAM (nejnovější verze D přes 180 km), dálkový dosah od roku 2024 AIM-174B odvozená z protivzdušné rakety SM-6 a nejdelší dosah má nově obsadit právě AIM-424. Souběžně vyvíjená AIM-260 JATM má nahradit AIM-120 při zachování jeho rozměrů, aby se vešla do vnitřních pumovnic stealth letounů, a nekonkuruje tedy AIM-424 dosahem, ale kompatibilitou.

Ve srovnání s AIM-174B, jejíž udávaný dosah se v různých zdrojích pohybuje mezi 240 a přibližně 400 kilometry při rychlosti kolem Mach 3,5, by AIM-424 měla nabídnout vyšší dosah i rychlost, byť admirál Keith Hash z Naval Air Warfare Center Weapons Division již v roce 2025 naznačil, že za AIM-174B budou následovat další, výkonnější systémy. Na rozdíl od AIM-174B, která vychází z protivzdušné rakety SM-6 a nese jistá konstrukční omezení daná původním určením, je AIM-424 od počátku navrhována jako specializovaná raketa vzduch-vzduch.

Ruská raketa R-37M, nasazovaná na stíhačky MiG-31BM a Su-35S, dosahuje podle dostupných odhadů 300 až 400 km. Čínská PL-17 je udávána v podobném nebo mírně vyšším rozmezí. AIM-424 by tak měla tyto systémy dosahem překonat, přičemž Pentagon paralelně pracuje na ještě ambicióznějším programu Air Force Long Range Weapon (AFLRW), který si klade za cíl dosah až 1000 námořních mil (přibližně 1850 km) pro potřeby amerického letectva.

Zdroj: Aviation Week, Naval News, TWZ, Navy
Autor/Licence fotografie: AIM-424 Long Range Air-to-Air Missiles (LRAAM), Public Domain

K útoku na ruskou leteckou základnu došlo v noci na pátek 28. srpna. Drony s dlouhým doletem obsluhovali příslušníci Centra speciálních operací „А“ Bezpečnostní služby Ukrajiny. V důsledku útoku utrpěl ruský bombardér vážné poškození pravého křídla, jehož část se dokonce odlomila.

Ruská letecká základna Engels-2 je domovem strategických bombardérů Tu-95MS a Tu-160, které pravidelně útočí na Ukrajinu střelami s plochou dráhou letu Ch-101.

Sovětský „B-52“

Tu-95 poprvé vzlétl 12. listopadu 1952 a do služby vstoupil v roce 1956. Výroba tohoto strategického bombardéru probíhala až do roku 1994, přičemž bylo vyrobeno přes 500 kusů v různých verzích, včetně námořní varianty Tu-142. V současnosti ruské letectvo provozuje přibližně 58 letounů Tu-95MS a modernizovaných Tu-95MSM. Tyto stroje jsou vybaveny čtyřmi turbovrtulovými motory Kuzněcov NK-12, nejvýkonnějšími svého druhu, a jsou schopny nést až 16 střel s plochou dráhou letu, včetně moderních typů Ch-101 a Ch-102. O motorech Tu-95 se říká, že jsou tak hlučné, že posádky západních ponorek námořní verzi bombardéru dřív vidí, než slyší.

Navzdory plánům na vývoj nového stealth bombardéru PAK DA, jehož uvedení do provozu se očekává nejdříve v roce 2027, zůstává Tu-95 klíčovým prvkem ruské strategické síly. Modernizace na verzi Tu-95MSM zahrnuje nové motory, avioniku a navigační systémy, což prodlužuje životnost těchto letounů až do 40. let 21. století.

Náhrada Tu-95 neexistuje

Výroba Tu-95 byla ukončena v roce 1994, což znamená, že ztráty těchto letounů nelze nahradit. Ruské letectvo se sice snaží modernizovat flotilu Tu-160, avšak výroba těchto letounů postupuje pomalu. Nový stealth bombardér PAK DA je stále ve vývoji a jeho uvedení do provozu se očekává nejdříve v roce 2030.

Útoky ukrajinských dronů v rámci „Operace Pavučina“ vedly k poškození nebo zničení několika strategických letounů, včetně Tu-95, což dále zkomplikovalo situaci. Tyto útoky odhalily zranitelnost ruské letecké infrastruktury a poukázaly na potřebu modernizace a lepší ochrany strategických objektů a infrastruktury.

Tu-95 bylo vyrobeno přes 500 kusů v letech 1952–1994, ale dnes jich aktivně létá jen okolo 58 strojů, přičemž většina zbývajících byla vyřazena a sešrotována. Po rozpadu Sovětského svazu došlo k masivnímu omezování strategického letectva. Velké množství Tu-95 bylo v 90. letech a po roce 2000 sešrotováno kvůli odzbrojovacím dohodám (START I, START II), vysokým provozním nákladům, konci životnosti draků a motorů a samozřejmě nedostatku náhradních dílů. Šrotování probíhalo např. na základnách Uzin (Ukrajina) nebo Semipalatinsk (Kazachstán).

Některé kusy byly „zakonzervovány“ v leteckých skladech, ale kvůli rzi, nedostupnosti dílů a zastaralým verzím (např. Tu-95K) byly později rozebrány. Rusko nemá žádný srovnatelný „boneyard“ jako USA a skladování bombardérů se dělo často pod širým nebem, což v ruských klimatických podmínkách vedlo k rychlému stárnutí uložených strojů.

Zdroj: Militarnyi, The War Zone, Military Watch, US Air Force
Autor/Licence fotografie: Tu-95, Tu-95, Sergey Kustov, CC BY-SA 3.0

Program SSN(X), formálně Next-Generation Attack Submarine, vznikl s cílem spojit do jedné platformy vlastnosti tří odlišných tříd současné americké ponorkové flotily, třídy Seawolf, Virginia a nově přicházející třídy Columbia.

Program byl poprvé představen v roce 2014, přičemž americké námořnictvo tehdy počítalo s dokončením analýzy designu do roku 2024 a se zahájením stavby přibližně o deset let později. Realita se od tohoto plánu postupně vzdalovala. Zahájení stavby, původně očekávané mezi lety 2031 a 2034, se posunulo na fiskální rok 2035 a poté kvůli rozpočtovým tlakům, prioritizaci programu Columbia a kapacitním limitům loděnic až na fiskální rok 2040.

Fiskální rok 2026 přinesl programu přibližně 623 milionů dolarů na pokračující výzkum a vývoj, což udržuje technologickou kontinuitu, ale nijak neřeší, kdy se první operační ponorky reálně objeví ve flotile. Podle analýzy think-tanku Naval Submarine League zůstávají přesné parametry návrhu vysoce utajované, analytici však očekávají prvky jako rozšířené torpédové vybavení, zdokonalené sonarové soustavy a integraci s bezpilotními podmořskými systémy. Kongresová rozpočtová kancelář (CBO) odhaduje jednotkovou cenu jedné ponorky SSN(X) mezi 7 a 8,7 miliardy dolarů, zatímco vlastní odhad námořnictva se pohybuje kolem 5,8 miliardy dolarů.

Ponorky Seawolf: Vrcholný predátor studené války

Kořeny současné krize sahají do 80. let, kdy třída Seawolf vznikla jako přímá odpověď na sovětské útočné ponorky třídy Akula a raketonosné ponorky třídy Typhoon, včetně požadavku schopnosti pronásledovat protivníka pod arktickým ledem. Trup z oceli HY-100, pohon pomocí pump-jet, akustická izolace a výkonná sonarová architektura umožňovaly ponořené ponorce dosahovat rychlosti kolem 35 uzlů, což dodnes řadí Seawolf mezi nejrychlejší sériové jaderné ponorky na světě.